Sentimentální cesta je vzpomínková kniha ruského literárního teoretika, jednoho ze zakladatelů formální školy a tvůrců formální metody, Viktora Šklovského. Šklovskij v ní předkládá úchvatné a zároveň úděsné svědectví o Rusku v letech 1917–1922, které v tomto období procházelo radikálními politickými změnami a sociálními otřesy. Šklovskij své vzpomínky rozdělil do dvou částí. V té první (Revoluce a fronta) popisuje situaci bezprostředně před revolucí roku 1917 a po ní a také své působení na frontě v Haliči (a zde se tematicky střetává s Babelovým Deníkem 1920) a v Persii. V druhé části (Psací stůl) vzpomíná na první porevoluční roky, které strávil převážně ve zpustošeném Petrohradě. Charakter obou částí se mírně liší. Zatímco pro první část jsou typické nepřehledné a hektické zápisky, v nichž Šklovskij jaksi bezděčně odhaluje neutěšený stav ruské armády a absurdní podmínky a způsob jejího (ne)fungování, druhá část byla napsána ve Finsku, kam Šklovskij utekl, když začali bolševici zatýkat esery, a v Berlíně, kde knihu dopsal a kde byla roku 1923 vydána. Má spíše retrospektivní a reflexivní charakter, není tak horečnatá, ale o to více je v ní smutku. Šklovského popisy každodenního života v zemi, jejíž podobu změnila revoluce k nepoznání, nemají občas daleko k apokalyptickým reflexím revoluce, jež ve svých denících podává ruský filozof Vasilij Rozanov: „Pak město, takové omráčené. Jako po výbuchu, když všechno skončilo, všechno je rozerváno. Jako člověk, kterému výbuch vyrval vnitřnosti, ale on ještě mluví. Představte si společnost takových lidí. Sedí a rozmlouvají. Aby nemuseli výt bolestí. Takový dojem na mě udělal v roce 1918 Petrohrad.“

Do češtiny byla kniha poprvé přeložena roku 1933 rusistou Bohumilem Mathesiem. Jak ve své předmluvě k novému vydání píše překladatel Petr Šimák, tento Mathesiův překlad byl již zastaralý a nedokázal plnohodnotně zprostředkovat dynamičnost originálu. A nutno uznat, že v novém překladu ubylo zbytečných a dnes trochu kostrbatě znějících jmenných konstrukcí (např. „Vzpomínám, jak jsme po osmé večer jako lupiči utíkali ulicemi“ oproti původnímu „Vzpomínám na zlodějský útěk ulicemi“) a přechodníků a naopak přibylo prvků mluvené řeči, díky čemuž je text velmi živý a má spád.

Sentimentální cesta je strhující čtení. Autor odhodlaně a s účastí popisuje chaos a bídu tehdejšího revolučního Ruska. „Nepíšu o ničem jiném než o bídě a zase jen o bídě. Už jsem z toho unavený.“ Líčí nejen stav ruské armády, revoluční šílenství, ale i každodenní život obyčejných lidí, jehož smysl se smrskl na shánění jídla a čehokoliv, čím by se dalo zatopit. Této chaotické skutečnosti přizpůsobil Šklovskij i styl zápisků. Jsou zmatečné a neuspořádané, těkají od myšlenky k myšlence, od postřehu k postřehu. Šklovskij se vyjadřuje v krátkých, úsečných větách, nezdržuje se sledováním myšlenkových pochodů – zapisuje to, co vidí. Bez přípravy a nenadále začíná mluvit o nové věci. Jako by se bál, že ho revoluce semele dřív, než stačí vyjádřit vše, co má na mysli, a tak myšlenky nerozvíjí do detailů, ale spíše je načrtává a vyhrocuje, aby byly srozumitelné okamžitě. Neprodlévá u dlouhých úvodů, ale vtahuje čtenáře ihned doprostřed akce: „Zase začínám psát. Takže – zastavil jsem se u zoufalství. Nyní dále. Přijel jsem do Petrohradu a porada začala.“ Zároveň si ale neodpustí metaforické úvahy, v nichž se snaží lapidárním způsobem postihnout osud Ruska i svůj vlastní: „Když člověk padá jako kámen, nemá myslet – když myslí, nemá padat. Já jsem tyto dvě věci pomíchal. Důvody, které mnou hýbaly, stály mimo mě. Důvody, které hýbaly druhými, stály mimo ně. Jsem jen – padající kámen. Kámen, který padá a zároveň může zažehnout lampu, aby si na svou cestu posvítil.“ Za zmínku stojí skutečnost, že podobným stylem – vyzývavě a vyhroceně – je napsáno i nejznámější teoretické dílo Šklovského, Teorie prózy. Jan Mukařovský popisuje ve své recenzi Teorie prózy styl Šklovského takto: „Kompozice a stylizace Teorie prózy jsou založeny na slabě spojité souřadnosti vět i celých odstavců, nikoli na plynulém spojování podřaďujícím.“ Pro Mukařovského byl takovýto styl spíše vadou na kráse, i proto, že jde o odborný text, ale v případě Sentimentální cesty je právě fragmentární způsob zaznamenávání událostí tím, co činí knihu tak podmanivou.

Tato chaotičnost je sice vyjádřením doby, ale zároveň jde o moment, v němž dochází k naplnění základních tezí formalismu o zcizování a ozvláštňování literárního postupu. Šklovskij vytváří iluzi bezprostředních zápisků (podtitul knihy zní „Zápisky revolučného komisaře“), jako by sáhl po tužce a papíru ve chvíli, kdy se událost děje – ale přitom velká část jeho knihy vznikala v emigraci, mimo revoluční vřavu. Řečeno formalistickým slovníkem – Šklovskij přizpůsobil metodu materiálu a učinil ji obsahem díla. Neuspořádanost má věrně zprostředkovat okamžik, ačkoliv ten je nazírán zpětně. Šklovskij však přes veškerou svoji vypravěčskou rafinovanost – nebo možná právě díky ní – propašovává do textu i signály, jež naznačují, že vnější podmínky nezůstaly zcela bez vlivu na jeho psaní. Jako měřítko obtížnosti tvůrčích podmínek Šklovskému slouží psací stůl. Ať píše kdekoliv, nikdy neopomene sdělit, na čem píše: „Psací stůl v Domě umění byl dobrý. S mramorovou deskou a na kroucených nožkách.”, „Ale nejstrmější a nejhořčejší jsou dřevěné berlínské schody. A já píšu tady, za hracím stolkem.“ Psací stůl se však stává i metaforou samotného psaní a jeho vztahu ke skutečnosti: „Skla v oknech se třásla těžkými výbuchy. Kronštadt byl plný dýmu a vedl přestřelku s Rudou armádou. Psací stůl se třásl.“

Šklovského zpověď je zdrcujícím způsobem prostá. Brutalitu ruské revoluce, zlovůli jejích aktérů a bezmoc obyčejných lidí, které postihla, popisuje Šklovskij s jakýmsi až dětským údivem a nepochopením. A zároveň velmi rafinovaná. Události a skutečnost zaznamenává autor bezprostředně, nechává je promlouvat samy za sebe, téměř je nekomentuje – a tím plastičtější výpověď o krutosti doby vytváří. A ještě jeden moment vystupuje z textu velmi intenzivně: síla a odhodlání člověka, který je schopen i za těžkých podmínek tvořit a vytvořit velká díla.