Victoria, Carlos: Stíny na pláži

Victoria, Carlos
Stíny na pláži

studie beletrie zahraniční

Začátkem osmdesátých let sedí na lavičce v centru Miami tři kubánští spisovatelé. Kolem nich jsou palmy, jinak nikdo. Všichni tři jsou zoufalí a hladoví. Je jim 30 let, dívají se na řeku, na lodě, na zdvihací mosty. Žertují o všem možném a o ničem.

Exil a království
Carlos VictoriaStíny na pláži. Přel. Petr Zavadil, Fra, Praha, 2011, 188 s.

Začátkem osmdesátých let sedí na lavičce v centru Miami tři kubánští spisovatelé. Kolem nich jsou palmy, jinak nikdo. Všichni tři jsou zoufalí a hladoví. Je jim 30 let, dívají se na řeku, na lodě, na zdvihací mosty. Žertují o všem možném a o ničem. Jsou v exilu, patří do generace nazvané podle přístavu Mariel, přes který v roce 1980 opustilo ostrov 125 000 lidí: s prázdnýma rukama, bez kufrů a bez papírů, jen se zlomyslným posvěcením Castrova režimu. Zfanatizovaný dav je vyprovodil plivanci, nadávkami i ranami. Znovu se sešli v Miami, v pohodlném očistci protkaném kanály.
Tři postavy z povídky Létavice jsou patrně nejlepší romanopisci své generace. Ani pro českého čtenáře už není těžké je identifikovat. Ten první, řečený „prostitut“, je Reinaldo Arenas. Jeho strhující autobiografie Než se setmí vyšla česky v roce 1994 a nedávno i román Vrátný. Jako jediný z těch tří se dočkal úspěchu ještě za svého života, ale zemřel jako první. V roce 1990 spáchal sebevraždu v posledním stádiu AIDS. Bylo mu 46 let.
Druhý, řečený „blázen“, je Guillermo Rosales. Většinu textů pálil hned po napsání. Střídavě byl zavřený v blázinci a žebral. Pronásledovaly ho vnitřní hlasy. Také jeho slavný román Boarding Home, stostránkový klinicky nemilosrdný popis propadu do nelidského šílenství, už česky vyšel. Sebevraždu spáchal o tři roky později než Arenas. Bylo mu 47 let.
Tím třetím, který o nich mluví, je Carlos Victoria, řečený „opilec a feťák“. Oba své přátele přežil. Do češtiny přichází jako poslední z nich. Sám by nepochybně řekl, že je to tak správné.

Pít začal, když ho za ideologickou diverzi vyhodili z havanské filozofické fakulty, kde studoval anglickou literaturu. V roce 1971 mu bylo 20 let. Už v patnácti získal za jednu povídku literární cenu časopisu El Caimán Barbudo. Dodnes je to jediný text, který od něj na Kubě vyšel tiskem. Psal dál a poslouchal Beatles, Rolling Stones, Boba Dylana: zůstal jim věrný, stejně jako klasické hudbě. Carlos Victoria je jedním z mála Kubánců, kteří neposlouchali kubánskou hudbu. Po vyhazovu ze školy se tři měsíce vyhýbal práci. Za tu dobu přečetl Proustovo Hledání ztraceného času. Potom ho úřady poslaly pracovat do lesních školek. Strávil tam sedm let, než ho režim zavřel do vězení, do cel plných výkalů. Úřady zabavily veškeré texty, které u něj doma našly. O tři roky později, těsně před odjezdem do exilu, sám spálil bez výjimky všechny zbylé texty na dvoře rodinného domu. Nikdy toho nelitoval. Loď vyrazila na Floridu koncem května 1980. Cestu zaplatila teta z Miami. Pasažérů mělo být 35, bylo jich 193. V Miami se mu oba přátelé vysmívali kvůli jeho dobrotě. Ta měla i svou odvrácenou tvář. „Když ho zničehonic popadla nenávist, opíjel se nebo fetoval do bezvědomí a na druhý den se s pocitem viny a studu znovu natíral medem lásky k bližnímu,“ píše o sobě.

Po Marielu dělal deset let všechny možné práce. Nabízeli mu, aby psal do novin, ale odmítal to. Bál se, že když bude psát pro obživu, nedokáže už napsat nic pořádného. Psal po práci a za úsvitu. Marně čekal na uznání a navíc ho opouštěli nejbližší přátelé.
V roce 1998 Carlos Victoria propadl depresi: „Čtyři roky jsem nepsal. Spokojil jsem se s tím, že jsem jako zombie chodil do práce.“ Podle vlastních slov se tehdy dokázal rozplakat při poslechu hudby a miamské kanály byly plné pokušení. V té době už 20 let nepil. 20. prosince 2001 mu zemřela schizofrenická matka. Slyšela hlasy, podobně jako Guillermo Rosales. Ve Victoriových textech se často objevují šílenci. Popisuje je úsporně, nemilosrdně, ale s pochopením člověka, který s nimi musel žít. Jeho matka zešílela, když se narodil. Z dcery chudých venkovanů se vyšvihla na učitelku. Zamilovala se do syna z bohaté rodiny Emilina Consuegry, kterému všichni říkali Charles. Jenže ve chvíli, kdy ji svedl, bylo už dávno rozhodnuto o jeho sňatku s dívkou stejného postavení. Zmizel ještě před Carlosovým narozením v roce 1950. Od té chvíle bylo jeho jméno v rodině tabu. Dítě vyrůstalo a nevědělo o něm vůbec nic. Během příprav na cestu do exilu se Carlos Victoria dozvěděl, že otec lituje svých činů a chce se usmířit. V domnění, že také žije v Americe, začal ho Carlos neúspěšně hledat po příjezdu do Miami. Po čase na něj zapomněl.
Ve skutečnosti se Emilino Consuegra připojil v horách k partyzánům Fidela Castra. Jako lékař se stal jedním z prominentů režimu. Potom ho úřady odstranily z veřejného života a skončil jako obvodní lékař v Havaně. Až deset let po příjezdu na Floridu narazil Victoria náhodně na jeho stopu a zároveň zjistil, že má i nevlastního bratra, který pracuje v Miami jako advokát. Carlos se s ním chtěl seznámit a poslal mu vzkaz. Jenže bratr ho odmítl. Tehdy přišla na pomoc literatura. Román Most ve tmě mu alespoň fiktivně vrátil bratra, který se k němu nechtěl znát.
Po jeho dopsání se Victoria poprvé od odjezdu do exilu vrátil na Kubu, aby se seznámil s otcem. Ten přišel o své výsadní postavení, ale pořád bydlel v hezkém bytě v honosné čtvrti Vedado. Syn přijel do Havany nečekaně, když byl otec právě v nemocnici, kde měl podstoupit operaci kýly. „Když jsem vešel do pokoje, zrovna nešel proud. Otec vstal. Procházeli jsme se neosvícenými chodbičkami a on mě požádal o odpuštění.“ Spisovatel se na ostrov vrátil ještě dvakrát. Snažil se pomáhat pozdě nalezenému otci i jeho rodině. Při poslední návštěvě už otec pomalu umíral.

Podrobný nástin autorova života není náhodný. Pro moderní kubánskou historii a pro ztracenou generaci, která se jmenuje podle přístavu Mariel, je příznačný. A také je nesmírně důležitý i pro Victoriovu tvorbu. Život a dílo se u něj úzce proplétají v neustále proměnlivém poměru. On sám k tomu v jednom rozhovoru řekl: „Nemyslím si, že se dá mluvit o autobiografii. Řekněme, že jsou tam izolované prvky skutečnosti (prožité nebo obávané nebo vytoužené nebo vysněné), které se překrucují a obohacují fikci. A někdy fikce překrucuje a obohacuje prvky skutečnosti, což nakonec vytváří novou fikci, úplně jinou, než byla ta předchozí. Ale mezi skutečností a fikcí neexistuje žádný jasný vztah příčiny a následku. Ten vztah je spíš spletitý a naprosto nepochopitelný.“
Victoria nepsal snadno. Vydal jen tři povídkové soubory a tři romány. První z nich, Tajné putování, který vyšel v roce 1994, několikrát přepisoval. Nejlepší částí jeho díla jsou ale možná právě povídky. Exil úspěšně očišťuje příběh i postavy od zbytečného balastu. Americká a kubánská samota se propojují. Vůně tropů se mísí se zápachem floridských kanálů. Věty jsou strohé, postavy vydané napospas osamění, exilu, šílenství. Málokdo dokázal tak jako Carlos Victoria proniknout do nitra lidí, možná proto, že sám si prošel peklem a dokázal ho pochopit i u ostatních. Vůči Castrovu režimu neměl slitování, ale ani si nekazil život zbytečnou záští. Miloval Thomase Manna, Hermanna Hesse, Alberta Camuse a velké ruské romanopisce. Když psal, nečetl ani jednoho z nich z obavy, že by ho příliš ovlivnili. Tehdy si raději četl kuchařky, kterých měl plnou knihovnu, přestože nikdy nevařil. Od matčiny smrti žil sám se svou kočkou. Měl rakovinu. V říjnu 2007 ho kvůli nedostatečnému pojištění poslala nemocnice domů jen dva dny po těžké operaci. Vzal si velkou dávku léků. V jednu chvíli se probral, podle všeho velmi nespokojený s tím, že je ještě tady. Potom upadl do nenávratného kómatu. Bylo mu 57 let.

 

© Petr Zavadil
studie vyšla jako doslov ke knize Stíny na pláži
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a nakladatelství Fra

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2786x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce