Český Honza Jiřího Kulhánka míří do knižní hitparády
Kulhánek, Jiří: Vyhlídka na věčnost

Český Honza Jiřího Kulhánka míří do knižní hitparády

Romány Jiřího Kulhánka jsou mnohonásobnou radostí nejen pro čtenáře, ale i pro literární teoretiky zabývající se pokleslou literaturou. Je v nich tolik brakových klišé, že nezbývá než nad vydařenou koláží tleskat.

Od posledního románu Jiřího Kulhánka uplynulo pět let. Za tu dobu by většina autorů, zejména po nepříliš vydařené knize, upadla v zapomnění. U Kulhánka je tomu spíše naopak. Jediný kultovní český autor české fantastiky (jeho knihy se prodávají na burzách až za padesátinásobek původní ceny) je naopak čím dál známější díky neustálým dotiskům a ilegálním verzím předchozích románů.

Kulhánkovy romány jsou mnohonásobnou radostí nejen pro čtenáře, ale i pro literární teoretiky zabývající se pokleslou literaturou. Je v nich tolik brakových klišé, že nezbývá, než nad vydařenou koláží tleskat. Tentokrát si autor vzal dlouhou dobu na korekturu vlastního textu a na Vyhlídce na věčnost je to znát. Působí sevřeně, neobsahuje prakticky žádná hluchá místa a je doslova napěchována tím, co bychom pro nedostatek termínů mohli nazvat jako „absolut Kulhánek“.

Autor skutečně vytvořil svůj jedinečný styl, který se marně snaží napodobovat nejeden začínající autor. Kulhánek se striktně drží ich-formy, ale nebojí se opustit lineární vyprávění, což příběhu i jeho ztvárnění dost pomáhá. Nemůžeme sice očekávat velkou, složitou konstrukci, ale ta by se stejně do zvoleného žánru nehodila. Pokud bychom chtěli jeho knihy literárně zařadit, nejblíže by kupodivu byly šestákové romány z předminulého století. Mix dobrodružství, násilí a bezprecedentní červené knihovny dělá z Kulhánka jejich současného největšího pokračovatele.

Kulhánek v současnosti definuje brakový román a díky nadsázce jej povyšuje na „postmoderní umění“ s opravdu výraznými uvozovkami. Všechny jeho knihy se hemží odkazy na současnou popkulturu (zapomenutí Kelly Family se dočkali dalšího pomníčku, autor je skutečně nemá rád, a navíc jsou příjemným intertextovým pomrkáváním na čtenáře předchozích knih) i reálné události (Bin Ládin umírá v románu kulkou lovců), ale Vyhlídka na věčnost v tomto aspektu výrazně vyniká. Odkazy na nejslavnější žánrové filmy a seriály posledních let jsou v textu k nalezení tak hojně, až jich je chvílemi příliš. A není to jediný případ, kdy Kulhánek využil svou knihu ke sdělení vlastního vkusu a názoru na reálný svět. Hned dvakrát neopomene zmínit „úžasný“ kožený kabát jednoho z hrdinů, na samou hranu snesitelnosti zachází v edukativní dvoustránce o svém názoru na transkripci japonských jmen do češtiny (což bude s vysokou pravděpodobností odpověď některému z kritiků jeho předposledního díla s názvem Noční klub).

Co se týče děje, dosáhl Kulhánek pomyslného vrcholu ve vršení situací, které neustále zhoršují pozici hlavního hrdiny. Autorova masochistická radost z totální destrukce fyzické stránky hlavních postav se projevuje dlouhodobě, ale až zde konečně přišel na způsob, jak regenerovat hrdinu v rekordně krátkém čase. Z toho důvodu jej také v minimálních intervalech nechává prakticky umírat a znovu povstávat, aby s sebou vzal do hrobu další smečku padouchů. Dopouštět se zde popisu syžetu by byl pro skalní kulhánkology zločin hodný trestu smrti, proto jej přibližme jen velmi zběžně. Země trpí invazí oživlých mrtvol a nacistů. Za všechno může hlavní hrdina Jan, který zřejmě nebude jenom námezdním zabijákem, jak se na první pohled zdá. Aby se celá situace vysvětlila a urovnala, bude se muset vydat přímo do horoucích pekel. I zde lze najít mnoho literárních aluzí, které autor zpracovává až svatokrádežným způsobem.

Co se týče vnitřní charakteristiky hlavní postavy, Vyhlídka na věčnost nepřináší oproti předchozím knihám žádnou změnu. Kulhánkovi hrdinové jsou již klasicky dobráci od kosti s vychýlenou morálkou. Jejich hlavním krédem je odplata a trest, který podle nich i autora musí na viníka dopadnout tvrdě a nelítostně. Každý má několik vnějších i vnitřních pojistek, aby nepřešel „na druhou stranu“, Jan není výjimkou.

Volba jména hlavního hrdiny už ale významný vývoj naznačuje. Zatímco v předchozích knihách bylo úplně jedno, jak se bude hlavní hrdina jmenovat, zde v jeho jméně nalézáme hned několik podstatných a vědomých odkazů, jejichž prostřednictvím Kulhánek už od samého začátku Vyhlídky na věčnost dává čtenáři do rukou návod ke čtení. Jan je předně český Honza. Není třeba zdůrazňovat adjektivum hloupý, protože to by muselo být uvedeno v uvozovkách. Hlavní hrdina je Čech a jako Čech jedná (což mu přináší posměšky většiny dalších jednajících postav). Měkké, ale odvážné srdce je také pohádková charakteristika, která zde výtečně pasuje.

Další odkazy jsou biblické. Novozákonní Jan se svým popisem apokalypsy se promítá do českého hrdiny, který k apokalypse po celou dobu trvání knihy nezadržitelně míří (ani to není u Kulhánka nový prvek). Pokud bychom chtěli hyperinterpretovat, s Janem Křtitelem by měl společné noření lidí do tekutin. V Kulhánkově případě ale nejde o vodu. Podstatná část literárních citací odkazuje k Dantově Peklu, řeckým mýtům a jiné klasice, což je pro změnu u Kulhánka osvěžující novinka vyvažující i Kelly Family. Ostatní propriety příběhu jsou ale zcela tradiční a patří k jeho knihám přímo neodmyslitelně. Řeč je pochopitelně o upírech, zombiích a podobných kreaturách. Snad neprozradíme příliš zmínkou, že novinkou jsou pekelní démoni, kteří dost zamíchají poměrem sil na planetě.

Ve Vyhlídce na věčnost se také setkáváme (potřetí v krátké době u významného českého spisovatele fantastiky) s odkazy na nacistickou minulost Evropy. Po Novotného Valhale a Poláčkově Spěšném vlaku se i Kulhánek rozhodl vyřídit si alespoň literární účty s Adolfem Hitlerem. Novotný se úkolu zhostil na akademičtější úrovni, Poláček představil komorní drama a Kulhánek přišel s veselými gejzíry krve a mozku. Takovými, jaké dokáže vymalovat jen on sám.

Co říci závěrem? Že příběh je vystavěn jednoduše, ale ne zcela předvídatelně. Navíc Kulhánka jeho čtenáři milují a ochotně přistupují na jeho hru, ve které přílivy mozkomíšního moku prolíná kýčovitou romantikou plnou čisté lásky, díky níž obstojně boduje i u ženského publika (stejně jako dětskými hrdiny – tentokrát si vybral devítiletou holčičku a dlužno podotknout, že je napsána velmi autenticky). Děj se valí vpřed, aby ve třetí čtvrtině na chvíli zpomalil před klasickým kulhánkovským finišem osekaným na samou dřeň. Vyvrcholení skutečně připomíná hymnický text některé z legend, větší úspornost (která příjemně kontrastuje s předchozími detailními popisy) už zvolit nejde. Autorem zvolený literární prostředek je zcela adekvátní, protože čtenáři se už už těší na happy end a v každém jiném případě by se text proměnil v nudu, nudu, krev, krev.

Fanoušci Jiřího Kulhánka mohou jásat, jejich guru se vrátil na scénu v plné síle a jeho nový opus je v kontextu jeho tvorby přímo esenciální. Poučil se z nedostatků předchozích knih (schematičnost Stroncia, rozvláčnost Nočního klubu) a předložil čtenářům pět set třicet pět stran zábavy, na kterou čekali. O velikosti čtenářského očekávání svědčí i to, že celý náklad, zhruba desetinásobně vyšší než u ostatních žánrových titulů, byl po prvním týdnu v prodeji prakticky rozebrán.
 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

sellerien,

S Kulhánkem se teprve seznamuji a rozhodně se nepovažuji za jeho skalního fanouška. Nicméně Vyhlídka na věčnost je opravdu SKVĚLÁ! Souhlasím s tím, že autor příběh víc a víc propracovává, dává náznaky, nechá čtenáře domýšlet si a zároveň není nesrozumitelný. Fakt je, že začátek knihy nebyl tak strhující jak jsem čekal. Po Nočním klubu a Stronciu jsem očekával podobně rychlý nástup. Pomalejší rozjezd ale není na závadu! Byl jsem nadšený z Nočního klubu, ale po přečtení Vyhlídky na věčnost musím konstatovat, že je nejenom stejně kvalitní, v mnohém je i z mého pohledu zajímavější. Vážím si toho, že autor si dal tu práci a vypiloval příběh i charaktery postav kolem.
Určitě si tuto knihu zase s chutí přečtu.

Fany,

Nechápu ty nadšené recenze, dle mého názoru je Vyhlídka na věčnost nejslabší autorova kniha. Děj je vystavěn nesmyslně, vypadá to že Kulhánek neměl prostě můzu a křečovitě se snažil natáhnout děj aby to vydalo na knihu. Ostatně dle nakladatelství si již hotovou knihu několikrát stáhnul zpět k přepracování. Jedině s Luciferem je docela legrace, ovšem tento příběh by stačil pouze na povídku. Zklamání.....

Michal,

První třetina knihy mi přišla trošku rozpačitá, nemohl jsem se do ní začíst, ale pak se to zlomilo a bavil jsem se přímo královsky.
Lucifer super, Kulhánkův popis je parádní. Jednoho ze tří padlých andělů vykreslil moc hezky :o)
A i když se dost lidem nelíbily scény "se spacákem", mně to přišlo jako vtipné a zajímavé osvěžení.
A navíc jsem chlap, takže si dovedu docela živě představit, jak hlavní hrdina trpěl a jak Karolínu "tlačil" :o)

kamil,

Nejsem velký odborník na literaturu, takže si nedovolím kritizovat. Jako skalního fanouška mě kniha naprosto uchvátila a to včetně částí v obou zmíněnách táborech. Upřimně bych si klidně lety s Karolínou a „všední“ starosti s Fionou klidně protáhl, jen aby kniha tak brzy neskončila. Protože stejně jako u všech ostatních Kulhánkových je na závěru knihy několik věcí nedořešených a rád bych věděl jak dopadnou. Ne vždy se musí jednat o záchranu světa. Nevím jestli zde mohu prozrazovat děj, a proto se o své otázky nepodělím. Nebo vlastně o dvě ano, protože děj neprozradí. Problém mezi Agony a Karolínou, malá rvačka nakonec by neuškodila že? A jak je to s klanem Haš(sh)imoto, zaslouží si alespoň povídku?
Celkově na mě kniha působila naprosto strhujícím dojmem, po přečtení prvních několika stran mě vtáhla do děje a nepustila až do samého konce. Jen trochu lituji, že se nám hlavní hrdina v podstatě představil až v polovině knihy, i když uznávám, do přečtení jeho minulosti mnou cloumala příjemná „proč asi?“. Opět nechyběla klasická fáze šílenství, která byla na rozdíl od modrých míčků příjemně svižná. A i gejzíry krve byly o něco jemnější (nikoli menší). Nápad s obecně nenáviděnými nacisty byl příjemný, i když rozhovor pan L. vs. Pán s knírkem AH mohl být „vydatnější“. Naprosto jedinečné bylo, ale propojení s Božskou komedíí. Minimálně tahle myšlenka, kromě mnoha, mnoha (Mnoha!) dalších je důvod proč si knihu přečíst. Za jediný nedostek knihy považuji nedostatečné vysvětlení některých pojmů (ležatá osmička, otisk dlaně … ), ale to k tomu už patří.

mounal,

J.K. opět nezklamal ! Možná mohl nechat déle žít Noční klub, když ho tak pracně obnovil, ale budiž. A jak bylo zmíněno výše, dialog s Luciferem nemá chybu, musel jsem ho číst několikrát. Jinak velmi povedená kniha. Motorhead ? Ne Shakespeare !

Mr. Unimportant,

Neni to špatný, komu se tento žánr libí, pro toho to bude zábavné a chytlavé... Nicméně ne tak originálně chytlavé jako třeba Vládci strachu, ale už trochu stereotypně, je vidět že přebíjet sám sebe v tomto duchu nejde donekonečna. Prostě samá krev, všichni víme že hrdina neumře, krásky, nekonečno šťastných náhod, víc krásek lačných hlavního hrdiny - megasamce atd., klasika. Ale přečetl jsem to za dva dny, a docela jsem se bavil, i když občas už musel i smát. Jo a pane Kulhánek, z hlavní ručních zbraní nelétají kulky, ale střely. Kulky sviští kolem uší leda v nechutném gay pornu.

diskokaktus,

Bylo skvělý zas brouzdat krví, rozplizlím mozkem a utrženými údy.. Kulhánkovi tohle jde - kloubouk dolů, díky za něj. Ale co ta pasáž z tábora u Prahy (či celkové 2. polovina knihy?) četl jsem dál, jen proto, že jsem si myslel: "Proboha, tohle přeci nemůže trvat dlouho" a ono jo.. Vím, i tohle patří k jeho tvorbě, ale nějak se s tím nemohu vyrovnat.
Na začátku každé jeho knihy si řikám: "Jo takovej správnej padouch, kterej se vymyká. Nedělá jen dobro, i když v jádru je "správňák". - Třeba by taková kniha mohla skončit jinak než happy endem. A ono ne.
No je to Kulhánek - zbožňovaný a zatracovaný. Nevím, do jakého tábora patřím, ale s jistotou vím, že jeho další knihu si zas přečtu.

MArtin,

Vyhlídka na věčnost je dle mého soudu jedinečná záležitost, které k dokonalosti nechybí nic. Možná trochu dějově zaostává poněkud neakční část v táboře u Vltavy a v britském táboře. Ale i toto patří do děje, a zapadá do něj bezvadně. Takže dokonalost.
A dialogy Mluvčího s Luciferem v poslední části? To je něco, co jsem v životě nečetl, a ani si to nedokázal představit. Tady jsem se ztotožnil s názorem na boha, peklo, a jsem nadšen.
Celkový dojem z knihy tedy je: bezchybná a strhující záležitost.
Narozdíl od zmiňované konkurence v osobě Štěpána Kopřivy, jehož dva výtvory jsem si přečetl na základě čtení diskuzí ve kterých byl s mistrem Kulhánkem srovnáván. Upřimně - nic moc. Bezúčelná brutalita, bezúčelný hnus, zápletka-budiž, ale zpracování a vyvrcholení nula. Asfalt i Zabíjení jsem dočetl z jednoho jediného důvodu-chtěl jsem vědět jak to dopadne. A celou dobu jsem si říkal "už ať to sakra nějak dopadne! A rozhodně se k těmto výtvorům už nehodlám vracet. Narozdíl od knih Mistra Kulhánka.
Mistr Kulhánek má totiž jedinečný dar, že všechno dokáže dávkovat v té správné míře. Krev, násilí, akci, legraci i hnusárny. Nic nechybí, nic není navíc a všechno se bezchybně doplňuje. Navíc nechává obrovský prostor čtenářově fantazii v podobě nevyřčených a nevysvětlených náznaků, teorií a pouze částečných vysvětlení. To všechno dává dohromady knihy, které čtu znovu a znovu, protože si znovu a znovu užívám každou stránku. I po několikátém čtení je to požitek, který mi nikdo jiný než Mistr nedokáže přinést.
Proč se Vyhlídka na věčnost setkala s takovým odmítáním čtenářů? Pravděpodobně Mistr Kulhánek už neoslovuje masy pouze neustálou akcí a krvavými scénami, ale trochu nám vyzrál. A s tím se váže nutnost mít i vyzrálejší a chápavější čtenáře. Takže chyba nebude na straně autora.
A hlavně - ten, kdo na svět přinesl Cestu krve a Noční klub, ten si nezaslouží být kritizován. Kulhánek je pro skalního fanouška povinnost.

Antarra,

Miluju upíry. Miluju černý humor. Miluju Lucifera. Opravdu mě strašlivě moc potěšil Kulhánkův popis Pána pekel jako znuděného, vcelku sympatického, padlého anděla se smyslem pro humor, tak to mám ráda. Jak scházel typický Kulhánkův černý humor a cynismus po většinu knihy, na konci to krásně vynahradil. Opravdu skvělé počteníčko...během jednoho dne :-) Kdyby to tak někdo dokázal pořádně zfilmovat :-)

Martin,

Naprosto jedinečná kniha od naprosto jedinečného autora. Čtu počtvrté, a pořád nacházím další drobné ale geniální detaily, které mi při prvním/druhém/třetím čtení unikly. Mistr Kulhánek je Mistrem s velkým M.