Velmi podivná a také smutná podzimní pohádka o opuštěné holčičce, červené ještěrce, skřítkovi a jakémsi Miláčkovi. O tom, co všechno dokáže (anebo nedokáže?) dětská fantazie a co všechno vlastně vydrží naše (tj. čtenářova) trpělivost.

Listopadová pohádka autorky textů pro nejmenší čtenáře Věry Provazníkové vyšla již letos na jaře. Správná atmosféra k její četbě však nastává teprve nyní. Titul knihy a její obálka jako by nám předem napovídaly: bude to příjemná kniha o podzimu! Oslavíme příchod barevného ročního období se svými dětmi, nejprve příjemnou procházkou, sběrem kaštanů, žaludů a listů a později nad hrnkem čaje i krátkou pohádkou. Knižní anotace a internetové komentáře slibují zábavu a literární kvalitu, tak dobře, hezkých a rozumných knížek není nikdy dost. Kaštanů a žaludů máme plný obývák, listy v předsíni, na oknech a po všech možných taškách, oči zalité slzami od začínající rýmy. Teď ta kniha. Čteme ji s pětiletým synkem a nestačíme se divit. Není vůbec o podzimu, ani o tom přátelství a prosvětlování lidské samoty, ani o podzimních vycházkách v přírodě. Syn ještě „nemá rozum“ a jednoduše může říct, že už ho to nebaví. Já mám zkušeností víc, a proto ho nenutím vydržet to do konce, pro dnešek. Druhý den pokračujeme druhou polovinou knihy a zase mě napadá ona svérázná interpretace příběhu, tak nepatřičná ve spojení s nakladatelstvím, které vydává knihy vzdělávací a výchovné. A tak nepatřičná ve spojení s mými vlastními dětmi.

Hlavní postava Listopadové pohádky je malá holčička. Nemá jméno, respektive v jejím okolí není nikdo, kdo by ji za celou dobu jménem oslovil. V příběhu nevystupují její rodiče nebo stejně staří kamarádi. Když jde ven nebo když přichází domů, je vždycky sama. Nejspíš jedináček. Ráda si povídá s lidmi, také ráda přehání. Vymyslela si červenou ještěrku, která k ní chodí na návštěvu, i s kamenem, aby měla na čem přespat. O dívčím pokojíku víme především to, že je v něm barevný koberec: meruňkové stromy, jezero, lekníny, labutě... téměř jako obraz z vietnamské restaurace. Pro děti a červené ještěrky je to ráj fantazie, na který se nesmí šlápnout. Od začátku vyprávění čeká holčička doma na nějakou návštěvu a od začátku má smutné oči. Touží po tom, koho dávno zná, ale koho ještě nikdy neviděla. Tak moc se jí stýská, že vyrazí toulat se ven, aby někoho (kohokoliv) našla. Samozřejmě chce navštívit někoho, u koho ještě nikdy nebyla. Najde tajemný dům, na jeho dvoře ještě další malý domek, slyší podivnou zvonkovou hudbu. V menším domečku bydlí skřítek, kterého si vymyslela záhadná postava přezdívaná Miláček. Skřítek je stejně jako holčička naivní a opuštěný. Jejich seznamovací rozhovor je dlouhý, hádavý a proti vší logice, ale aspoň si čtenář ujasní jedno: srozumitelné mu od této chvíle nebude nic. Text se rozkymácí na dvě strany a čtenář si musí jednu z nich vybrat. Jedná se o jedinečné umělecké dílo, ke kterému je zapotřebí vlastnit specifický interpretační klíč, anebo tuto příliš obtížnou hru hrát nebude a rovnou text odsoudí jako vyšinutý? Dospělý čtenář ať si klidně volí, ale proč tím zatěžovat i čtenáře malé?

Skřítek je smutný, protože ho Miláček sice vymyslel, ale nevymyslel ho pro sebe. Opustil ho a toulá se. Holčička se rozhodne jít domů a pozve k sobě i skřítka. Ten však trpělivě čeká na Miláčka, až si na něho vzpomene. Nakonec za ní stejně přijde a najde ji s červenou ještěrkou, jak spolu (přestože je listopad) zavařují velkou úrodu meruněk z kobercových stromů. Holčička dá skřítkovi ultimátum: dokud si ho Miláček nevymyslí sám pro sebe, už ho nikdy nepřijde navštívit. Pak ještě Miláčkovi (nikdy ho neviděla a vůbec ho nezná) napíše dopis, skřítek mu ho odnese a všichni se šťastně shledají na návštěvě. Od té doby jsou nerozluční přátelé. Jak? Proč? Cože? Ale nedivme se, vždyť je to pohádka.

Co přináší příběh našim dětem? Pokud se náhodou stane, milé děti, že zůstanete celé dny samy doma, nemáte rodiče, příbuzné, kamarády, jste na světě úplně opuštěné, nezoufejte. Utečte do vlastního světa fantazie. Vystačte si s tím, co máte v pokojíku, třeba hned na zemi, takový krásný koberec! Vymyslete si nějaké zvířátko a pozvěte ho na návštěvu, třeba bude docházet častěji a přinese vám šípkový čaj přímo z lesa! Vymyslete si vlastní kamarády, když o vás nikdo z reálného světa nestojí. Nebo jděte na ulici. Toulejte se a hodně se zastavujte s cizími lidmi. Povězte jim o sobě všechno. Navštěvujte hlavně ta místa, která jsou neznámá a tajemná, čeká na vás dobrodružství. Co vy víte, třeba vás právě teď už někdo tajně pozoruje v okně za záclonou. Někdo, kdo vymýšlí pro děti zajímavé dárky a hry. Nějaký umělec, který je zklamaný z tohoto hádavého světa a taky touží po kousku lásky a blízkosti někoho druhého. Ten někdo nosí dlouhý kabát a v kapse má malého skřítka. Holčičky, následujte zvonkovou hudbu, konečně vás někdo vyslechne a neřekne, že si jen vymýšlíte.

Doufejme, že děti věkové skupiny, kterým je kniha určena, se nezachovají jako hlavní hrdinka příběhu. Možná jen řeknou, že už je to nebaví a že nechtějí číst pohádky smutné, nesrozumitelné a jakoby zašifrované. Ano, symbolů je tam mnoho, ale docela zbytečně, protože není nikdo, kdo by je rozluštil. Ale dobrá, nepodceňujme čtenáře starší, určitě jsou i tací, kteří rádi v textu zabloudí, uvnitř si chvíli pohrají a tato aktivní četba rozšíří jejich intelektuální obzory – proč ale dětskou samotou a depresivní náladou v knize, která hrdě nese svůj žánr přímo v názvu? Pohádky by zkrátka neměly být nesrozumitelné a tíživé, pokud chtějí oslovit co nejširší skupinu čtenářů. A malé holky by se neměly jen tak toulat po městě a navštěvovat zrovna toho, koho ještě nikdy neviděly. Ano, existuje ještě jedna interpretace našeho příběhu: holčička možná našla jen svého tatínka, který je z nějakého důvodu izolovaný, a rozvrácená rodina se dává znovu do pořádku. Ale to by bylo příliš jednoduché a bylo by to vysvětleno rovnou. Mlžení identit postav nahrává k tomu, interpretovat je spíše jako devianty než pohádkové bytosti. Naštěstí tohle dětský čtenář nedešifruje a s jeho větou už mě to nebaví nám padá kámen ze srdce, díkybohu v tom nepoznal nic zlého. Jen divné postavy, žádný poutavý příběh, rychle zapomenout... Ale možná za to může jen ta rýma a horečka, možná to všechno je jen naše osobní a velmi zkreslené čtení. Posuďte sami, rodiče a děti, záleží na vašem literárním vkusu a také na úhlu pohledu.