Prestižní francouzskou literární cenu, Prix Goncourt, získal 2. listopadu Alexis Jenni za román L’Art français de la guerre. Kniha se zároveň objevila i v nominacích na další z nejvýznamnějších cen: Médicis, Femina, Renaudot. V tentýž den byl vyhlášen i laureát Prix Renaudot, tím se stal Emmanuel Carrère a jeho román Limonov.

L’Art français de la guerre (Francouzské umění války) je příběh bývalého vojáka Victoriena Salagnona. Prostřednictvím jeho vzpomínek na život v armádě Alexis Jenni polemizuje o francouzských dějinách, o ošemetné, dnes již často otevřeně kritizované roli Francie ve 2. světové válce, v Indočíně, v Alžírsku. Z ohlédnutí za válečnými konflikty vychází jako země s velikášskými plány, absurdními cíli. Přitom se vrhá do boje neobvykle násilně, se zbytečnými oběťmi, nicméně také žádnými velkými úspěchy. Jako aktuální paralelu takto tradičního „válečného“ umění Jenni uvádí marné snahy francouzské policie vypořádat se s bouřícími se předměstími francouzských velkých měst, obývaných zejména komunitou bývalých i nových imigrantů.

Jako inspirace pro název románu Jennimu posloužila slavná kniha čínského válečného stratéga Mistra Suna (Sun-c’, česky vyšlo v několika vydáních a překladech jako Umění války, O umění válečném). Salagnon se vlivem okolností a zcela nepřipravený na to, co ho čeká, ocitne roku 1946 ve válce v Indočíně. Jenni podle svých slov přes tuto postavu útočí na běžného čtenáře své knihy: vzdělaného Francouze střední třídy. Snaží se ho znejistit v obecně hlásaném předpokladu, že všichni ti, kdo se ocitnou na špatné straně barikády, jsou špatní. Kniha se tak zařadila mezi četné další tituly z poslední doby, jejichž autoři také hledají objektivní pohled na nedávnou minulost, i když každý po svém: Littell, Sansal, Mauvignier, Haenel, Binet...

Vypravěčem je chudý mladík bez ambicí, který se setká se starým vojákem Salagnonem. Ten prošel třemi válkami: francouzským odbojem za druhé světové války, byl členem francouzských oddílů operujících v Indočíně a bojoval i v alžírské válce. Jenni posléze ukazuje a snaží se dokázat, že přístup francouzské vlády a policie k dnešním bouřím na předměstích silně připomíná staré válečné praktiky. Podle něho jde o pokračování, anebo jen novou variantu neslavné alžírské občanské války.

Alexis Jenni učí přírodní vědy na lyonském lyceu, ve světě literatury je nováčkem. Má vzdálené švýcarské kořeny, cítí se ale být Francouzem: na jedné straně mu lpění na oslavované francouzské identitě a zejména obrazu Francie jako koloniální mocnosti připadá v dnešní době zcela překonané, na druhé straně přiznává, že je připraven hájit francouzský jazyk a je pyšný na významná období francouzských dějin. Román L’Art français de la guerre je jeho prvotinou, ačkoli napsat knihu se snažil už dávno. Jeho původní námět, pokusit se vrátit do dětství a znovu zažít, jaké bylo hrát si na vojáky, se postupně rozrostl v román reflektující francouzské dějiny, francouzské myšlení i francouzská „kuří oka“ – záležitosti, o nichž se dobře ví, ale raději moc nemluví.