Golden, Christopher, Mignola, Mike: Baltimore

Golden, Christopher, Mignola, Mike
Baltimore

recenze fantasy

Upíři – přesněji vampýři – jsou v tomto ilustrovaném románu opět takoví, jací mají být. Žádný anemický emo adolescent, ale krvelačná havěť, klasické mrchožroutské bestie proměňující se v netopýry.

Statečný ilustrovaný románek
Mike Mignola & Christopher Golden: Baltimore aneb Statečný cínový vojáček a vampýr. Přel. Jana Odehnalová, Triton, Praha/Kroměříž, 2011, 304 s.

Tenhle román je ilustrovaný. Dříve to bývalo vcelku běžné a jen zřídka se to jako zde uvádělo na obálce hned v podtitulu. To jen v případě ilustrátorova opravdu velkého jména, ale ani ten největší nebyl uveden jako spoluautor, a to ještě na prvním místě. Dozvídáme-li se zde na obálce, že jde o ilustrovaný román Mikea Mignoly (a Christophera Goldena), má nám to říct, že nejsme daleko od komiksového románu. Naštěstí ilustrovaný román v novodobém pojetí má ke komiksovému románu daleko tím, že v něm převažuje text, čímž máme co dělat s normální ilustrovanou knihou, jen maskovanou novým pojmoslovím prosakujícím z komiksu a také novými velikány. Když je zde Mignola vypíchnut bezmála jako Dürer, věnujme se zprvu krátce jemu, přičemž laskavý čtenář této recenze nechť má na paměti, že to píši jakožto laik v oblasti výtvarného umění, ale i jako silný odpůrce komiksů, které v mých očích platí za zhoubu čtenářství a čtenářské obrazotvornosti.

Tenhle Mignola naopak komiksům zasvětil celý život a dosáhl zde velkých met, zejména se sérií Hellboy. Spojení s píšícím autorem, pro nějž pracuje jako podřízený ilustrátor, je pro něho spíše výjimkou. Goldenův text vybavil stovkami ilustrací. Jsou důsledně černobílé (což znamená černé a bílé, nic mezi tím, žádná šeď, žádný odstín) a s výjimkou hrstky celostránkových maličké, takže někde se vejdou na stránku i dvě. Mnohé jsou si silně podobné: to není jistě nedopatření, když vidíme dvě téměř totožné lebky, dvě stehenní kosti, jednu zlomenou jen o něco jinak než druhou, dvě skoro totožná panoramata pochmurného městečka s nakloněnými štíty domů. Jde o úmysl navodit bezvýchodnou atmosféru minimalistickými prostředky. Nic proti minimalismu, ale i tam, kde mu to nejlépe sluší, například v hudbě, se člověk přistihuje u podvědomého přání slyšet více tónů, více harmonie, a zde je to nejinak. Mignolův robustní styl navíc neumožňuje vystihnout detaily, a jeho kresby tak připomínají hrubé linoryty. Musí to být jeho trademark, pro který je ceněný, a přečetl-li jsem si o něm pár moudrých slov, mohu s výhradami souhlasit s tou polovinou přirovnání, které spojuje jeho ilustrace s atmosférou německého expresionismu (placatě, jednodimenzionálně, dodal bych jen), ale už ne s komiksovým klasikem Jackem Kirbym, tvořícím ve zlaté éře pro Marvel.

Golden je rovněž spíše podivné zjevení moderního písemnictví: nepublikuje ještě ani 20 let a za sebou má už téměř stovku titulů. Jakých? Například sedmnáct jeho knih se řadí do série Buffy, přemožitelka upírů. Ochotně beletrizuje filmy: podepsal se pod King Konga, X-Meny i Battlestar Galactiku. S Mignolou se nesetkal poprvé: s jeho ilustracemi sepsal několik Hellboyových příběhů.

Tedy již bez iluzí – nemáme co do činění ani s Dürerem, ani s Hansem Christianem Andersenem, nýbrž s dvěma reprezentanty uměn, které nemají místo pomalu už ani na otočných stojáncích na letišti, ale spíš v novinových stáncích. A přece vykročení jednoho i druhého mimo své hájemství a setkání na teritoriu, kde se necítí úplně doma, nedopadlo tak zle, jak by se z daných premis dalo očekávat. A to dokonce i přesto, že zde figurují upíři.

Upíři – přesněji vampýři – jsou v tomto ilustrovaném románu opět takoví, jací mají být. Žádný anemický emo adolescent, žádný nesmrtelný poskok z Bílého domu bojující proti al-Káidě; klasické mrchožroutské bestie proměňující se v netopýry, krvelačná havěť snad jen s takovým zbytkem cti v těle, že se zdržuje napadání zdravých jedinců a pase se jen na umírajících a mrtvých.

Za první světové války, přesněji za její hororově alternativní podoby, jaká se odvíjí v knize, mají upíři o přísun potravy postaráno. Když kapitán Henry Baltimore krvácí na bojišti mezi zákopy, poruší nepsaná pravidla a bestii, která se snese k hostině na jeho umírajícím těle, odhání tak, že ji těžce zraní. Zachová si díky tomu život, ale vypovězením nepsané smlouvy snese na lidstvo prokletí. Před upíry si od té chvíle není jistý nikdo živý.

Tolik prolog. Hlavní část knihy se pak nese (v Baltimoreově nepřítomnosti) na vlně vyprávění tří téměř anonymních postav, spjatých s jeho osudy. Po střípcích skládají jeho příběh, doplňují jej jeho deníkem a do společného vínku přidávají vlastní příběhy s nadpřirozenem a hrůzou, o něž od dob Baltimoreova osudného pochybení nemá žádný člověk nouzi. Vyprávění jsou napínavá, tajemná, mají gotický háv a jejich rámec připomíná hospodu ve Spessartu, když si Mignola tak zakládá na německém expresionismu, ale originál hauffovskou, ne onu filmovou taškařici: v hostinci, kde trojice čeká na příchod svého společného přítele, panuje zdánlivě klid, který žádná hrůza zvenčí nenarušuje, a tak se mohou vypravěči trochu popichovat sami.

Pak se konečně dostaví Baltimore a ukáže se, že je svolal za účelem, který od počátku tuší: mají mu pomoci v závěrečné bitvě proti vampýrské zhoubě a jejímu strůjci, Rudému králi. To už je v zásadě epilog, byť poněkud natažený, a pro děj knihy kulminační bod, nicméně její hlavní půvab spočívá v oné atmosférické, příběhové střední pasáži. V ní se díky šikovně navozené náladě nejen bojíme, ale i soucítíme s lidstvem odsouzeným na jatka, ať jsou válečná nebo upírská, i s cínovým vojáčkem, který jako surrealisticky přidýchnutá paralela prochází knihou v andersenovských citacích i ve vnitřním světě hlavního hrdiny.

 

© Roman Lipčík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 59 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.