Kerouac, Jack: Vize Codyho

Kerouac, Jack
Vize Codyho

recenze beletrie zahraniční

Šestisetstránková tloušťka Vizí Codyho odpovídá titánským ambicím románu. Kerouac v něm „podává zprávu“ o svém příteli Nealu Cassadym, z něhož spolu s dalšími umělci stvořil novodobý americký mýtus.

On the Road revisited
Jack Kerouac: Vize Codyho. Přeložil Josef Rauvolf, Argo, Praha, 2011, 606 stran

Šestisetstránková tloušťka Vizí Codyho odpovídá titánským ambicím románu. Kerouac v něm „podává zprávu“ o svém příteli Nealu Cassadym, z něhož spolu s dalšími umělci (psali o něm i Ken Kesey nebo Hunter S. Thompson) stvořil novodobý americký mýtus: „Hodně dávno na rudém slunci – tenhle úžasný a ztřeštěný Cody, tohle je jeho příběh, dávejte bacha“ (s. 127). V Kerouacově nejslavnějším díle Na cestě se Cassady objevil jako Dean Moriarty, zatímco zde vystupuje coby Cody Pomeray. Autorovo alter ego Jack Duluoz soucitně líčí Codyho dětství a mládí, které tento jeho druh z valné části strávil na ulici ve společnosti otce-alkoholika, v polepšovnách a vězeních, hernách, barech a na dráze, která dospělému Codymu nakonec zajistila zaměstnání.

Postava Codyho v sobě spojuje nejvžitější americké kulturní stereotypy s vizí alternativního života. Nesmíme například zapomenout na to, že Cody nějakou dobu pracoval jako kovboj. Celkem vzato je to ale typický „self-made-man“: z dítěte ulice se stane tvrdě pracujícím otcem rodiny. Zároveň v době, kdy je v Americe řada návykových látek legální, zkouší ohromné množství drog (ty reálného Cassadyho nakonec zřejmě v roce 1968 zabily). Nedokončí základní školu, ale rád navštěvuje knihovny, kde se věnuje četbě filozofických traktátů. V tom se trochu podobá Emersonově představě „myslícího muže“ (Man Thinking), originálního myslitele, který žije ve světě a se světem, ne v slonovinové věži. A konečně, samotný Codyho vzhled je americký, tedy vitální a mladistvý. Duluoz často popisuje jeho šíjové svaly, heroické sportovní výkony, případně sexuální výdrž.

Nejvíc ale Cody coby symbol Kerouacovy utopické představy nové Ameriky – která se bude víc hlásit k indiánským tradicím, nepovede války a legalizuje marihuanu – vynikne v možná nejzajímavější části knihy s názvem Joan Rawshanková v mlze. Duluoz zde v davu ostatních příslušníků „publika“ sleduje natáčení několika záběrů do jistého hollywoodského trháku, ve kterých figuruje herečka Joan Rawshanková. V popisu natáčení vystihuje podstatu hollywoodské filmové mašinerie, která jako realitu prodává hodiny cizelované vteřinové záběry; a přitom omezuje reálné žití (filmaři přihlížejícím překáželi v tom, aby se mohli dostat do svých domovů). Duluoz později osobu Joan Rawshankové využije k tomu, aby se – po milionté – pokusil charakterizovat Codyho: „Sjeďme kamerou na Codyho a zachyťme ho, jak se žene vzhůru po nájezdu, jako Joan Rawshanková v mlze, ale božíčku, on tu kameru předběhne“ (s. 482).

Obecně Kerouac konzumní tvář Spojených států odsuzuje, ale zejména začátek knihy prozrazuje, že ho spektákl Ameriky zároveň fascinuje. Na prvních zhruba osmdesáti stránkách románu Duluoz rozvažuje, jestli se má vydat za Codym do San Franciska, a mezitím komponuje melancholické ódy na zákruty New Yorku, v nichž se to hemží zářícími neony, oprýskanými reklamami, interiéry různých náleven a extatickými popisy výkladních skříní: „Ještě jsem se nezmínil o té úplně největší parádě ze všech – pult s nářezy ze studeného masa, sendviči a saláty – s necičkami s obrovitánskými pomazánkami (...) růžový, báječně vypadající uzený losos – studená šunka – švýcarský sýr – celý pult svítí studeným potěšením, které je slané a výživné (...)“ (s. 35).

Nebyl by to ale Kerouac, aby závěrem takového popisu neevokoval postavu Codyho „před tím vším v těch svých sešlapaných rozervaných denverských botách“ (s. 35), reprezentující další aspekt kerouacovského velkoměsta, které je především živoucím organismem, spletencem „vnitřních ulici, kaňonů, cest“ (s. 143). Cody představuje jeden z jeho výrůstků a končetin: „Sledujte Codyho, jak (...) spěchá do srdce Denveru, s tím samým leskem v očích, který je vidět na náraznících nových nablýskaných automobilů (...) až se zdá, že na semaforech naskakuje zelená čistě jenom pro něj“ (s. 144).

Ve Vizích Codyho se Kerouac mimo jiné pokusil stvořit vlastní verzi Hledání ztraceného času, což neopomíná zdůraznit několika explicitními narážkami. Jack s Codym jednak nostalgicky pátrají ve svých vzpomínkách na dětství, a jednak jeden z druhého nepřestávají páčit více či méně kusé střípky společně prožitých mejdanů, cest a „vzrůš“. Jejich společné minulosti Kerouac v mytizujícím duchu rád dodává punc historických událostí. Toho dosahuje zejména nestandardním užíváním velkých písmen. O Codym například vypráví, jak se: „hnal k lidem, aby si s nimi pokecal (…), a tak učinil na základě dobře uváženého soužení z Října v Herně“ (s. 120). Všednodenním místům a událostem tak propůjčuje téměř mytický význam. Někdy vypravěči stačí navodit atmosféru rozhovoru mezi dvěma starými přáteli: „Těmi smyslníky byli Richman a ten kluk Glennonů, co jsem bydlel blízko něj, tam, co došlo k pálení matrací (...)“ (s. 73). Pálení je zmíněno poprvé a naposled, bez jakéhokoli vysvětlení – jako kdyby se všeobecně vědělo, proč a jak k němu došlo, a nebylo tudíž nutné ho dál specifikovat.

Vize Codyho tvoří pět různorodých oddílů. V prvním, jak už bylo zmíněno, se Duluoz potuluje New Yorkem a plánuje cestu za Codym. Dobře zde vynikne Kerouacův převažující způsob psaní, tedy asociativní, částečně korigovaný proud vědomí. Další výraznou vlastností jeho stylu je až maniakální zaměření na detail, za nímž stojí přesvědčení, že všechno a všichni jsou důležití, a nejspíš i vnímání podpořené drogami: „na záchodové míse je staromódní prkýnko jako na venkovském hajzlíku, tlustá fošna s dírou uprostřed, kterou to všechno padá – mísa je zvláštně, jako nějaký park, obehnaná přehradou trubek – to samé barevné sklo v okně, ale nemyté, a visí tam řetízek, kterým se dá otevřít jako při splachování (...)“ (s. 28).

Druhá část se soustřeďuje zejména na Codyho raný život. Třetí a nejslavnější část zachycuje další dimenzi Kerouacova hledání ztraceného času, totiž snahu uchopit přítomnost. Paradoxně sestává hlavně z tlachání o dobách minulých. Tvoří ji doslovný přepis nahrávky, kterou Kerouac pořídil během několika nocí u Cassadyho doma. Ve čtvrté části s názvem Imitace pásku, která předchází Joan Rawshankové v mlze, pak tuto objektivizující techniku ironizuje kombinací formy přepisu s místy surreálným až nonsensovým obsahem.

Hrdinové Vizí Codyho se nepřestávají hnát cestami Ameriky a vlastního vědomí za absolutním zážitkem, za stále unikajícím smyslem: „Všichni indiáni podél silnice po nás něco chtějí. Kdybychom to měli, nebyli bychom na cestě“ (s. 575). Většinou „to“ jsou schopni jen na moment vycítit, a pak jim nenávratně proklouzne mezi prsty: „nebyl to jazz, co hráli, bylo to zběsilé ,To‘. ‚A Cody, co je to, tohle TO,‘ ptal jsem se ho tu noc. ‚Všichni poznáme, když to chytí – a je to tam! čapnul to! (...)‘“ (s. 529). Cody ale nakonec dospěje k trvalejšímu poznání a po několikáté se vrátí k vlakům, ženě a dětem – aniž by ovšem zcela odmítl způsob života „na cestě“.

Hlavní výtka Vizím Codyho by se mohla týkat rozsahu. Kniha je poněkud repetitivní, a zejména plkání z magnetofonového pásku někdy přesahuje hranice únosnosti. Navíc se čtenář může oprávněně ptát, jestli Cody opravdu potřeboval tolik stránek k objevu své verze „toho“. Na druhou stranu, měl by konec jeho cesty tutéž hodnotu, kdyby se za ním netáhly ony odžité kilometry? A není u knihy o Americe šest set stran docela ospravedlnitelná délka?

Čtenáře každopádně na početných stranách Vizí Codyho také ledacos občerstvuje. Mimo jiné prolínání hipstersého pacifismu, nekritického velebení drog a idealistické revolty s Kerouacovým vědomím zmaru, pomíjivosti a smrti. V druhé části knihy Duluozovi několikrát symbolicky ujíždí loď, kam měl nastoupit jako stevard. V momentech sebereflexe si tu a tam provinile uvědomuje, jak už je zase „NALITEJ“ a sám. A konečně, Kerouacova životní zkušenost a katolická spiritualita se v románu několikrát zhmotní do podoby hotového mementa mori: „Člověk nedělá nic jiného, než že směřuje k hrobu, tvář pouze na chvíli zakrývá lebku. Napněte pokrývku lebky a usmějte se“ (s. 38).
 

© Johana Labanczová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 41 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   46%čtenáři

zhlédnuto 2939x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce