Haenel, Yannick: Tajný posel Jan Karski

Haenel, Yannick
Tajný posel Jan Karski

kritika překladu překlad

Nemyslím, že překlad je celý špatný, některé obraty mi naopak připadaly skvělé. Spíš mě udivila jeho nevyrovnanost. Byla bych ráda, kdyby mých pár výtek k překladu přispělo k upozornění na nezbytnost redakční práce: mnohé z nedostatků mohly být odstraněny redaktorem, kdyby se více zaměřil na smysl textu s přihlédnutím k originálu, případně na ověření reálií.

 

Yannick Haenel: Tajný posel Jan Karski. Přel. Šárka Belisová, Jota, Brno, 2011, 164 s.

Francouzské vydání románu Yannicka Haenela představila iLiteratura.cz na začátku loňského roku. Nyní se dostal do ruky českým čtenářům díky nakladatelství Jota. Zaměřím se zde blíže na hodnocení překladu.

Oproti původnímu vydání byl rozšířen název – z Jan Karski na Tajný posel Jan Karski, nepochybně ve snaze titul zatraktivnit. Podobně má působit i žlutá páska na přebalu „o muži, který chtěl zastavit holocaust“. Obojí je ovšem trochu zjednodušující, ale věřím, že to při prodeji může fungovat a dostat k čtenářům knihu, která si to zaslouží.

Haenelovo podání historických faktů může občas být diskutabilní. Známé je rozhořčení Clauda Lanzmanna, autora skvělého filmu Šoa, v knize citovaného a parafrázovaného. Lanzmann Haenelovi vytýkal, že první částí své knihy parazituje na jeho filmu, z něhož převyprávěl sekvenci s Karským, a ve druhé části na Karského vlastní knize z roku 1944, jejíž obsah shrnul. Lanzmann se mimo jiné postavil i proti Haenelovu podání reakce prezidenta Roosevelta při setkání s Karským a proti dalším autorovým nepřesnostem. Přesto je dobře, že další kniha o událostech z doby druhé světové války vyšla. Ty by neměly být nikdy zapomenuty, zejména dnes, kdy se někteří mladí lidé nechávají z neznalosti dějin zmanipulovat k něčím politickým či osobním zájmům.

České vydání je pečlivě zredigováno, tj. prosto překlepů či pravopisných chyb (i za tak málo aby byl dnes knihomil vděčný), avšak patrně někým, kdo český text nevnímal nebo ho nesrovnával s originálem. Překladatelka na mnoha místech prokázala svou obratnost a pečlivost, s níž například opravila autorův věcný omyl (místo GPU v oněch letech měli už NKVD), o to víc zamrzí, že kvalita překladu je velmi nevyrovnaná. Vedle vynalézavých řešení nacházíme i místa trochu kostrbatá, překroucená, pár větiček je i vynecháno.

Nedotažená řešení
Na s. 22: „Il est brisé, courbé comme un Juif du ghetto...“ je například přeloženo jako „Zlomil se v pase...“, ale on byl spíš „zlomený, shrbený jako Žid z ghetta...“

Na s. 23: Když slova nestačí k popisu otřesné skutečnosti, mohou být „chudá“, obrazy „chudé“? Francouzské „pauvres“ zde znamená spíše „ubohý“. O dětech umírajících v ghettu bych místo „ty hrozné děti“ napsala spíše „ty hrůzostrašné děti“ nebo „děti nahánějící hrůzu“, protože o „hrozných“ dětech se většinou mluví spíš ve smyslu, že jsou „otravné“.

Na s. 34: Může něco ležet na mapě „úplně vespod“? Spíš „dole“ (tj. na jihu).

Na s. 34: Francouzská vazba „c’est elle, c’est eux“ se v knize důsledně převádí slovy „(a) právě ona, oni“, i když tak mechanicky to uplatňovat nelze. Např. na s. 38 Karski „osloví jednu ženu. Právě ona nazývá Poláky fašistickými aristokraty“ – jako by o tom byla řeč i někde jinde. Jenže není. Možná by zde bylo lepší: „...osloví jednu ženu. Ta nazývá Poláky...“

Na s. 39: v Katyni Sověti povraždili polské důstojníky. „Spolu s 25 tisíci zavražděných je důkladně vyhlazena veškerá polská inteligence.“ Ono „spolu“ naznačuje, že kromě těch 25 000 zahynula ještě navíc inteligence... Přitom jde o francouzskou vazbu „avec les 25 000...“, jinými slovy „tím“, „těmito 25 000...“, takže „Vyvražděním oněch 25 tisíc je důkladně vyhlazena...“

Historický prézens v překladu
Zvláštní a obecnější debatu by si zasloužilo používání historického prézentu v češtině. První dvě části Haenelovy knihy jsou psány v narativním prézentu, neboť líčí, co je vidět ve filmu Šoa či co stojí v Karského knize Story of a Secret State. Považuji jeho důsledné používání v češtině za poněkud nešťastné: vzhledem k dokonavosti a nedokonavosti našich sloves se takové vyprávění leckdy dostane do úzkých či do blíže nespecifikované budoucnosti: například na s. 48 „Jan Karski zůstane zavřený v bytě, bude ležet na posteli...“

Na s. 60: „Poté si Karski vymohl setkání“ – proč najednou čas minulý, když jinak je vše v přítomném čase? To jsou ta úskalí čehosi, co považuji za prvek, který není češtině vlastní, jak ukazují i další dva příklady.

Na s. 61: „Situace v Evropě se rychle vyvíjí...“ Ale to pozor, v originále je čas minulý („a rapidement évolué“), což má svůj význam: situace se totiž změnila, teď je jiná, než byla na předchozí stránce.

Na s. 77: „dělá co může, aby oba muže dostala z vězení, ale gestapo pochopilo, že se mu podařilo lapit důležité lidi, a dohlíželo na ně obzvlášť svědomitě.“ Mělo by být ovšem „dohlíží“. Když prézens, tak prézens. Delší pasáže v historickém prézentu považuji za jev, s nímž se lze v překladech setkat stále častěji. Zajímal by mě názor poučenějších překladatelů na tuto problematiku. Měla jsem za to, že prézens historický v češtině slouží tu a tam k oživení vyprávění, ale když je v něm všechno, postrádá jaksi údernost i smysl.

Významové nedostatky
V překladu se objevují větší i menší významové nedostatky. Například na s. 40: zajaté Poláky naženou do vagonu. Dostali „černý chléb, polní lahve s vodou“ – člověka zarazí, kde že věznitelé vzali tolik polních lahví. Dle originálu šlo o „bidons“, kanystry, plechové nádoby, v daném případě nejspíš něco jako kýbly, vědra. Francouzsko-český slovník však u „bidon“ uvádí i význam „polní láhev, čutora“, ale to je právě problém tohoto překladu: slova jsou teoreticky správná, jen někdy nepasují do líčené situace...

Podobně na následující stránce: stráže tábora se chovaly nelidsky, Karski to nazývá „kódem“, „kódem neslýchaného barbarství“. „Code“ ovšem může znamenat i kód, ale zde jde spíš o „kodex, soubor pravidel, zákon“.

Na s. 50: „Za Němce se prohlásili pouze Poláci, jimž bylo dovoleno zůstat v Poznani. Ostatní byli vyhnáni...“ Už z logiky textu, bez ohledu na originál, který to jen potvrzuje, to bylo právě naopak: „V Poznani bylo dovoleno zůstat pouze těm Polákům, kteří se prohlásili za Němce.“

Na s. 51: „Karski se vrací do Varšavy a odevzdává zprávu“ – on ale spíš podává hlášení nebo předává zprávu („il transmet son rapport“), těžko mohl mít u sebe něco napsaného.

Ponechám stranou drobné nepřesnosti, ale některé jsou vážně zavádějící. Např. s. 53: „odboj usiluje o sdružení stran kolem společné akce a snaží se přesvědčit polskou exilovou vládu, aby tuto akci obhajovala.“ Taky máte dojem, že jde o jednu akci, jako byl např. atentát na Heydricha? Jenže ono jde o společné (dlouhodobé) působení různých odbojových sítí.

Na s. 56 má „Karski tlumočit zprávu o plánech polských úřadů ve Varšavě“. Obávám se, že pointa je v tom, že úřady to nebyly, ty byly v Generalgouvernementu německé. Spíše tedy „vedení“, neboť ve francouzštině stálo „autorités“.

Na s. 66: „na řádovém hradě Ordensburgu“ (dans un Ordensburg) – dodávat překlad německého slova je zde trochu zavádějící, působí to, jako by se nějaký řádový hrad jmenoval Ordensburg. „Ordensburgů“ však bylo víc (přesněji čtyři, naznačuje to i francouzský neurčitý člen), šlo o školicí střediska či lokální vyšší školy pro nacistickou mládež, vznikly ve 30. letech.

Na s. 68 lékař zatýkanému Karskému poradí: „Tvařte se, že jste strašně nemocný. Ozvu se telefonem.“ („Je téléphonnerai.“) Ponechme stranou, že spojení „ozvat se telefonem“ zní přinejmenším zvláštně, běžnější je „zavolám“, „zatelefonuji“ anebo jen „ozvu se“. Opět: slova jsou správná, jen nedávají patřičný smysl. Že by vězni na celách gestapa měli telefon? On spíš říká: „Někomu zavolám.“ ve smyslu „Zařídím to.“

Na s. 70 – další příklad nepochopení situace: Příslušnice odboje převlečená za jeptišku Karskému „pošeptá, že její představená o všem ví, proto se musí vyzbrojit trpělivostí.“ V originálu stojí ovšem „ses chefs“. V dalším odstavci je nepravost jeptišky ještě zvýrazněna uvozovkami a dívka navíc říká: „Vědí všechno. Udělili vám vyznamenání.“ Proč se tedy v předchozí větě z vedení či vedoucích představitelů odboje stala představená kláštera?

Na s. 72: odbojáři vysvobozený Karski „se brzy přestěhuje do chatky v horách, kde pobude nejméně čtyři měsíce. Gestapo tak definitivně ztratí jeho stopu. Pak už ale všichni ti, kdo se jako on dostali do rukou Němců, musí s konečnou platností přerušit kontakt se svými veliteli, tak zní pravidlo – automaticky jsou považováni za podezřelé a povinně musí žít v izolaci.“ Nevím, kde se v překladu vzala slova „s konečnou platností“ (vždyť později Karski dál s odbojem spolupracuje) a „automaticky“. Překlad je nepřesný. Správně by pasáž (v originále na s. 82) měla znít spíš: „kde zůstane nejméně čtyři měsíce. Gestapo musí úplně ztratit jeho stopu.“ (To se nestane tak automaticky, jak předpokládá překladatelka.) „Kromě toho nikdo z těch, kdo se jako on dostali Němcům do rukou, nesmí být dál ve styku se svými nadřízenými, to je pravidlo: jsou považováni za podezřelé a izolace je povinná.“

Na s. 75: „Své rádio má ve svém pokoji v bytě jisté staré paní.“ Ponechám stranou přemíru přivlastňovacích zájmen, jen upozorňuji, že originál přesněji říká: „své rádio má v pokoji v bytě jisté staré paní“ – možná bezvýznamný rozdíl, možná konspirační obezřetnost odboje.

Na s. 80 došlo k záměně dvou významů slova „courrier“ („poštovní zásilka“, ale také „posel“, „kurýr“). Stojí tam: „...šifrovaný těsnopisný záznam schůze, který tvoří základ zprávy Jana Karského pro Londýn. Šifrovaná zpráva se posílá do Anglie a také do organizace ve Francii: ‚Zásilka odejde co nejdříve. Trasa: Německo, Belgie, Francie, Španělsko. Zbývá čtrnáct dní ve Francii, čtrnáct dní ve Španělsku... Heslo: Přijel jsem za tetou Sofií. Nese jméno Karského.‘“ Jak asi vypadá zásilka přinášející jméno Karského? Přesnější by bylo: „...kódovaný těsnopisný záznam schůze, který tvoří základ zprávy Jana Karského pro Londýn. Do Anglie i organizaci ve Francii je zaslána šifrovaná zpráva: ‚Kurýr odjede co nejdříve. Trasa: Německo, Belgie, Francie, Španělsko. Zůstane čtrnáct dní ve Francii, čtrnáct dní ve Španělsku... Heslo: Přijel jsem za tetou Sofií. Jmenuje se Karski.‘“

Kostrbatost
Některé pasáže jsou příliš šroubované, např. na s. 78: „...je svědkem ponižování ze strany Němců, jejichž represivní stroj má za cíl učinit každodenní život Poláků nesnesitelným. Týká se zavírání škol a zákazu veškerého vzdělávání. Program vyhladovění má zase udržovat každého obyvatele pod minimální úrovní výživy. Provádějí se systematické deportace novorozenců.“ Originál říká spíše: „...je svědkem německé hanebnosti, jejíž represivní mašinerie se snaží Polákům co nejvíc znesnadnit každodenní život. Školy jsou zavřené a Němci zakázali veškerou výuku. Programové vyhladovění udržuje každého obyvatele ve stavu trvalé podvýživy. Polští novorozenci jsou systematicky deportováni.“

Nekonečný monolog
Čistě Haenelovou fikcí je teprve třetí část knihy, monolog vložený do úst starému Janu Karskému. Nepřerušený proud úvah, prakticky jediný šedesátistránkový odstavec, nepředstavuje větší překladatelské problémy (i když místo katyňského „mrchoviště“ bych mluvila raději o katyňských společných hrobech, šlo přece o lidi). Tato část textu se čte dobře možná i díky tomu, že v ní autor opustil vyprávění v prézentu, které češtině moc nesvědčí, ledaže se slovesným časům v daném textu zcela úmyslně věnuje obzvláštní pozornost.

Všechna místa v prvních dvou kapitolách, která mé čtenářské oko znejistěla, jsem porovnala s originálem a vybrala z nich ty nejzjevnější. U třetí části knihy jsem už tak důsledně nepostupovala: nemám v úmyslu tento text zbytečně prodlužovat a navíc si nemyslím, že překlad je celý špatný, některé obraty mi naopak připadaly skvělé. Spíš mě udivila jeho nevyrovnanost. Byla bych ráda, kdyby mých pár výtek k překladu přispělo k upozornění na nezbytnost redakční práce: mnohé z nedostatků mohly být odstraněny redaktorem, kdyby se více zaměřil na smysl textu s přihlédnutím k originálu, případně na ověření reálií. Sama z vlastní praxe vím, čeho všeho se při překládání člověk může dopustit a nakolik jsou pro dobro knižního textu potřebné „druhé oči“ (ty redaktorovy).

Přes několik zmíněných i nezmíněných výhrad k Haenelově knize je dobře, že se někdo ujal jejího českého vydání. Haenel uvádí osobitý pohled na skutečnou postavu, jíž dějiny přiřkly určitou roli za druhé světové války. O tom, že tato role nakonec nebyla tak světodějná, jak měla být, ta kniha právě je.

 

© Helena Beguivinová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2812x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce