Devatenáctiletý Marien Defalvard (nar. 1992) zaujal kritiku i veřejnost svou literární prvotinou, románem Du temps qu’on existait, který letos vyšel v nakladatelství Grasset.

Defalvard se narodil a vyrostl v Orléans, kde vystudoval i střední školu. Později začal v Paříži navštěvovat přípravné kursy k přijímacím zkouškám na vysokou školu, takzvanou khâgne. Ty ovšem v prvním ročníku přerušil, protože se v nich nudil, a začal se plně věnovat psaní. První verzi románu dokončil v šestnácti letech a poslal ji do několika nakladatelství. Z jednoho z největších francouzských nakladatelských domů, Grasset, se mu ozvala nadšená editorka Elsa Gribinski a společně začali román upravovat. Jak říká Defalvard, pomohla mu podívat se na vlastní text s odstupem, najít místa, která byla nadbytečná, přemrštěná, či naopak příliš „plochá“. Gribinski později z nakladatelství odešla a přenechala tuto práci dalšímu editorovi – Charlesi Dantzigovi. Ten s Defalvardem na románu dále pracoval a společně jej dovedli k finální verzi, která je podle vlastních slov autora „zralejší a komplexnější“.

Kniha sice vyšla v létě letošního roku, nakladatelství Grasset ji ovšem začalo propagovat již na jaře a hned se objevily spekulace, zda je opravdu autorem tohoto díla devatenáctiletý mladík. Čistě podle textu by totiž člověk knihu přisoudil daleko staršímu a vyspělejšímu spisovateli.

Román Du temps qu’on existait začíná pohřbem starého muže, který je zároveň vypravěčem knihy. Vzpomíná v ní na svůj život. Idylické dětství strávil v rodinném sídle odděleném od zbytku světa, které rodina později musí prodat. Hlavní hrdina je nucen opustit tento ráj a přestěhovat se do Paříže. Odsud pak podniká cesty do různých měst po celé Evropě.

Překvapivé ovšem není pouze to, že tak mladý autor sepsal román o vzpomínkách starého muže. Kritiku – ale i čtenáře – zaskočil i styl této knihy, který působí, jako by šlo o rukopis z minulého století. Vyprávění má snovou atmosféru a přechází téměř do proudu vědomí. Autor má až neuvěřitelně široký záběr slovní zásoby a čerpá nejen z rejstříku poetismů, zastaralých či málo používaných slov, ale používá i nová slova, ať už jde o přejaté anglicismy, či slova, která si úplně vymyslel. Navazuje i na širokou škálu starších autorů, například cituje Rousseaua, jeho hlavní hrdina kritizuje sbírku básnické skupiny Pléiade ze 16. století. To samozřejmě jen přiživilo pochyby o tom, zda knihu opravdu napsal Defalvard.

Dnes již ovšem o autorství díla nikdo nepochybuje a kritiky si mladíka nemohou vynachválit. Přirovnávají ho k nejrůznějším velkým jménům francouzské literatury – k Rimbaudovi, Proustovi, Radiguetovi nebo Aragonovi. Jediná výtka, která se občas objeví, je na adresu autorova až přehnaně zdobného stylu. Občas používá slova a spojení, která v podstatě nic neznamenají, jen hezky znějí (např. „désésperance magnétique“ – magnetická beznaděj). Nicméně kniha byla nominována na několik literárních cen, např. Prix de Flore, Prix de Décembre či Prix Renaudot. Od nového objevu francouzské literatury, mladého a velmi nadějného autora, zřejmě můžeme ještě mnoho očekávat.