Tóth, Krisztina: Čárový kód (patnáct příběhů)

Tóth, Krisztina
Čárový kód (patnáct příběhů)

recenze beletrie zahraniční

Kniha Čárový kód vyšla v Maďarsku v roce 2006, jako první prozaické dílo do té doby především básnířky Krisztiny Tóthové. Rok poté za ni autorka získala cenu Sándora Máraiho, a ocitla se tak ve společnosti maďarských spisovatelů jako Imre Kertész, László Krasznahorkai, Pál Závada či Péter Esterházy, pro české čtenáře jistě ne neznámá jména.

Čárový kód jako pavučina
Krisztina Tóthová: Čárový kód (15 příběhů). Přel. Jiří Zeman, doslov Jan M. Heller, Praha, Fra, 2011, 176 s.

Kniha Čárový kód vyšla v Maďarsku v roce 2006, jako první prozaické dílo do té doby především básnířky Krisztiny Tóthové. Rok poté za ni autorka získala cenu Sándora Máraiho, a ocitla se tak ve společnosti maďarských spisovatelů jako Imre Kertész, László Krasznahorkai, Pál Závada či Péter Esterházy, pro české čtenáře jistě ne neznámá jména.

Se třemi příběhy z knihy se české publikum mohlo setkat již v roce 2009. Vydavatelství Tympanum v tomto roce nahrálo povídky Vlažné mléko, Penál a Slepá mapa. Ale až letos nakladatelství Fra vydalo všech 15 příběhů v překladu Jiřího Zemana. Jedna z povídek, Vod čeho to je?, zazněla v podání Lenky Vlasákové i na letošním pátém ročníku Noci literatury. Takže v jistém ohledu se shánčlivý čtenář mohl seznámit s bezmála třetinou celé knihy.

„I když se možná páře, někde je svět přece jenom spletí zákonů; síť souvislostí, která se občas jeví neprůhledně, občas se rozzáří jak pavučina za ranního rozbřesku, s vlákny upnutými na každém konci v jiném zákoutí času.“ První věta poslední povídky nám může dát klíč k celé knize. Svět je pavučinou utkanou z vláken, čar. Stejně tak Čárový kód je utkán jako pavučina. Jedním vláknem může být silné autobiografické ladění povídek. Krisztina Tóthová v příbězích popisuje události v životě malé holčičky, dospívající dívky nebo už dospělé ženy. Můžeme je brát jako 15 různých postav, ale i jako jednu nekonkrétní osobu. Takový náhled utvoří vlákna, která jsou uspořádaná do paprsků a jsou obetkána spirálou. Spirálou skutečnosti, většinou kruté a neutěšené.

Krisztina Tóthová se narodila roku 1967, dospívala za komunismu a téměř všechny povídky se odehrávají v této době. Nikdy to v textu není naplno řečeno, ale jemné náznaky nás upozorní. Jako například v povídce Plot, kdy se motiv krvavé stopy táhne celým příběhem. Od neúspěšného přechodu hranic na Západ v minulosti po smrtelně zraněného psa v současnosti. Neutěšenost skutečnosti se odráží především v nelehkých životních peripetiích. Většina povídek se točí kolem nevěry, komplikovaných vztahů s rodiči i s partnerem, starých událostí, které se vracejí, nebo otázek odpuštění. Zajímavostí je povídka Take five, jež se liší tím, že příkoří činí hlavní hrdinka. Ve zbylých povídkách je jejich „obětí“. Člověka při čtení napadají myšlenky, zda tomu doopravdy tak je, zda je svět vážně až tolik krutý.

Vraťme se ještě k první nitce, kterou je autobiografičnost. Pocit bezprostředních zážitků ve čtenářích umocňuje vypravěč v ich-formě. Pouze jediná již zmíněná povídka se vymyká tomuto schématu. Tou je příběh zasazený do Paříže nazvaný podle jazzové skladby ze šedesátých let Take five, který je vyprávěn ve třetí osobě. Ovšem i tento příběh je autobiografický. V rozhovoru s autorkou, uveřejněném i na těchto stránkách, se můžeme dozvědět, že na začátku devadesátých let strávila v Paříži dva roky.

Spojujícím vláknem všech povídek je jazyk. Povídky jsou psány krátkými, úsečnými větami, často obsahujícími slangové i vulgární výrazy. Čtenář má pocit, že naslouchá monologu své kamarádky. A to vše je umocněno hrátkami s jazykem samotným, například v povídce Neobydlený člověk, kdy si malý synáček odvodí podle neotelené krávy, totiž krávy, co nemá tele, že bezdomovec je neobydlený, protože nemá bydlo. Tyto hrátky jsou jistě velkým oříškem pro překladatele a Jiří Zeman ho dokázal elegantně rozlousknout bez použití louskáčku.

Co se týče grafické úpravy, na obalu originálu můžeme pozorovat čtyři opuštěné židle v betonovém prostředí, ovšem podle mého mínění český obal lépe charakterizuje celou knihu. Titul i jméno jsou psány jakoby dětskou rukou a to podtrhuje způsob vyprávění většiny povídek. Jsou podány z pohledu malé školačky, která hodnotí situace jako dospělá žena. Zda je to možné, už je jiná otázka. Kniha určitě stojí za přečtení, ale není určena pro toho, kdo si chce odpočinout, jít k vodě a do tašky si vzít nenáročné čtení. Je v ní vyřčena spousta otázek bez odpovědí, ty už si čtenář musí najít sám. Hledání správného řešení v pavučině života je nesnadné, a to kniha vystihla přesně. Možná nám při hledání pomůže sklenka dobrého vína a trocha vyšetřeného času, který si Čárový kód bezesporu zaslouží.

Závěrem bych ještě ráda upozornila na podobnost myšlenky světa jako pavučiny v básni Attily Józsefa Procitnutí, kde se v sedmé sloce říká:

Zřel jsem – v hávu večerní tmy –
nebeské kolo ozubené,
a z třpytných vláken náhody
stav včerejšků tkal zákon temně.
Znovu jsem vzhlédl z temnot země
a spatřil – pozahalen sny –
jak zákon, to tkanivo jemné,
tu a tam protrhne se vždy.
(Přel. Bednář, Hradský)

© Alena Mikolášková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 69 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 3958x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce