Holubi vzlétají
Nadj Abonji, Melinda: Holubi vzlétají

Holubi vzlétají

Dostala jsem dopis, od sestry, říká Dragana, mám ti povědět, co mi psala? Ne, raději ne, myslím si, nechci vědět, co psala Draganina sestra. Ty, Ildi, oni tam už nemají skoro žádné stromy, všechno spotřebují na topení, moje sestra říká, že město vypadá jako oškubané kuře...

Dostala jsem dopis, od sestry, říká Dragana, mám ti povědět, co mi psala? Ne, raději ne, myslím si, nechci vědět, co psala Draganina sestra. Ty, Ildi, oni tam už nemají skoro žádné stromy, všechno spotřebují na topení, moje sestra říká, že město vypadá jako oškubané kuře, parky a ulice bez stromů, ale to není to nejhorší, nemají totiž pitnou vodu, ani vodu, aby spláchli svoje sračky, ani v nemocnicích se netopí… možná později, skočím Draganě do řeči, povíš mi to později! Dragana, která se prudce otočí, upřeně se na mě zadívá zmateným pohledem, máš strach, říká, jasně, všichni máme strach, slyšeli jste něco o vaší rodině? Můžete ještě telefonovat? A Dragana na mě namíří kuchyňský nůž, jako bych byla velká brambora, které je třeba vypíchnout hned několik oček. Ale nejspíš právě já myslím na to, jak ji odstranit z cesty, uvažuji, zda by měl svět o problém méně, kdybychom my dvě, bosenská Srbka a Maďarka ze srbské provincie Vojvodina, ležely mrtvé na linoleu na kuchyňské podlaze…

Odkdy už se nemůžeš dovolat, ptám se Dragany. Od té doby, co tihle bezbožní válečníci, moji Srbové!, začali střílet z hor. Přísahám, ti s námi udělají, co budou chtít, povídají nám, že jsme se odjakživa nenáviděli, Srbové, Chorvati a muslimové, jistě, tomu ráda věřím, nikdo, kdo má srdce, si přece nemyslí, že jsme všichni Bosňané, věříš mi? všichni její příbuzní, kteří se vždycky cítili být Bosňany, říká Dragana, jsou teď označovaní jako bosenští Srbové, jejich město, které milují, obléhají Srbové; Srbové, Chorvati a muslimové je ostřelují (a když je v hlavě zmatek, točí se stále rychleji, točí se šíleně rychle kolem takových pojmů) a Dragana loví chřest z plechovky, a přitom bych chtěla vědět, proč přistáli na Měsíci, Ildikó, politici by všici měli nacpat do rakety a střelit na Měsíc, a když budou mít ještě dost benzinu, můžou letět dál, aby konečně našli svého pravého boha a nás nechali na pokoji, a Dragana brebentí čím dál rychleji, její směs dialektu a spisovného jazyka se víc a víc noří do srbochorvatského monotónního pozpěvování, Draganiny souhlásky, které jako by spolu tančily, Sarajevo bude co nevidět úplně mrtvé, uvidíš, a maže na plátek toastového chleba hořčici a klade na něj šunku a sýr, vajíčko mezitím poskakuje v horké vodě, proč si celý svět myslí, že my Srbové jsme lidožrouti, Ildi? a Dragana zaklapne namazaný a obložený toast do toastovače, Dragana a já, dvě zvířata, která si hledí do očí, vlastně bychom musely být úhlavní nepřátelé, protože Dragana je bosenská Srbka nebo srbská Bosňanka? a já patřím k maďarské menšině v Srbsku (zmatek, který dál víří v mé hlavě, ve všech hlavách) a je absurdní a absolutně možné, že jeden z mých bratranců dezertuje, protože jako Maďar nechce bojovat v jugoslávské lidové armádě, může se stát, že ho zastřelí některý z Draganiných bratranců, protože bojuje v jugoslávské lidové armádě a dezertéři se střílejí; může se ovšem také stát, že jeden z Draganiných bratranců dezertuje, protože se cítí jako Bosňan, jako bosenský Srb nechce bojovat v jugoslávské lidové armádě, může se stát, že pak můj bratranec zastřelí Draganina bratrance, protože můj bratranec nedezertoval, bojuje za jugoslávskou lidovou armádu, snad aby zachránil vlastní život; možná ale budou zastřeleni oba nějakým muslimem, Chorvatem, nevybuchlým granátem, že je rozmetá mina, někde, na neznámém místě, v zemi nikoho, zatímco my tady spolu mažeme toasty, v naší kuchyni.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Lucy Topoľská, Jota, Praha, 2011, 213 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse