Šklovskij, Viktor: Sentimentální cesta

Šklovskij, Viktor
Sentimentální cesta

recenze beletrie zahraniční

Překotný, dýchavičný a zdánlivě dezorientující je vypravěčský styl Viktora Šklovského v jeho vzpomínkové knize Sentimentální cesta. Tento literární vědec, kritik, spisovatel a pedagog se zde objevuje ve zcela nečekané roli. A to jako ani ne třicetiletý revoluční komisař, jenž ve svých zápiscích líčí strašlivý obraz Ruska v období dozvuků první světové války a válečné fronty, jepičího života Prozatímní demokratické vlády, bolševické revoluce a prvních let nástupu rudého teroru.

Sentiment vzešlý z anarchie, zvířeckosti a bolavé ruské duše
Viktor Šklovskij
: Sentimentální cesta. Přel. Petr Šimák, Dauphin, Praha – Podlesí 2011, 400 s.

Překotný, dýchavičný a zdánlivě dezorientující je vypravěčský styl Viktora Šklovského v jeho vzpomínkové knize Sentimentální cesta. Tento literární vědec, kritik, spisovatel a pedagog se zde objevuje ve zcela nečekané roli. A to jako ani ne třicetiletý revoluční komisař, jenž ve svých zápiscích líčí strašlivý obraz Ruska v období dozvuků první světové války a válečné fronty, jepičího života Prozatímní demokratické vlády, bolševické revoluce a prvních let nástupu rudého teroru.

V nezapomenutelných obrazech a odzbrojujících detailech píše vzdělaný a zásadový Rus o naprostém rozkladu národa i systému pod tíhou války a revoluce, o trvajícím bezčasí anarchie a zvířeckosti, kdy je život obyčejného člověka degradován na holý (a většinou i beznadějný) boj o přežití. O situaci v Rusku konce desátých a začátku dvacátých let minulého století navíc Šklovskij zpravuje takřka reportážně jen s odstupem několika málo let, když byl nucen utéci před tajnou policií Čekou přes Finsko do Berlína, kde knihu v roce 1923 dopsal. Jde tedy o takřka bezprostřední, subjektivní, naturalistické a o to více zjitřené a působivé dojmy. Jako revoluční komisař také předtím cestoval za ruskými vojenskými jednotkami do Persie a na Ukrajinu, jeho frontové a ústupové zkušenosti jsou tedy navíc umocněny též o vařící etnický kotel Orientu, kde válečná agonie a tisíciletá rodová msta dostupují do otřesných bestiálních rozměrů.

Útržkovité poznámky, lakonické popisy, zápisky vršící jeden znepokojující detail na druhý nutí čtenáře být v neustálém střehu, třídit si právě přečtené myšlenky, vracet se, hledat souvislosti v tomto chaotickém sledu událostí odehrávajících se na jednom z nejtragičtějších revolučních dějišť světa. Šklovskij tak věren své formální metodě vyvolává nejen obsahem, ale i svým stylem ve čtenáři těkavý a zároveň velmi plastický obraz společnosti, v níž jsou veškeré hodnoty v troskách, kde vládne anarchie, lynč, chaos, bída a smrt.

Kniha je rozdělena do dvou větších celků. V prvním nazvaném Revoluce a fronta se Šklovskij věnuje osobním zkušenostem z revolučního Petrohradu i vlastního frontového marasmu v oblasti Haliče. Beze špetky patosu líčí revoluční kvas v metropoli a mnohdy ze zcela všedních situací vykřesává okamžiky silného napětí: vojáci odmítající platit v tramvajích, posádky v petrohradských kasárnách v rozkladu, zastřelený mrtvý kůň ležící několik dní na ulici, desítky rozbouraných automobilů, které zůstaly na silnicích, když se lidé snažili rychle dostat z města, ostřelování ze střech, shromáždění Sovětu dělnických a vojenských zástupců v Tauridském paláci, kde se dokonale vybarvují jednotlivé charaktery v předvečer revoluce. Působivé popisné pasáže ve strohých odstavcích autor často uzavírá suchým konstatováním typu: „V těch časech byl armádní voják, a voják kolem 22–25 let vůbec vzácností. Byl totiž ve válce nesmyslně utracen, jako hovado.“

Šklovskij tedy není silný pouze v suverénně reportážně popsaných událostech, čtenářovu pozornost dokáže neméně upoutat i vlastními myšlenkovými postřehy a pasážemi, kde sahá k poetickým obrazům, vystižným metaforám, ironii. Leninův bouřlivý řečnický výstup po jeho příjezdu do Petrohradu přirovnává k valícímu se balvanu a jeho jednoduchý názor na přípravu sociální revoluce popisuje tak, že Lenin „drtil před sebou pochybnosti jako kanec rákosí“.

Děsivé zážitky z frontového pekla, kde měl coby komisař pozvedávat bojovou morálku znavených a rezignujících vojáků, umocňuje vlastní zkušeností útoku na nepřátelské pozice, když předtím unikne vzbouřené posádce, která ho chce společně s jeho kolegy pověsit. Bezpočet sekvencí jak z filmového pásu: hladoví vojáci jedí konzervu na mrtvole právě zabitého Němce, v zákopech ruským druhům již uhnívají nohy v botách, až nemohou udělat krok, Šklovskij beroucí do ruky pušku a granát je při osamoceném útoku fascinován lesním tichem, kontrast špinavých, zničených ruských zákopů oproti vyztuženým, parádním zákopům německým, které dokonce nepřátelé při ústupu stačí uklidit a vyčistit, přeplněné vlaky stále jedoucí odnikud nikam a zdecimovaní vojáci, jež se přivazují i pod vagony či usedají na střechy, kde mnozí z nich přicházejí o život při průjezdu tunelem, autorův strohý popis čistého průstřelu vlastního břicha, s nímž je odvážen do lazaretu, aniž by tušil, zda cestu přežije, či už nikoli. A přímo ze středu všech těchto událostí Šklovskij často jaksi mimochodem odbočí a nerušeně rozebírá například líčení bojů u renomovaných spisovatelů – odmítá „vyumělkovaného“ Barbusse a naopak vyzdvihuje Stendhalovo Waterloo nebo vypravěčské mistrovství Tolstého.

Stejným způsobem pak ve svém líčení přechází Šklovskij do Persie, kde zažil patrně největší válečné zrůdnosti. Zde vidí skutečně až na dřeň obnaženou bídu coby předzvěst té, jež se valí na samotné Rusko. Dovídá se o desítkách pogromů, rabování, masakrů na civilistech včetně žen a ani pubertě nedorostlých dětí, sám se nakonec stává jejich přímým účastníkem a opět bojuje o holý život. Zároveň se pozastavuje nad názory mučeného obyvatelstva, které považuje rabující Rusy za menší zlo než Angličany: „Vy kradete – Angličani vysávají.“ Stejně tak autor nevychází z údivu nad rytmem života navzdory všudypřítomné smrti a eskalaci brutality – stále se obchoduje, stále smlouvá; přežiji já, nebo soused? Já!

V druhém celku knihy nazvaném Psací stůl ubírá Šklovskij znatelně na démonickém tempu, častěji se zde noří do nostalgického rozjímání, zápisky jednoznačně dokládají silné vlastenecké, někdy dokonce až nekritické cítění; podíl Ruska, jeho společnosti a vítězství bolševiků na celkové bídě a zkáze činí místy nejednoznačným, hledá viníky jinde, z řádek vyvěrá západnímu světu nepochopitelná (záchvatově bolestínská) ruská duše s absolutními tezemi o umění, životě, politice, řádu i zániku. Poutavost čtení to ovšem nijak nesnižuje, navíc ani zde není o naturalistické líčení situace v bolševickém Rusku nouze: je ukrutná bída a holomráz, lidé umírají mrazem ve vlastních bytech poté, co dotopili posledním kusem nábytku. „Věci se již dělí pouze na hořlavé a nehořlavé,“ píše Šklovskij. Také vzpomíná na dvě klíčové složky potravy – cukr a tuk; první na mozek, aby se člověk nezbláznil, druhá na oděrky a šrámy, které se jinak nikdy nezhojí a hnisají až do tragického konce.

Šklovskij rovněž vzpomíná na své kamarády-tvůrce (Zamjatin, Zoščenko a další), na sdružení Serapionovi bratři, které zakládal, na společné bydlení v Domě umění, vyzdvihuje lidské i profesní kvality Maxima Gorkého, jenž zachránil mnoho umělecky nadaných lidí a dokázal jim zajistit alespoň to nejzákladnější živobytí, s láskou pojímá psací stůl – byť by to byl parapet okna či berlínské schody –, bez nějž by se dle svých slov již nikdy znovu nestal Viktorem Šklovským.

Nutno dodat, že na nezapomenutelném čtenářském prožitku nese klíčový podíl překladatel Petr Šimák. Dnes již archaický první překlad ze začátku 30. let minulého století od Bohumila Mathesia nahradil novým, dílo je svižné, s rychlou a rytmizovanou slovní kadencí, kvůli složité časové orientaci i množství aktérů revolučního Ruska je opatřeno výstižnými a srozumitelnými poznámkami pod čarou. Tedy nejen Šklovského vypravěčský um, ale i Šimákův překlad zapříčiňují to, že více než čtyřsetstránkové dílo se čte doslova jedním dechem a v nekončícím napětí.

 

© Jan Vnouček

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 83 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

100%autor článku   51%čtenáři

zhlédnuto 3305x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce