Humbertovi Castellóovi

Nejdřív musím říct něco o poledni. O světle. Mraky se rozplývaly a nebe se prostíralo, brutální jako žhavé uhlí. V tom jasu, v té horké záři, která rozpalovala nohy i hlavu, nebylo úkrytu.

Každý den, od pondělka do pátku, mě náklaďák z lesní školky vysazoval ve dvě odpoledne v centru Camagüeye; byl jsem udýchaný, uondaný, ulepený, slunce mi pražilo do zátylku, chodil jsem s vyprahlými ústy po žhavém chodníku na zastávku autobusu, abych se pokusil chytit spoj až domů, na pomezí města a polí, prostě do horoucích pekel. Hustý, špatně naložený dav taky čekal na rachotinu, která nikdy nepřijela. Tehdy na mě přicházely mdloby (jak jinak nazvat ten náhlý pocit brzkého omdlení, kterým jsem trpěl v té době, kdy mi ještě nebylo ani třicet let), kvůli nimž jsem si musel hledat útočiště ve stínu.

Večer předtím jsem pil, stejně jako jsem to s neochvějnou přesností dělal každý večer, probudil jsem se za úsvitu s ústy plnými alkoholových výparů, které kartáček na zuby nikdy nepřehlušil, a šel jsem sázet borovice; celkem jsem spal nanejvýš tři hodiny; ráno, když jsem byl schovaný mezi řádky malých stromků, se ještě dalo přežít, ale teď, uprostřed zástupu lidí, kteří rozčileně čekali na neexistující autobus, jsem sotva stál na nohou. Byl jsem vydaný napospas kocovině a potu. Přišel čas na siestu.

Předtím, než jsem poznal ženu, o které chci mluvit, jsem déle než rok přespával v pravé poledne na čtyřech různých místech; ze dvou mě vyhodili; z dalšího jsem odešel, řekněme, z morálních důvodů; z posledního kvůli naprostému zdrcení. Potom jsem narazil na Iris nebo spíš ona narazila na mě, jak ležím jak dlouhý tak široký na příjemně studených dlaždicích, schoulený pod schody vedoucími k ní domů. Chudinka se vylekala v domnění, že jsem upadl do bezvědomí; skrčila se, chytla mě za paži zalitou potem a řekla:

„Je ti špatně?“

Musela to několikrát zopakovat, protože jsem spal. Mám dojem, že se mi zdálo, jak se vezu na nějaké hrubé rohoži, zatímco mě hnětly čísi mazlivé ruce; nevzpouzel jsem se, byl jsem úplně nehybný a čekal jsem v tom snu (myslím, že takhle si to pamatuji), až se konečně objeví nosič vody; kvůli žízni jsem si nemohl vychutnat hlazení, protože o to tam šlo. Najednou jsem se probral a v příšeří jsem vytušil tu tvář, ten rozechvělý hlas: „Je ti špatně?“

Olízl jsem si rty hořkou slinou a odpověděl jsem:

„Bylo mi hrozné horko. Potřeboval jsem si odpočinout.“

Zavřel jsem oči a na pár vteřin jsem pod sebou znovu cítil tu rohož, která mě proti mé vůli nepřestávala táhnout na nějaké místo nebo do jiné dimenze, kde vládne zapomnění a chládek, ale s námahou jsem se zmátožil a dodal jsem:

„Umírám žízní.“

Žena, jíž mohlo být kolem čtyřicítky a určitě už viděla spoustu žíznivých lidí, neodpověděla hned. Přestože jsem sotva dokázal rozeznat její rysy, rozmazané v téměř nočním příšeří kolem nás, všiml jsem, že přemýšlí. Konečně řekla:

„Nikdy nenechávám dvířka od schodů otevřená. Šla jsem ven narychlo, protože soused mě upozornil, že mám někoho na telefonu, a zapomněla jsem je zavřít. Volala mi matka…“

Její hlas se zlomil. Sedla si na schody, zády ke mně, a rozplakala se. Štíhlá a křehká, s tváří v dlaních, jako by se zmenšila. Přitiskl jsem se na zeď jako zloděj, který uprostřed vloupání zaslechne nějaký šramot, a požádal jsem ji:

„Neplač, prosím.“

Najednou poslušně zmlkla, osušila si tváře a při vstávání si uhladila blůzu s dlouhým rukávem, v našem podnebí dost neobvyklý kus oblečení.

„Matka mi volala ze Spojených států. Právě mi umřel bratr.“

Znovu se rozplakala a opřela se o zábradlí obložené mramorem. Přistoupil jsem k ní a neschopen slova jsem se dotkl její ruky. Ucukla a se slzami v očích řekla:

„Pojď, dáš si trochu vody.“

A jako kdyby ji stoupání do schodů zbavilo úzkosti ze smrti, řekla nahoře laskavým, skoro nadšeným hlasem, ne mně, ale sama sobě:

„To je jedno, že jsem nechala otevřeno. Stejně tu není co ukrást.“

A skutečně, ohromný byt, který zabíral celé druhé patro, byl úplně prázdný. Holý jas pronikající velkými okny odhaloval zničehonic prázdnotu místností bez jediného nábytku, obrazu nebo obyčejného předmětu, jako je třeba konzola, lampa nebo popelník. Šel jsem za ní napříč velkými prostorami ozářenými polednem, jež pronikalo do každého sebemenšího záhybu a neobjevilo přitom jedinou známku toho, že by v tomhle sídle (tak mi to připadalo, možná proto, že můj byt by se tam vešel do salónku a do předpokoje) žila nějaká lidská bytost.

Jenom poslední pokoj, těsně před jídelnou, chránily roztřepené záclony, které soucitně zadržovaly světlo. Uprostřed pokoje čněl osamělý kus nábytku: postel. Mrknul jsem na ni toužebně a s úlevou; má přerušená siesta prahla po pokračování.

Ta postel nevypadala jen pohodlně, nadýchaně, pohostinně: navíc se lišila od těch ostatních, do kterých jsem se v posledních měsících zhroutil. Nechci se vytahovat, ale stal se ze mě odborník na postele. Možná že lůžko je přesnější slovo, ať zní sebevíc starobyle. Carlos V., odborník na lůžka. Člověk zmoudří, když vyžaduje siestu.

První dvě lůžka, na něž jsem se skoro po zlém natáhl, abych za těch omámených polední vypotil kocovinu, byla lůžka lásky, pokud se tak dá říkat postelím, kde spí propletené dvojice, které žijí pod jednou střechou a s větší nebo menší výřečností si přísahaly věrnost; třetí, hromada pytlů v zadní části pekárny, bylo zpočátku útočištěm lenosti a později příbytkem chlípnosti; čtvrté, do něhož si v různou denní dobu lehalo dvě i více těl, byl obyčejný chlívek maskovaný pod sešitými odřezky, které se tvářily jako peřina.

Ale z téhle postele s železnými sloupky, přísné a prostorné, se na všechny strany vypařovala samota. Člověk si ji představoval uvnitř kobky nebo opuštěnou uprostřed louky, zmáčenou rosou. Izolovanou. Poklidnou. Osamělou. Nikdy jsem se s takovou postelí nesetkal. Tahle žena, za kterou jsem teď šel širokou jídelnou bez židlí a bez stolu, zanechala velkou část sebe sama v téhle posteli.

Naučil jsem se, že lidé obvykle napouštějí místo, kde spí, jemnou, ale zjevnou přítomností, podobně jako si kočky označují území způsobem, který znají jen ony.

Manželská postel mého přítele, spisovatele Ernesta, první, do které jsem ulehl kvůli mdlobě, v sobě měla něco neposkvrněného, co mně nahánělo strach. Z prostěradel, svědomitě vypraných a očištěných od kvasu noční vášně, se linul hebký chlad, neosobní, aseptická vůně, kterou jsem doplňoval svým ostrým zápachem. Během usínání jsem poslouchal, jak můj přítel v obývacím pokoji klepe do stroje stránky svého druhého románu, zvuk, kvůli kterému jsem pociťoval lehkou vinu, protože jsem se také snažil o psaní knih. Na zdi přede mnou dominoval mé siestě olejový portrét Ernestovy manželky, který vytvořil on sám, jelikož stejně dobře psal i maloval, a zdálo se, že schválně ignoruje mou malátnost. Ten nejasný, zasněný, lehce mystický obličej mi připomínal znepokojivou tvář z jednoho slavného obrazu od Odilona Redona. Jenže ve skutečné tváři přítelovy manželky nebylo ani stopy po snivosti, když skoro za soumraku přicházela z práce na univerzitě a nacházela v pokoji rozvaleného chrápajícího vetřelce s vlasy umazanými od červené hlíny, který nechával neodpustitelné skvrny na povlacích a možná i přímo na polštářích. Po třech týdnech mi bez cavyků řekla:

„Tady není žádná zatracená klinika, kam se ožralové chodí vychrápat z kocoviny.“

Pochopil jsem, že mluví vážně, protože kromě ostrého tónu zapomněla na vybraný slovník. Znesvěcoval jsem její oltář, obracel jsem naruby její zakázané hájemství, zamořil jsem její soukromí, z její matrace jsem dělal louži potu. Ernesto se schoval do koupelny, kde si hlučně čistil zuby a oplachoval obličej, kloktal, utíral si vlasy; hlavně aby nemusel být u hádky mezi manželkou a mnou: ona vrčela a vztekle urovnávala ponižujícím způsobem zmačkané prostěradlo a já jsem si bez odmlouvání rychle nazouval boty a myslel na to, že budu muset navždy zapomenout na svěžest jejího povlečení; měl jsem zákaz překročit tenhle práh.

Následujícího poledne, když se mé tělo zase hroutilo, jsem se na zastávce rozhodl zkusit štěstí s Amelií, lesbou, se kterou jsem občas pařil a které jsem jednou ráno po strašlivé pitce udělal v posteli naprosto zpackané číslo.

Amelia, stejně jako já, žila dvojím životem; díky utajení jsme mohli dýchat; kdyby lidé jako my měli na vybranou, zvolili by podzemní prostory a velké výšky, třeba sklep a zvonici, daleko od nežádoucích pohledů; málokomu se to podaří; ale Amelia se k naplnění toho tajného instinktu docela přiblížila. Její byt poděděný po prarodičích, kteří v šedesátých letech bleskově vypadli z Kuby, byl v posledním patře nejvyšší camagüeyské budovy, jediné, která mohla soupeřit s kostelními věžemi. To znamená, že postel u okna otevřeného dokořán mohli vidět jedině ptáci nebo nějaký odvážný pavoučí muž, který by se vyšplhal po vnějším schodišti, což by v našem mrtvolném městě byl dost nepravděpodobný zázrak.

Amelia pracující nedaleko v obchodě s oblečením, kde nikdy žádné oblečení neměli, mi dala klíč, když si všimla, že jsem bledší než figuríny v pusté výkladní skříni, umíněné svědkyně drtivé prohry; opilý jsem se vyplazil do dvanáctého patra (výtah byl skoro pořád rozbitý), ale nakonec mě čekala odměna v podobě postele. Vleže jsem se mohl dívat na nebe, propadnout se do prázdna, až jsem si přestal uvědomovat svou nevolnost; byl to šťastný okamžik, ta první siesta na vrcholu; tam shora jsem mohl kašlat na ulice a na rozpálené střechy vycpané párou; připadal jsem si jako strážný na věži, který pohrdá svou prací a radši spí.

Ale jakmile jsem si postel pořádně osahal a našel si uprostřed vln a vyboulenin (prokazujících bouřlivý vztah) místo, které mému tělu sedělo nejlíp, Sara, mladá černoška s úchvatným zadkem, který se podepsal na nerovnosti matrace, začala žárlit.

Když se poprvé zničehonic objevila kolem čtvrté odpoledne, napadlo mě, že je to nějaké pokračování mého snu: zdálo se mi o tom, že se z polštáře stalo ňadro, a jelikož jsem se zavřenýma očima (věděl jsem, že spím) nemohl odhadnout jeho barvu, ale jen jeho tvar, hebkost a tuhost, neměl jsem jistotu, jestli mám hlavu položenou na Ameliině nebo na Sařině prsu.

Jenže na Amelii v tu chvíli v obchodě upřeně civěly figuríny a mé delirium jí bylo úplně cizí; zatímco zářivá Sařina kůže, její vlasy zplihlé po zásahu rozpáleného hřebenu, její zvědavý zadek nebyly součástí snu, ale nepopiratelné skutečnosti: její nádherná tvář zkřivená kyselým úšklebkem mě pozorovala ve skříňovém zrcadle vedle postele. Začal jsem se protahovat, zívat, a ani jsem neskrýval erekci, která napínala obnošené slipy; mylně jsem předpokládal, že by jí mé vzrušení mohlo lichotit. Vrhla na moji bouli pohled plný pohrdání, jako když se někdo nevraživě dívá na psa. Okamžitě jsem si natáhl kalhoty a zablekotal:

„Saro, netušil jsem, že je tak pozdě. Kolik je hodin?“

„Je dost pozdě. Ty sem budeš chodit každý den? To ti je každý den špatně?“

Ať bych řekl cokoliv, bylo by to marné; když je někdo na obtíž, je lepší dělat ze sebe blázna. Vystrčil jsem hlavu z okna a podíval se na střechy a ulice, které odrážely světlo: mé místo bylo na chodnících bez špetky stínu, na zastávkách, kde se hromadili frustrovaní pasažéři. Postele, kde obvykle spí dva, muž a žena, žena a žena, muž a muž, neunesou tíhu třetího vetřelce; Sařina zloba nepřipouštěla prosbu o milost, ani balamucení, ani úplatek; ani ne po měsíci mě zase někdo vyháněl do nepohody; a uprostřed města nebyl žádný les ani ubohé křoví, kam bych si mohl lehnout, než slunce poleví.

Po týdnu jsem zvolil pekárnu. Tam aspoň nežily manželské páry a zášť ani posedlost mi neměly kazit siestu. Ten ohromný lokál potřísněný stíny, lhostejný k citovým vazbám, k spletité změti, která se vytváří mezi lidmi žijícími spolu, obzvlášť pokud je váže sexuální pouto, mohl přivítat stejně tak tuláka jako kapitána lodi. V noci by hemžení pekařů zpocených v záři pecí a máchajících obřími lopatami na vytažení kouřících pecnů můj odpočinek překazilo; ale teď, ve tři odpoledne, tiché příšeří dodávalo tomu místu jeskynní atmosféru: přesně to jsem potřeboval. Tam nerozkazovala ani Ernestova manželka, ani Ameliina milenka; láska mezi dvěma lidmi tam nestavěla překážky pro třetího, který by si tam chtěl na pár hodin zdřímnout.

Občas mě napadlo, že vhledem k tomu, že jsem vyrostl sám s matkou (otec se vypařil ještě předtím, než jsem se narodil, a znovu se objevil, když mi bylo čtyřicet a matka už nechtěla slyšet o žádném muži, jeho nevyjímaje), nikdy jsem se nenaučil správně chovat vůči dvojicím a už vůbec nějakou vytvořit s jiným člověkem; a poprvé jsem si tohoto omezení všiml tehdy odpoledne, když jsem vešel do pekárny, kterou měl na starost a uklízel mladík, jehož jsem poznal v jednom baru, kde mi řekl, že kdykoliv budu chtít, můžu se za ním stavit v práci. Tady mezi klidnými válečky, kotouči a hnětačkami, u vyhaslých pecí připomínajících bezzubé temné chřtány, mezi naprosto neosobními stěnami místa, které nesloužilo lidským bytostem jako obydlí, jsem se cítil tak bezpečně jako nemocný člověk v nemocnici.

Jenže při své snaze klidně spát a zbavit se té tvrdošíjné nevolnosti, kterou slunce a horko ještě umocňovaly, jsem zapomněl, že pekárna není žádný opuštěný ostrov. Vepředu u pultu se od pěti ráno do dvanácti hromadila spousta hladových lidí, kteří přišli vyžadovat svou kvótu chleba. Je pravda, že když jsem přicházel, chleby už byly pryč a s nimi i ten dav, ale zůstával tam ten přítel, kterého jsem poznal v baru a který tou dobou začínal uklízet a dávat všechno do pořádku, než přijde další noční směna.

Ten mladík, sympatický a pohledný, ale lehce mentálně zaostalý, pil ještě radši než já, a to už je co říct. Mně se líbil, dokonce mě přitahoval, hlavně když jsem byl u pátého piva a on u třetího panáka rumu; párkrát jsme se líbali, když jsme na sebe narazili na tmavém barovém záchodě, s beztrestností, kterou dodává alkohol a kterou potom člověk vymaže, když se rozplyne mlha z opice; ale teď, v pravé poledne, když jsem byl zřízený a mrzutý a v hlavě mě píchala kocovina, jsem neměl náladu na chlípnost ani na škádlení a dal jsem mu to najevo od prvního okamžiku.

„Julio, jsem nadranc. Právě jsem se vrátil z výsadby, v tuhle hodinu jsou autobusy na hovno a nemůžu jet domů. Myslíš, že se tady můžu natáhnout na pár pytlů? Je mi špatně, potřebuju spát, abych se z toho dostal.“

„Ty spíš potřebuješ panáka. Mám tady něco schovanýho.“

Úsměv ještě dodával na půvabu jeho tváři. U Julia se pomalejší myšlení nevylučovalo s krásou ani s jistou prohnaností. Bez košile, v kalhotách z juty a konopí, mával koštětem a nespouštěl mě z očí. Ale kvůli dusnu a bolesti hlavy jsem byl neoblomný.

„Přes den nepiju.“

„Ani panáčka? Ty vole, to je ta nejlepší medicína.“

Věděl jsem, že má pravdu. Ale dost jsem toho přečetl o slavných opilcích (s Hemingwayem v čele pozoruhodného seznamu) a snažil jsem se tomu léku vyhýbat.

„Ne, takhle brzo nebudu pít. Chci spát.“

První dva dny jsem ležel na krabici od chleba, kde zbývalo jen pár drobků a odřezků, které mi skřípaly pod zády, a spal jsem nerušeně, ale třetí den jsem se nechal oblafnout Juliovou úlisností: rovnou z láhve jsme vypili nějaký sprostý chlast v místnosti za pekárnou, kde se pod zámkem skladovaly plechovky s olejem a droždí; skončili jsme v objetí v hlubokých mdlobách, s vlasy uprášenými od mouky, na posteli narychlo postavené z hromady pytlů; naštěstí Julio zavřel na západku; vzbudil nás pecař Tito, který ranami pěstí málem vyvrátil masivní dveře. Nezapomenu na jeho zlomyslnost, když jsme mu otevřeli, poté co jsme se v cuku letu oblékli; prohlédl si nás od hlavy k patě, nakoukl do místnosti, nakrčil nos a zeptal se:

„Tak co, cpete se tady chlebem? Bacha, chleba nadýmá.“

Přes Juliovo opakované naléhání, že Tito by nedokázal ublížit ani mouše, jsem se do pekárny nevrátil. Celý měsíc jsem s migrénou a zmáčený potem každé odpoledne stoicky čekal na příjezd toho zatraceného autobusu, ale nakonec jsem zaklepal na dveře starého kuplíře, se kterým jsem udržoval pracovní styky; od začátku jsem na jeho dům myslel jako na možný přístav, ale stud mi bránil v tom, abych ho požádal o útočiště; měl jsem jeho byt spojený s nocí, sexem, pitkami; a přes den, bez kapky alkoholu v krvi, jsem nebyl ten samý člověk jako v jednu ráno, když jsem si od něj s náhodnou známostí pronajímal kavalec za deset pesos na hodinu.

Ten stařec jménem Bossuet, paranoik, mytoman a zženštilec, který všechny ujišťoval, že se narodil ve Francii a pochází z biskupské rodiny ze 17. století, udělal ze svého maličkého a zchátralého bytu tajný hodinový hotel. Pouhý blok od policejní stanice. Pokud je pravda, že Bůh chrání chudé duchem, pak nebylo pochyb o tom, že René Bossuet měl podporu té nevyzpytatelné nebeské bytosti. Nicméně jedna z mých milenek, drsná rockerka, která nevěřila ani ve vlastní matku, prohlásila, poté co jsem se s ní v té blešárně vyspal a poznamenal cosi o starcově odvaze a štěstí:

„Žádnej Bůh ani nic podobnýho, co by ho chránilo, neexistuje. Furt tě napadají samý blbosti. Ten dědek je určitě práskač.“

„René a agent státní bezpečnosti? Holka, nedělej si prdel. Copak nevidíš, že je to ubožák polomrtvej hlady?“

„Takoví jsou nejhorší.“

Nakonec jsem začal pochybovat. My Kubánci jsme na podobné narážky hodně hákliví, je to slabost, která nás v posledních desetiletích pořádně nahlodala a demoralizovala; ale po několika skleničkách rumu, v sexuálním rauši, který alkohol rozpoutává, už mi bylo jedno, jestli Bossuet je nebo není informátor. A ještě dlouho jsem si čtyřikrát nebo pětkrát do měsíce platil deset pesos, abych si mohl zapíchat podle svého gusta. Po domluveném zaťukání (dvakrát jemně; pauza; pak ještě třikrát jemně) se zpoza okna ozval jeho sípavý hlas:

„Ano?“

„René, to jsem já, Carlos.“

„Koho máš s sebou, chlapa nebo ženskou?“

Po krátkém zaváhání jsem upřesnil pohlaví. Nikdy jsem nepochopil, proč si na to stařec tak potrpěl. Potom pomalu otevřel a my jsme potají vešli dovnitř.

„Počkejte tady, v boudoiru,“ řekl a prohlížel si od hlavy k patě můj doprovod. „Musím nachystat chambre d’ami.“

A teď, když uškvařený sluncem nemám žádnou noru, do které bych zalezl, se tahle chambre d’ami – což byl roh pokoje proměněný na místnost díky červeně nabarveným záclonám z moskytiér, které visely kolem postele s rachitickou matrací pokrytou jakousi peřinou – stala mou jedinou nadějí.

Vzhledem k denní hodině (klienti vždycky chodili v noci) a k tomu, že jsem byl sám a chtěl jsem se jenom na chvíli natáhnout, Bossuet po oboustranném smlouvání přistoupil na to, že si ode mě za každou siestu vezme jedno lakonické peso.

Brzy mi došlo, že k téhle vcelku rozumné ceně bylo potřeba přičíst další: Bossuet, milovník klasické hudby, věrná reprodukce homosexuálů ze starých filmů, v kterých vždycky vystupují zaposlouchaní do Mahlera nebo Wagnera, jako kdyby u muže záliba v jiných mužích tříbila sluch, měl sbírku starých ohraných desek se spoustou škrábanců, při jejichž skřípání mi naskakovala husí kůže. Jeho oblíbený skladatel, jak se dalo očekávat, byl Rameau, hlavně překrásná skladba pro clavicembalo, Gavotte et Doubles, kterou ještě dnes dokážu přebroukat, i když už uplynulo čtyřiadvacet let od doby, kdy jsem ji tolikrát slyšel ze svého kumbálu.

Za druhé v tom koutě, kde se vzduch ani nepohnul, bylo vedro (hubená kvóta jednoho pesa mi nedávala nárok na používání ventilátoru, který si Bossuet nechával pro noční hosty); ale asi nejnesnesitelnější byl smrad linoucí se z matrace, kterého jsem si nad ránem, kdy jsem měl čich otupený alkoholem a válel jsem se na té samé posteli s jiným tělem, nikdy předtím nevšiml.

Ke všemu mě Bossuet špehoval. Byl jsem hubený, měl jsem ztrhanou tvář a mým jediným viditelným poznávacím znamením byla hustá nerozčesaná hříva, která mou vyzáblost ještě umocňovala, takže jsem nechápal, jakou rozkoš mohl mít starý maniak z toho, že pozoroval mou siestu ukrytý za paravánem, zatímco neochvějný Rameau hrál pořád dokola a pokoušel se vyhrát bitvu s rýhami poškrábané desky; dnes si myslím, že Bossuet neviděl mou ošklivost, ale mé mládí. Ale mně tehdy jeho pohled vadil.

Navíc když jsem se pokoušel usnout, kazily mi to představy těl, která se v té posteli milovala; nechtěně jsem viděl jejich křeče, tlumeně jsem slyšel jejich sprosté šeptání; každé zaskřípání roštu při mém pohybu mi připadalo, jako by ho způsobili oni, jejich neviditelná stehna a ňadra, která ze sebe za červenou moskytiérou vydala to nejlepší; zapáchající přikrývku jsem si představoval ještě nasáklou šťávami z vagíny, semenem a slinami. Matrace, která vypadala, že místo vaty je vycpaná kamením, povolila pod divokým rytmem stovek ejakulací, včetně těch mých a mých partnerů; ale mně vadily ty ostatní, od lidí, které jsem neznal; ta armáda souložících, s nimiž jsem neměl nic společného, mě v polospánku pronásledovala po celou dobu.

I tak jsem měsíce platil od pondělí do pátku své peso denně. Potom se mi ten svinčík začal hnusit a vrátil jsem se na mučidla autobusové zastávky. Až jsem jednoho dne náhodou uviděl dveře vedoucí ke schodům; příšeří mě nalákalo; zkusil jsem štěstí, schoulil jsem se na studené dlaždice pod schody, upadl jsem do hlubokého spánku, zdálo se mi o rohoži a vzbudila mě žízeň, když na mě zavolala Iris. Teď jsem zoufale pil sklenici vody, kterou neustále doplňovala ze džbánu, jednoho z mála předmětů, jež v bezútěšné kuchyni ještě zbývaly.

„Děkuji, děkuji mnohokrát,“ řekl jsem, když jsem konečně utišil žízeň. A potom, aniž jsem se jí podíval do očí, jsem se nedokázal vyhnout otázce: „Co se tady stalo? Promiň, nechci být dotěrný. Ale vidět takový byt, tak velký a tak prázdný, to je hrůza. Ty ses právě nastěhovala?“

„Několik let čekám na povolení k výjezdu ze země a musela jsem všechno prodat, abych měla na jídlo. Už jsem ho dostala, zítra odjíždím. A do toho můj bratr…“ zakryla si tvář a řekla: „Bůh neexistuje.“

Při tom tvrzení jsem zavrávoral.

„Je mi špatně,“ dokázal jsem ze sebe vypravit. „Asi mám horečku. Nevadilo by ti, kdybych se na chvíli natáhl na podlahu v kterémkoliv z těch prázdných pokojů? Nebudu tě obtěžovat.“

„Lehni si do postele. Stejně už to skoro není moje postel. Za pár hodin už moje nebude. Ani tenhle byt nebude můj. Připadá mi, jako bych nikdy nic neměla, jako bych už nikdy nic mít neměla.“

Najednou jsem měl pocit, že pro ni musím něco udělat. Vždycky, už od dětství, jsem občas měl tohle nutkání, jako když někdo vidí topícího se člověka a bez rozmýšlení skočí do vody. Nepochybně je to příkladný a šlechetný čin. Jenže takzvaný zachránce neumí plavat a nakonec pro nic za nic sám riskuje, aniž by dokázal vytáhnout ven oběť, která se stejně utopí. Takový byl víceméně celý můj život. Navíc, co bych v tom poledni mohl dělat, s nevolností, kterou umocňovalo neomalené horko? Přizvat ji k siestě? Podíval jsem se na ni s náklonností, napřáhl jsem ruku a řekl jsem:

„Jmenuji se Carlos? Jak se jmenuješ ty?“

Podala mi svou ruku a tichým hlasem odpověděla:

„Iris.“

„Nemáš děti?“

„Ne. Když jsem byla vdaná, chtěla jsem je mít, ale neměla. Hrozně jsem tím trpěla. Ale teď vím, že to tak bylo lepší.“

„Iris, umírám vedrem. Není ti vedro v té blůzce s dlouhými rukávy?“

Odvrátila se a odešla k oknu, ve kterém zářila neúprosná modř bez jediného náznaku mraku.

„Mám paže, ramena a záda plná popálenin. Spálila jsem se před třemi lety. Několik měsíců jsem v nemocnici bojovala o život, ale jak vidíš, neumřela jsem. A nechci, aby někdo viděl, jak jsem dopadla. Proto snáším to vedro.“

Přistoupil jsem k ní a pohladil ji po tváři.

„Proč si na chvíli nelehneme do postele? Přísahám, že se tě nedotknu, když nebudeš chtít.“

Lehli jsme si úplně oblečení jeden vedle druhého. Ani jsem si nesundal boty. Otočil jsem se k ní a zadíval se na její profil. Do té chvíle jsem nikdy nespal s nikým, koho bych opravdu miloval, snad s výjimkou jednoho bývalého spolužáka. Jenže tehdy, a už se to nikdy neopakovalo, jsme oba byli příliš opilí a všechno skončilo v jakési zuřivé a nesouvislé mlze, na kterou si skoro nepamatuji. Nicméně když jsem se díval z profilu na tuhle ženu a paží jsem ji objal kolem boků, nevysvětlitelně jsem najednou pocítil nával citu. Spojili jsme se v oblečení, odhalili jsme jen to nejnutnější; její křehké tělo zdvojnásobilo mou energii.

Později mi vyprávěla úryvky ze svého života, u kterých jsem slíbil, že je nikomu nebudu opakovat. Abych ji nezradil, řeknu jen, že Iris se od mládí pohybovala v několika soustředných kruzích, až si jednoho dne dodala odvahy a přeskočila obvod. Nemůžu dodat nic víc. A teď odjížděla z Kuby navždycky, byl to další skok. Poslouchal jsem ji a hladil ji po vlasech, které nosila hodně nakrátko; když je měla dlouhé, řekla mi, většina vzala za své v plamenech. Nakonec jsem usnul.

Kdysi jsem četl, už nevím kde, že spálená kůže nestárne. Nevím, jestli je to pravda. Kladu si otázku, jestli se kůže Iris, ta, kterou mi neukázala, udržela netknutá.

Ta siesta byla jediná, po které jsem se probudil až v noci. Ležel jsem sám v cizí a dobře známé posteli; v domě nesvítilo světlo. Iris mě upozornila, že netouží po žádném loučení. Poslepu jsem prošel pokoji a chodbami, opatrně jsem sešel po černých schodech, a když jsem byl na ulici, dal jsem se do běhu; koho by v tom nočním vzduchu napadlo, že před pár hodinami mě tohle město trýznilo; cítil jsem se plný sil a jásotu jako člověk, který od toho okamžiku už nikdy neměl vyspávat přes den.

Carlos Victoria: Stíny na pláži. Přel. Petr Zavadil, Fra, Praha, 2011, 188 s.