Šmahel, František: Nalézání, setkávání a míjení v životě jednoho medievisty (in Listy filologické)

Šmahel, František
Nalézání, setkávání a míjení v životě jednoho medievisty (in Listy filologické)

recenze historie

Stáří je obtížné. Mysl se raději obrací do minulosti, nové nápady tlumí ohled na vyměřený čas. Jak si poradit? Jak se vypořádat se skepsí z přebujelosti slov a zbytečných informací? Sebezáchova ke konci života hledá různé cesty. Lze se obracet k sobě samým revokací osobních zážitků a událostí „minulého života“ zastíněných „velkými dějinami“, lze však být i důvtipnějším.

František Šmahel: Nalézání, setkávání a míjení v životě jednoho medievisty. Praha, Argo, 2009, 534 s.

Stáří je obtížné. Mysl se raději obrací do minulosti, nové nápady tlumí ohled na vyměřený čas. Jak si poradit? Jak se vypořádat se skepsí z přebujelosti slov a zbytečných informací? Sebezáchova ke konci života hledá různé cesty. Lze se obracet k sobě samým revokací osobních zážitků a událostí „minulého života“ zastíněných „velkými dějinami“, lze však být i důvtipnějším. Šmahel vsadil na svou olbřímí vědeckou práci. Důmyslnou konfrontací vlastních kritických posudků k práci kolegů a jejich recenzemi vlastních publikací připravil vzrušující kaleidoskop názorů na husitství, jemuž se celoživotně vědecky věnoval. Dohlédl však i dále. Svůj okruh blízkých dokreslil ještě portréty, prezentacemi a vzpomínkovými skicami přátel z širšího okruhu medievistů, sdílejících jeho životní pouť.

Prvá část knihy, pojmenovaná „Zaváté stopy“, přináší prizmatem recenzí mizející obraz osobností, které se zasloužily o tříbení názorů na Jana Husa a husitskou revoluci (Paul de Vooght, František Graus, Ivan Hlaváček, Robert Kalivoda, Howard Kaminsky, Jiří Kejř, Josef Macek, Jaroslav Mezník, Amedeo Molnár, Jana Nechutová, Alexander Patschovsky, Ferdinand Seibt, Josef Válka, Anežka Vidmanová, Petr Čornej). Dal tak do rukou veřejnosti soubor roztroušených textů, které revokují neuralgické problémy husitologie. Konfrontace názorů oživuje dávné a stále živé spory. Šmahelův přínos k husitství je tak reflektován ve dvojí optice. Jedna prezentuje Šmahela vlastními stanovisky, druhá přináší postřehy kritiků. Jde o poutavé drama, zrcadlící skryté ideové spory.

Husitství je vědeckým tématem již od pojetí Františka Palackého. Dodnes je třaskavým polem pro vyhrocené názory. František Šmahel je úspěšně použil pro akcentování svého dozrávajícího stanoviska. Jde o několik zásadních otázek. Prvou je již sám pojem „revoluce“. Šmahel se mu nevyhýbá a chápe jej jako označení procesu celistvé proměny společnosti a jejího smýšlení. Přestože se od něj distancuje, rozumí revoluci v návaznosti na marxistické hodnocení. Nejde o slabost, ale o respekt k argumentům, které byly předloženy. Sice nesouhlasí s názory, že hlavním motorem revoluce byli selsko-plebejští radikálové, uznává však, že i univerzitní mistři před vypuknutím revoluce často hájili vyhrocené názory. Rozumí dobře stanovisku, že se česká společnost na konci 15. století velmi lišila od společnosti na prahu revoluce.

Živým tématem diskusí je i spor o význam valdenství pro genezi husitského myšlení. Jde o význam Mikuláše z Drážďan v Praze, o podíl pikartství na programu revolučního Tábora. Šmahel je opět kritický a obezřetný. Odmítá přecenění jednoho proudu a naznačuje, že se všechny heretické vlivy mohly skrýt v jakémsi panheretickém proudu, působícím v předrevoluční době. Rozuměl revoluční kritice pražských (českých) univerzitních mistrů, ale trpělivě hledal jádro (kořen) vypuknuvších bojů, které by legitimizovalo vzpouru proti praktikám církve, držící velkou část půdy a disponující svátostmi, tak důležitými pro spásu v posmrtném „životě“.

Jablkem sváru jsou i názory, zda husitská revoluce skončila nezdarem, či se její působení promítlo až do pobělohorské doby. V pozadí je spor o to, zda rozbuškou revoluce byla vůle vyšší a nižší šlechty, sdílená i některými městy, zmocnit se církevních statků – a změnit tak význam a váhu stavů, či intenzita prožitku, vybuzená kolapsem autority církve, konfrontačním stavem společnosti a revolučními očekáváními. Šmahel vždy tíhnul k hledání reálných příčin.

V širším spektru Šmahelových přátel a souputníků, připomenutých v oddílech „Portréty a prezentace“ a „Vzpomínkové skizzy“, najdeme celou řadu jmen. Ve výčtu to jsou František Hoffmann, Jacques Le Goff, Karel Stejsal, Jean-Claude Schmitt, Jaroslav Kadlec, Vilém Herold, Pavel Spunar, Rudolf Tecl, Zdeňka Hledíková, Aron Jakovlevič Gurevič, Frederick G. Heymann, Jiří Daňhelka, Jaroslav Eršil, Josef Janáček, Miloslav Kaňák, František Kavka, Josef Krása, Jan Lehár, Eduard Petrů, Dušan Třeštík. Šmahelovo ohlédnutí zpět není pro čtenáře marněním času. Seskupení textů objevuje netušené souvislosti a pootevírá další perspektivy. Není třeba připomínat, že nechybí ani Šmahelovo zamyšlení nad sebou samým a vlastní prací, doprovázené neuvěřitelně bohatou bibliografií za léta 1956–2009 (s. 466–520). Autor se představil recenzemi a kritikou svých prací lépe než sebelepším autoportrétem.

 

© Pavel Spunar
článek vyšel v Listech filologických 134, 2011, str. 179–180
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce Listů filologických

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 47 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.