Ziolkowski, Theodore: Ovid and the moderns (in Host)

Ziolkowski, Theodore
Ovid and the moderns (in Host)

studie literární věda

V posledních desetiletích se stal až překvapivě oblíbeným tématem u spisovatelů básník Ovidius. Na Ovidiovi je pro mnohé autory přitažlivý už jeho pohnutý osud, a pak zvláště jeho kniha Proměny, kterou mnozí rádi propojují přímo s básníkovým životem.

Věčně se proměňující Ovidius
Theodore Ziolkowski: Ovid and the moderns. Cornell University Press, Ithaca 2005, 262 s.

Roku 2009 v češtině vyšly hned dvě publikace (Mezi zalíbením a zavržením: recepce Ovidiových Metamorfóz v barokním umění v Čechách a na Moravě od R. Miltové a Ovidius v proměnách (Ovid metamorphosed), které pojednávají o slavné knize Proměny od římského básníka Publia Ovidia Nasona (43 př. n. l. – 17 n. l.) i o recepci jeho děl ve výtvarném umění. Zbožní křesťané s ním vždy měli problém a opatřovali ho často nelichotivými přídomky jako „výborný Satanova díla mistr“ (Jan Blahoslav) či „nečistý sodomář“ (J. A. Komenský), nebo alespoň vymýšleli k jeho příběhům alegorické výklady, díky nimž se i lechtivé historky o pletkách bohů měnily v mravokárná či mystická exempla. Přesto je Ovidiův význam nesmírný, protože mnohé příběhy antické mytologie vstupovaly a nadále vstupují do obecného povědomí právě v podobě, kterou jim vtiskly Proměny, dvanácté a třinácté století byly dokonce kvůli jeho tehdejší oblibě nazvány ovidiovský věk – „aetas Ovidiana“. Radka Miltová konstatuje, že vliv jeho veršů dosahuje takové šíře, že jej dnes lze stěží ve všech oblastech vystopovat a uspokojivě zhodnotit, obě české knihy se tedy primárně zabývají uměním starším, hlavně barokním. Dnešní výtvarníci už většinou raději sáhnou po jiných námětech, zato se v posledních desetiletích Ovidius stal až překvapivě oblíbeným tématem u jiné skupiny umělců: u spisovatelů. Vznikají celé antologie jako After Ovid (1996), v níž 42 básníků zpracovává náměty z Proměn, nebo Ovid metamorphosed (2000), do níž přispěli autoři jako Margaret Atwood, A. S. Byatt, Catherine Axelrad, M. J. Fitzgerald, Cees Nooteboom, Joyce Carol Oates nebo Marina Warner (shoda v názvu s českou knihou je čistě náhodná). Americký germanista Theodore Ziolkowski vydal roku 2005 rozsáhlou a skvělou knihu Ovid and the moderns, v níž se zabývá recepcí Ovidia v literatuře 20. století, figuruje v ní několik set moderních autorů (mezi nimi mimochodem i J. Škvorecký díky knize Nevysvětlitelný příběh, aneb, Vyprávění Questa Firma Sicula, týkající se pseudovědeckého bádání o neznámém Ovidiově rukopisu divadelní frašky).

Osudové hněvivé gesto
Na Ovidiovi je pro mnohé autory, alespoň z hlediska možného zpracování, přitažlivý už jeho pohnutý osud: populární básník musel roku 8 n. l. na příkaz císaře Augusta opustit Řím, odejít do Tomidy (v dnešním Rumunsku), tedy zcela na okraj tehdejší římské říše, a navzdory všem prosbám už mu nebyl povolen návrat zpět, takže tam také zemřel. Mnozí tedy spekulují nad tím, proč byl vlastně Ovidius vypovězen, zda důvodem byl skutečně skandál, který v tu dobu vypukl kolem Augustovy vnučky Julie, jak se traduje, nebo pouhé nedorozumění: v románu Poslední svět Rakušana Christopha Ransmayra je císař Augustus natolik fascinován pohledem na svého nosorožce, že když za ním kdosi přijde se zprávou o Ovidiovi, on jen udělá hněvivé gesto, že nechce být rušen; římská byrokracie si je ale mylně vyloží jako rozsudek vyhnanství. V širším smyslu ovšem u Ransmayra vyhnanství má jistou zákonitost, a hlavní roli přitom hrají právě Proměny, neb již jejich samotný název byl buřičstvím a troufalostí „v sídelním městě císaře Augusta, kde každá stavba byla pomníkem vlády, jež poukazovala na trvání, stálost a neměnnost moci“ (a tato subverzivnost se ovšem týkala nejen Říma, dodává Ziolkowski). Polák Jacek Bocheński v knize slovensky vydané pod název Básnik Ovidius ukazuje, že Ovidius se sice snažil zalíbit se Augustovi (Proměny začínají proměnou chaosu v řád a končí zbožštěním Caesara, Augustova adoptivního otce, jenž je vzat na nebesa v podobě komety), ovšem i když kniha měla být příkladná a náboženská, „překvapovala samotného autora volnomyšlenkářským obsahem“, autor se totiž při psaní řídil především „autonomními zákony poezie“.

Prapředek Rumunů
Především ovšem různí autoři domýšlejí samotný závěr Ovidiova života, podle některých (i seriózních) autorů básník prý nikdy Řím neopustil a jeho dopisy z vyhnanství jsou jen dílem jeho bohaté imaginace, podle Škvoreckého zase umřel ve Vídni, kde měl žít (i psát) pod pseudonymem. Oproti těmto spekulacím se jiní snaží rozvíjet to, co sám básník v jednom dopise skutečně udává, že se v Tomidě naučil domorodý jazyk (dáčtinu) a složil v ní i jednu báseň. Tak v románu Já básník Naso nechává Miroslav Slach hlavního hrdinu pronést prohlášení: „Už nikdy nenapíšu latinsky ani jednu jedinou báseň! Budu psát jen pro svůj lid, pro Gety a Sarmaty, pro barbary, kteří mě mají rádi, pro svou novou vlast“, a dělá tak z něj jakéhosi balkánského lidového barda. Podobným způsobem stylizovali básníkův život i další, především rumunští autoři, a v románu Il diario di Ovidio (1997) jeho autor Marin Mincu Ovidia proměňuje v přívržence dáckého boha Zalmoxise, k jehož poctě se Ovidius nechá obětovat naražením na kopí (pokud vám to připadá trochu přitažené za vlasy, pak vězte, že knihu prý pochválil Umberto Eco s tím, že i kdyby Ovidius nikdy neexistoval, kniha by ho fascinovala i tak).

Ovidius – kormorán i oblázek
Další autoři Ovidiovi připravili milosrdnější formy smrti, i když ne méně mystické, významnou úlohu přitom hrají opět Proměny. Hlavní postavou Ransmayrova postmoderního románu přitom není Ovidius, ale římský občan Cotta Maximus Messalinus, který z hlavního města říše odchází, aby „unikl aparatuře moci, všudypřítomného dohledu a monotónnímu křiku vlasteneckých hesel“, utíká přitom z totalitního spořádaného světa do „mytické divoké říše na okraji, či dokonce za hranicemi civilizace“ (Alena Mrázková). Cotta chce najít Ovidia a objevit jeho údajně ztracené dílo Metamorphoses, které chce vrátit do rukou Římanů (ve skutečnosti Ovidius knihu skutečně zničil, ale zachovala se v opisech jeho přátel). Cotta ale zjišťuje, že Ovidius své příběhy o proměnách už podruhé nenapsal, zato je „zbůhdarma vyprávěl tavičům rudy a pasákům prasat“. Vlivem básníkova vyprávění se posluchači postupně proměňují i v aktéry příběhů. Zprvu k tomu používají vymožeností současné civilizace, jejíž některé prvky jsou v Ransmayrově fikčním světě přítomny (při karnevalovém průvodu tak jeden řezník na břiše nesl baterii pro nabíjení žárovek představujících „Jupiterovu slávu a jeho blesky“). Postupně jde ale o proměny stále skutečnější. I když k setkání Cotty s Ovidiem v románu vůbec nedojde, hrdina dospívá k poznání, že i autor Proměn nakonec „osvobodil svůj svět od lidí a jejich pořádků, tím, že každý příběh dovyprávěl do konce. Pak pravděpodobně i on sám vstoupil do toho liduprázdného obrazu, skutálel se jako nezranitelný oblázek dolů z hald, kroužil jako kormorán nad zpěněnými korunami příboje nebo dřepěl jako triumfující purpurový mech na posledním zbytku zdi města.“

Pak do sebe začneme vpouštět jezera…
Podobnou vnitřní proměnu popsal také australský spisovatel David Malouf v knize Imaginární život. I jeho Ovidius v románu vědomě přijímá vyhnanství, které postupně ještě sám radikalizuje: zcela opouští civilizaci a při svém sestupu do přírody za sebou zanechává nejen svoji kariéru a latinský jazyk, ale i onu mnohem méně pokročilou, z hlediska Římana barbarskou komunitu v Tomidě, a podstupuje přitom jakousi iniciaci do hlubin mystické Přírody: „Toto je osud, který ses snažil setřást tím, že ses vmýšlel do stovek falešných rolí, do stovek falešných totožností. Zprvu ti to bude připadat jako pohroma, ale ve skutečnosti se v něm tají štěstí. Nyní se konečně staneš tím, kým jsi měl od začátku být... Musím ze svého nitra vypudit své staré já a dovnitř vpustit vesmír. Ostatní tvorové se začnou opatrně vracet – už ne jako převtělení bohové, ale ve své vlastní podobě. Usadí se u nás se svou srstí, se svými zobáky, tesáky, kly, kopyty a rypáky, a vrátí se do svých dávných životů pohřbených hluboko v našem vědomí. Po nich budou následovat rostliny, také ony samy za sebe. Pak do sebe začneme vpouštět jezera, řeky, zemské oceány, nížiny, skaliska v lesích s poduškami sněhu. Nakonec dojde kousek po kousku i na oblohu. A tak se v nás znovu zabydlí duch věcí. Zacelíme se.“ (Do třetice ještě připomeňme text Itala Antonia Tabucchiho z knihy Sny o snech, v němž se Ovidiovi zdá, že se proměnil v obrovského motýla, kterého v Římě vítá dav, jež ho pokládá za jakési asijské božstvo. Císař se ovšem nechce dívat, jak před ním Ovidius pohybuje svými mohutnými křídly v rytmu jakéhosi exotického baletu, a předhazuje jej témuž davu, aby ho zabil.) U všech tří autorů to, o čem Ovidius dříve ve svých Proměnách jen psal – tedy o nesčetných transformacích, při nichž se lidé mění ve zvířata, rostliny, věci, i bohy –, mu je na sklonku života konečně umožněno prožít na vlastní kůži, zakouší je sám na sobě a v sobě.

Krysa v larvy proměněná
Jestliže Ransmayr transponoval zcizené prvky současnosti do světa antiky, jiní postupují opačně a nechávají Proměny pronikat a odehrávat se buď v současnosti, nebo alespoň v době časově bližší, jako v románu Lemprièrův slovník Brita Lawrence Norfolka, v němž se rafinovaně spojuje založení Východoindické společnost s francouzskou revolucí. Proti hlavnímu hrdinovi, vášnivému čtenáři antické literatury, bojuje tajná organizace, která se ho snaží vyřadit z akce usvědčením z vražd, ke kterým v jeho okolí dochází těsně poté, co si o jejich předobrazu přečetl u Ovidia. Ve své obsesi navíc i skutečnost samotnou přijímá prizmatem ovidiovských proměn, takže na jedné hostině, kdy je v místnosti „strašné vedro“, vnímá hodovníky tak, že se „mění v prasata, nosy se jim roztahují, břicha se rozšiřují… Někteří dokonce požírají ubrusy.“

Velkým milovníkem klasických textů a jazyků je také Hermann Mussert, hlavní hrdina knihy Následující příběh od zmiňovaného Holanďana Ceese Nootebooma. Mussert, žáky přezdívaný Sokrates, je středoškolským učitelem latiny a starým mládencem, který si pro sebe překládá Proměny, jež pokládá za svoji bibli a o kterých také nadšeně vykládá studentům. Ke svému tělu i tělesným aktivitám včetně sexu má spíše odtažitý vztah, protože podle něj „patří spíš do říše zvířat než lidí, kteří se zabývají méně hmatatelnými stránkami bytí“. Přesto má milostný poměr se svojí kolegyní Marií Zeinstrovou, jež vyučuje biologii. Ta navštíví jeho hodinu o Ovidiovi, a na oplátku Musserta pozve do své své hodiny biologie, ve které se probírá (a na filmovém záznamu podrobně předvádí) fyziologický rozklad mrtvého zvířete. Podle Marie byla tématem hodiny smrt, podle Musserta se ale vyučovaná látka netýkala ani tolik smrti jako toho, co nastane po ní, metamorfóz, tedy toho, jak se „krysa proměnila v larvy a larvy v brouky“, i když „to nejsou proměny, jakými se zabývám já“, poznamenává Mussert. Kvůli konfliktu s Mariiným manželem a tragické nehodě, při níž umírá jedna studentka, pak Mussert musí opustit školu a stěhuje se do Lisabonu, místa, kde žil F. Pessoa, jehož si váží pro „jeho mnohotvárné plynoucí já“. Sám ostatně chápe podstatu identity jedince podobně: je to jen „soubor propojených, stále se proměňujících funkcí, kterým říkáme já. Děláme, jako by to já bylo neměnné, jenže ono se pořád mění, dokud nebude odstraněno.“ Právě na práh tohoto okamžiku se v závěru knihy hrdina sám dostává. Opět se přitom vrací motiv rozpadajícího se mrtvého těla, jenomže tentokrát je to již tělo jeho vlastní: hrdina umírá a pokojně se připravuje na to, že jeho tělo „započne nekonečnou pouť, stane se částečkou nejfantastičtějších proměn a nic mi o tom nepoví, protože na mě už dávno zapomene“.

A co kyborgizace?
Ziolkowski dával zvýšenou vlnu zájmu o Proměny, podle nichž „nic netrvá věčně zde na širém světě, všechno je v pohybu stálém, vše mění se v nestálý útvar“, do souvislosti se soudobými rychlými společenskými změnami, zvláště pádem komunismu a globalizací. Přidat k tomu můžeme i to, že dnešní doba si žádá flexibilní jedince připravené k rychlé změně, ale také nabízí možnost volby náboženství, povolání, země pobytu, podoby vlastní tváře a v jisté míře i pohlaví, tedy možnost opakované radikální proměny sebe sama – to všechno s Ovidiovými Proměnami rezonuje (ne náhodou je téma proměnlivosti lidského „já“ v literatuře 20. století obecně velmi frekventované). A ono splývání s přírodou zase souvisí s módou pseudonávratu k přírodním náboženstvím a hnutí New age (zatím se přitom příliš nezdůrazňuje, že Proměny ústí v obhajovu vegetarinánství: „Nechejme s pokojem zvířat, v nichž rodičů duše být může… Kdo může kůzlátko zabít, jež dětským kvílením mečí? Od vraždy zvířat jak daleká cesta je k vraždění lidí?“). Ziolkowski se dokonce ptá, zdali vzrůstající skepse k vládě i náboženství i stupňující se solipsismus nepřinesou nový „aetas Ovidiana“. To je samozřejmě otázka, o kyborzích ani robotech u Ovidia nic nenajdeme, pokud ovšem v minulosti mohl být vykládán v duchu křesťanské víry, pak jsou možné i jeho jakékoli další interpretační proměny.

© Jan Lukavec
článek vyšel v časopise Host v srpnu 2011
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce Hostu

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 3285x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce