Denk, Stanislav: Obruče vzduchu

Denk, Stanislav
Obruče vzduchu

recenze beletrie česká

Stanislav Denk je ve své druhé sbírce intimně meditativním pozorovatelem venkovské krajiny. V převážně osmiveršových skladbách se věnuje venkovským rituálům, denním povinnostem a záležitostem víry.

Obruče vzduchu
Stanislav Denk
: Obruče vzduchu. Dybbuk, Praha, 2011, 104 s.

Obruče vzduchu, druhá vydaná sbírka Stanislava Denka, který příští rok oslaví padesáté narozeniny a který debutoval knihou Kámen mlýna (Host, 2008), nejsou opatřeny doslovem ani redaktorskou poznámkou (jen krátkým sympatickým zamyšlením Milana Kozelky), takže není možné zjistit, z jakého období básně pocházejí. Kámen mlýna vyšel s mnohaletou rozvahou a zhruba stejně obsáhlé Obruče vzduchu jen tři roky po něm. Kdybychom básně obou sbírek pomíchali, nebylo by možné je zpětně roztřídit; jsou si vzájemně velmi podobné, což má své světlé i stinné stránky.

Formálně si Denk oblíbil zejména osmiverší a z básnických prostředků genitivní metaforu. V celé sbírce jich je požehnaně až přehršle (to se ostatně promítlo i do názvů obou knih). V jediné básni jich může být třeba šest: „Embryo nahé hlíny / škrábe Slunci tvář. / Děsivé rukou mlýny / rozevřou očí zář. // Antické zimy rozumu / kroutí boky chtíče. / Bič praporu. / Štěpuje vítr rýče.“

Verše jsou vždy přitínány na nejkratší možnou délku – někdy se do nich vejde slovo jediné, jindy dvě věty (ty pak ale jsou tvořeny jedním nebo dvěma slovy). Někdy je verš volný, jindy vázaný – vždycky ale řádný a učesaný. Potřebný se stává enjambement. Průhledný rytmus verše rozechvívá a básník je nechává v tichu rezonovat. Podobně jako u Skácela nebo Blatného (tomu věnoval Denk jednu z básní) tak kalkul s tichem násobí významy a vede čtenáře skrz text vyrůstající na známé půdě („východ zemřel sluncem“, „srdce tluče vzduch“) k obrazům složitějším a komplikovanějším, nezřídka zakončeným pointou.

Důvěra ve formu básní zostřující vidění místy působí zbytečně, jen jako naplnění předsevzaté formy, např. v básni Klid dýchá: „Co jiného / Můžeme udělat / Pro naše / Mrtvé“. Tehdy básně nerezonují v tichu, ale spíš vyznívají do prázdna.

V trochu rumcajsovském portrétu Milana Kozelky je Stanislav Denk „vesnický bard, který se vyhýbá cvrkotu literárních kaváren“. A je tomu tak: autor je spíš intimně meditativní pozorovatel venkovské krajiny. Zde má Denk svůj mladší protějšek ve skvělém loňském debutantovi Radku Štěpánkovi, jehož vidění ovšem zásah člověka překáží. Denk se stejnou měrou věnuje venkovským rituálům, denním povinnostem a záležitostem víry; typickými motivy může být hlína, dým, sudy, calvados, „smrt vína“ nebo zahrada, ale i kosti a déšť. Tyto motivy už dnes zdaleka nejsou běžné a básník to dobře ví – snad proto se v básních netáže ani nekřičí a vystačí si jen s tečkami a pomlčkami.

Obruče vzduchu Stanislava Denka jsou působivé, protože vlivem času nabývají na uhrančivých letokruzích. Nicméně vedle Kamene mlýna přesvědčují o tom, že si Denkovo básnictví potřebuje dát načas; za ty tři roky se neposunulo ani o píď. Na závěr je ještě třeba vyzdvihnout ediční servis nakladatelství dybbuk, který sice není úplně bezchybný (kvůli několika málo překlepům a fontu – patkový by možná byl vhodnější), nízké ceny a podpora elektronických knih je ale velice vstřícná a příjemná.

© Michael Alexa

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 38 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

51%čtenáři

zhlédnuto 2890x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce