Werber, Bernard: Říše andělů

Werber, Bernard
Říše andělů

recenze humor

Dva roky po Tanatonautech vychází u nás jejich pokračování, které autorovi, Francouzi Bernardu Werberovi, trvalo roků šest, ale šlo by mu jistě rychleji, kdyby si v mezičase neodskakoval k mravencům a leckam jinam, kam ho jeho bujná až bujará fantazie zavádí.

Vzhůru, stále vzhůru!
Bernard Werber: Říše andělů. Přel. Šárka Belisová, Euromedia Group – Knižní klub, Praha 2011, 384 s.

Dva roky po spíše neprodejně pojmenovaných Tanatonautech vychází u nás jejich neslaně nemastně nazvané pokračování, které autorovi, Francouzi Bernardu Werberovi, trvalo roků šest, ale šlo by mu jistě rychleji, kdyby si v mezičase neodskakoval k mravencům a leckam jinam, kam ho jeho bujná až bujará fantazie zavádí.

Tanatonauti, dobrodruzi zkoumající říši smrti, z minulého svazku dopluli k cíli. Úspěšně? Je úspěchem zemřít? Stalo se to technickou chybičkou, původním záměrem bylo probádat druhý břeh a vrátit se a mezi mrtvé pak vyrážet jen na občasné výlety, eventuálně si zřídit cestovku a posílat tam platící turisty. Návrat už je nemožný, ale cíle bylo dosaženo. Jenže Werberovi hrdinové jsou z rodu verneovských objevitelů, které žádná nesnáz nezlomí, tedy ani v tomto případě smrt, dychtivost průzkumníka neznámých končin má přednost přede vším.

Tanatonaut Michael Pinchon se tedy po smrti stane jedním z těch, které už za života navštívil v jejich říši. Stane se andělem. Projde tak tak, původně mu hrozila reinkarnace, protože za života nenabral dostatečný počet v ráji pečlivě evidovaných plusových bodů. Poděkovat za to může svému vlastnímu andělu strážnému, z něhož se nevyklube nikdo jiný než Émile Zola. V bravurní obhajovací řeči, v níž neskrblí pověstným zvoláním: „Žaluji!“, přesvědčí andělskou vrchnost, že si jeho klient zaslouží zůstat, kde je, a stát se andělem strážným. Pak zažije spoustu zábavných i myšlenkově podnětných příhod s kolegyní andělkou Marilyn Monroe a třeba i s Matkou Terezou, která to nahoře nemá zdaleka tak vyžehlené, jak by se tady zdola zdálo, a musí se hodně snažit a nahlas vyslovovat moudra, která jsou často v přímém protikladu k tomu, co hlásala v životě, aby si místo nahoře zasloužila. Hlavně se ale Pinchon coby anděl strážný musí starat od kolébky až do konce o tři svěřené smrtelníky: černošku Venuši, předurčenou pro dráhu modelky a herečky, Rusa Igora, předurčeného pro válku v Čečensku, a Francouze Jacquesa, předurčeného pro kariéru spisovatele, který napíše možná i trilogii o mravencích.

Už z Tanatonautů a snad i z tohoto stručného nástinu vysvítá, že Werber nebere nic moc vážně. Absurdní grotesknost, jejíž zdroj bychom mohli hledat snad až u Pierra Henriho Camiho, Tristana Bernarda a podobných osvícených duchů francouzského humoru raného 20. století, je jedním z klíčových poznávacích znamení této i předcházející knihy. I odkaz k Verneovi je na místě a ještě více k jeho méně slavným a také méně vážným kolegům Renardovi, Couvreurovi a dalším, autorům naivních, ale s plným nasazením fantazie psaným polobrakovým románům. Werber však ví, že pracuje s velmi vážným tématem, vpravdě s otázkami života a smrti, a tak pod maskou smíchu, lehkomyslnosti a posměvačného úšklebku lze najít i vážnější tvář. Podobně jako v předchozí knize, jejíž epizodicky fragmentární struktura umožňovala prokládat dějové kapitoly poučnými encyklopedickými a odbornými citáty na téma smrti, najdeme i zde odkazy k odborným textům. Je jich tu však méně a téměř všechny vedou k Encyklopedii relativního a absolutního vědění, smyšlenému dílu smyšleného autora Edmonda Wellse. Autor si ho vymyslel už pro mravenčí trilogii a tam i zde mu „citace“ pomáhají postrkovat děj v často krkolomných zlomech, avšak „citované“ myšlenky, jakkoli mnohdy extrémně kontroverzní, stojí za pozastavení a zamyšlení, než autor přeskočí k absurdním rozehrávkám následujících kapitol.

Říše andělů působí – už pouhým rozsahem – poněkud odbytěji než předchozí svazek. Na druhou stranu ale se zdá, že autor si uvědomoval širší možnosti, jež mu konfrontace andělů a jejich pozemských svěřenců dává ke zcela nefantaskním, realistickým postřehům, a poměrně zdárně je využil. Říše andělů je tedy ve srovnání s Tanatonauty o něco vážnější, ne tak bujará, ne tak důsledně absurdní.

Pinchon je, jak už bylo řečeno, verneovský hrdina. Bádá, zkoumá, zaznamenává, porovnává. Ale co dělat, když už není co zkoumat. Odpíchnout se dál, k novým břehům. Ráj už začíná být nudný, poznaný. Cesta ze země k andělům ho vedla směrem vzhůru. Je jasné, která bude jeho další zastávka. Potěš pánbůh, co nás tam čeká.
 

© Roman Lipčík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 61 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 3231x

katalogy

Inzerce
Inzerce