Morgenstern, Christian: Košilela; Koule

Morgenstern, Christian
Košilela; Koule

studie překlad

Báseň Christiana Morgensterna KOŠILELA byla převáděna do češtiny mnohokrát. Hojnost překladů této básně lze snadno vysvětlit. Slouží už drahně let jako osvědčený cvičný text k ozřejmění jazykové logiky a funkčnosti neologismu, jak tvrdí Josef Brukner v komentáři ke Košilele v knize Morgenstern v Čechách.

Morgensternova Košilela jako prubířský kámen neologismů

Báseň Christiana Morgensterna KOŠILELA byla převáděna do češtiny mnohokrát. Hojnost překladů této básně lze snadno vysvětlit. Slouží už drahně let jako osvědčený cvičný text k ozřejmění jazykové logiky a funkčnosti neologismu, jak tvrdí Josef Brukner v komentáři ke Košilele v knize Morgenstern v Čechách. Das Hemmed je vlastně jakési dvojité cvičení: jednak je nutno stvořit titulního hrdinu, v Hiršalově pojetí je to známá Košilela, jednak ze sudých veršů vykouzlit zvukomalebný doprovod, který vytvoří z básně jakousi malou tklivou píseň. A protože překladatelů s lety přibývá, jsme svědky zázraku nekonečného objevování nových slov. Posuďte jen některé z mnoha titulů překladů této básně: Košilín, Košilel, Košilice, Košilímec, Košulena, Ošklilela, Halenula, Blůzole atd. S každým novotvarem vstupuje do básně i nový odstín dějový, neboť nové slovo nemůže nezanechat stopu v příběhu tak logickém. Je to problém, ale pouze teoretický: neboť kde jsou vlastně hranice morgensternovského překladu a parafráze?

DAS HEMMED

Kennst du das einsame Hemmed?
Flattertata, flattertata.

Der’s trug, ist bass verdämmet!
Flattertata, flattertata.

Es knattert und rattert im Winde.
Windurudei, windurudei.

Es weint wie ein kleines Kinde.
Windurudei, windurudei.

Das ist das einsame
Hemmed.

Co s takovou poťouchlostí, no řekněte? Ale snad právě proto nalezla řadu interpretací. Zde ona dnes již klasická z pera Josefa Hiršala:

KOŠILELA

Znáš sirou košileli?
Třepetatá, třepetatá.

Jsi proklat, majiteli!
Třepetatá, třepetatá.

Teď třeská a pleská v ní vánek.
Vichrůrůrej, vichrůrůrej.

Kvílívá jak uplakánek.
Vichrůrůrej, vichrůrůrej.

Docela osiřela
košilela.

Zajímavé je vědět, že v prvním vydání Šibeničních písní z roku 1958 uvádí Hiršal ještě verzi s Vichryvanou namísto Vichrůrůrej. Zřejmě se mu Vichrů van z konce mrazivých padesátých let nakonec proměnil ve Vichrů rej, který už přebírá spíš karnevalové rysy.

Košilela podnítila mnoho překladatelů k opravdu nečekaným interpretacím. Zde například jedna moravsky rozdováděná od písničkáře a divadelníka Pavla Karase z roku 1988:

Znáš tu samu košul enem?
Huštananá, huštananá.

Do pěruna s nositelem!
Huštananá, huštananá.

Do všech stran s ňu vítr tříská.
Pleskatuá, pleskatuá.

Jako malé děcko vříská.
Pleskatuá, pleskatuá.

Tak je sama
košul enem.

To je jistě velmi rozverné a docela originální. Martina Ryšavého ponoukla Košilela bezmála k uplakanému mňoukání:

Znáš opuštěný košiloň?
Podolajdá, podolajdá.

Jestli ti patřil, slzy roň!
Podolajdá, podolajdá.

Plápolá v studeném vánku.
Ledovichrůj, ledovichrůj.

Už nabírá do moldánku,
ledovichrůj, ledovichrůj.

Je sám, tak přijď si proň.
Tvůj košiloň.

Podívejme se nyní, jak si s jinou Morgensternovou básní Koule poradil malíř a výtvarník Jan Kotík, který „z potřeby seznámit se s poezií některých autorů úplněji, než je to možné pouhým čtením“, přeložil původně jen pro sebe několik Morgensternových textů a od 40. let se k nim dále vracel. Báseň Koule je ze sbírky Palmström.

KOULE

Palmström vyjme papír ze šuplíku
a dělí ho umně v pokojíku.

A potom z něj koule nadělá.
A rozdělí je umně. A je tma.

A rozdělí ty koule (ve tmě tmavé)
tak že, když on po tmě vstane

tak že, když že vstane, koule
šustit slyší. V hrůze schoulen

balí. (Že se v noční hrůze schoulí
ihned) při strašení papírových koulí.

Tento text, který si jak se zdá dělá blázny nejen ze čtenáře, ale i ze samotného autora, z papírových koulí a nakonec i sám ze sebe, se opravdu mistrně zdařilo převést Ludvíku Kunderovi, až se zdá, že jím byl sám inspirován a napsal jej na první posezení:

Palmström vzal si kupu papírů.
Umně rozmístil je po svém kvartýru.

List za listem v koule zamuchlal.
Umně rozmístil je, měsíc plál.

Rozmístil ty koule (před půlnocí),
aby, kdyby probudil se v noci,

aby, kdyby vzbudil se, ty koule
šustit zaslechl a strachy schoulen byl (a aby náhle strachy schoulen
byl), až strašit začly by ty koule.

Taky Egon Bondy si s koulemi věděl rady a přetlumočil je takto:

Palmström bere papír v jemné dumě.
Po pokoji rozdělí jej umně.

Kolik koulí postačí z něj udělat,
tolik rozloží jich umně, než jde spát.

Než jde spát, vždycky koule ty rozloží,
takže vzbudí-li se v noci na loži,

takže, vzbudí-li se, jeho uši
tajná hrůza obchází ho v duši –

slabý praskot (hrůza obchází ho v duši)
strašidelných koulí ve tmě tuší.

Josef Hiršal se choulí do peřin, když zaslechne ve tmě šustit a šelestit koule. Ale pro strach jako by měl sám uděláno, když se mu vyvedl takový umný rým jako koule/choule:

Palmström vyjme papír ze šuplíku.
Rozkládá jej umně v pokojíku.

Pak z něj zmuchlá koule. Když je má,
rozkládá je umně, už je tma.

Rozkládá je umně (už je tma),
aby, vzbuzen ze sna, ušima

aby vzbuzen, ušima ty koule
slyšel šustit, v peřinách se choule

strachy (aby v peřinách se choule
strachy) slyšel šelestit ty koule.

Christian Morgenstern z těchto pěti dvojverší stvořil skutečně mile strašidelnou, potutelně absurdní báseň, která jako by se snažila vyznat sama v sobě, a aby si to ulehčila, opakuje si několikrát, co vlastně chce, čímž se ještě víc zamotává, jak tušíme, do absurdna své hororové neexistence někde ve čtvrtém kubistickém rozměru:

DIE KUGELN

Palmström nimmt Papier aus seinem Schube.
Und verteilt es kunstvoll in der Stube.

Und nachdem er Kugeln draus gemacht.
Und verteilt es kunstvoll, und zur Nacht.

Und verteilt die Kugeln so (zur Nacht),
dass er, wenn er plötzlich nachts erwacht

dass er, wenn er nachts erwacht, die Kugeln
knistern hört und ihn ein heimlich Grugeln

packt (dass ihn dann nachts ein heimlich Grugeln
packt) beim Spuk der packpapiernen Kugeln…

Ale nejspíš se v něm jen bojí hrou vzrušené dítě, které se marně snaží usnout. Ostatně jako motto k 15. vydání svých Šibeničních písní v roce 1913 Morgenstern napsal:

„Dítěti v člověku

V každém člověku je skryto dítě, to znamená výtvarný pud, a jeho nejmilejší hračkou a předmětem vážného zájmu není miniatura lodi, vypracovaná do nejmenších podrobností, ale ořechová skořápka, s ptačím pírkem jako stěžněm a s křemínkem jako kapitánem. Toto dítě chce, aby mu bylo dovoleno spoluhrát, spolutvořit také v umění, a nechce být pouhým obdivujícím divákem. Neboť toto ,dítě v člověku‘ je nesmrtelným tvůrcem v lidské duši…"

Na závěr ještě připomeňme, že básník Ivan Wernisch hovoří v souvislosti s překládáním literatury o „překradech“…

Ano: u Morgensterna se překladatelé jen s chutí lišácky „přikrádají“ k čemusi nesmrtelnému, a tím je nespoutaná obrazotvornost. Aby ji mohli sami v sobě objevovat. A způsobitel je – Morgenstern Pokušitel.

 

Literatura:
Josef Brukner, Petr Komers: Morgenstern v Čechách, vida vida, 1996
Christian Morgenstern: Beránek měsíc, Odeon 1965, 1989, překlad Josef Hiršal
Christian MorgensternŠibeniční písně, SNKLHU 1958, Světová četba sv. 162, překlad Josef Hiršal
Christian Morgenstern: Šibeniční písně, Labyrint 2010, překlad Egon Bondy

© Radovan Charvát
Tento text byl připraven pro rozhlasové vysílání ČRo 3 v rámci Roku německého jazyka.
Na iLiteratura.cz se souhlasem autora a ČRo.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 15624x

Inzerce
Inzerce
Inzerce