Dousková, Irena: Darda

Dousková, Irena
Darda

recenze beletrie česká

Po velmi úspěšných a záhy divadelně adaptovaných textech Hrdý Budžes a Oněgin byl Rusák se opět vracíme k barevným a jaksi pomíchaným snímkům ze života svéhlavé, svérázně citlivé i svérázně cynické Helenky. V typicky tragikomickém a jazykově nápaditém podání Ireny Douskové se vypravěčka musí potýkat se situacemi vcelku běžnými (dospívání a vzdorovitost dětí, neshody na pracovišti) i méně obvyklými (náladovost muže, rozvod).

Jedna darda za druhou
Irena Dousková
: Darda. Druhé město, Brno, 2011, 200 s.

Třetí díl – dnes už lze říkat – ságy ze života Heleny Součkové nese snad nejenigmatičtější titul ze všech. Za stručným a úderně znějícím slovem se skrývá to, k čemu se nyní hlavní hrdinka nejvíc vztahuje – jmenuje se tak totiž její manžel. Jindřich Darda zdaleka není jediným měřítkem nerozsáhlého vyprávění, vlastně není ani jeho protagonistou; přesto zůstává přítomen jako neustále vyplouvající problém. A to i rok poté, co od Heleny zničehonic odešel. Jeho perspektiva se vyjeví pouze jedinkrát, v úvodní, parafrázující větě novely: „Když se Jindřich Darda jednou ráno probudil ze svých nepokojných snů, shledal ve své posteli, že se jeho žena proměnila v jakýsi obludný hmyz“; pak už je viděn pouze zvenčí, očima Heleny.

Po velmi úspěšných a záhy divadelně adaptovaných textech Hrdý Budžes a Oněgin byl Rusák se opět vracíme k barevným a jaksi pomíchaným snímkům ze života svéhlavé, svérázně citlivé i svérázně cynické Helenky. Někdejší žákyni 2. třídy ZŠ, resp. gymnazistku zastihujeme už jako pětačtyřicetiletou: je herečka, vdaná, matka dvou dětí. Absurdní normalizační léta jsou pasé, naivitu a neřízenost dětství vystřídala racionalita a skepse středního věku. A také krize těchto let.

V typicky tragikomickém a jazykově nápaditém podání Ireny Douskové se vypravěčka musí potýkat se situacemi vcelku běžnými (dospívání a vzdorovitost dětí, neshody na pracovišti) i méně obvyklými (náladovost muže, rozvod). Jak už jsme řekli, hráčem, který jako by ve všem měl prsty, je Jindřich Darda, muž ztělesňující leccos zlého. I Helenina dcera Berta matce ironicky vyjmenovává „16 důvodů, proč i my milujeme Jindru: např. nalomil Kukovi (tj. synovi – pozn M. L.) nos; hystericky řval kvůli maličkostem; byl lakomej; žárlil; zkazil ti premiéru Idiota; jezdil strašně rychle autem; řval, když jsme se báli; neměl smysl pro humor; nechal nás, i když věděl, jak jsi nemocná; je hnusnej...“ Jak vidno, těžko najít pro Dardu sympatie, pravda však je, že vše, co je na něm špatné, se dovídáme výhradně od (zaujaté?) Heleny, případně poštvaných dětí.

Jako blesk z čistého nebe se v odlehčeném a ironicky tónovaném příběhu objevuje zpráva, že hlavní hrdinka má rakovinu. Vyvěrající série drobných kolizí tak kulminuje tématem veskrze fatálním a jaksi příliš vážným pro humoristickou literaturu, v níž Dousková neustále jednou nohou stojí. Ačkoli Helena musí podstoupit léčení a vlastně boj o své přežití, přičemž zabedněný manager společnosti produkující zdravou výživu Darda jí ani v této chvíli není oporou, spád ani zábavnost překvapivě nepolevují. Hlavní hrdince je podobné, že se i zhoubné chorobě brání svým sebevražedným černým humorem (v čekárně na onkologii uvádí do rozpaků ostatní pacienty glosami jako ,,Chyba! Tady to spletli. Kdepak Humorín, tam má bejt správně Tumorín!“).

Oproti Oněginovi a Budžesovi je Darda knihou soudobou a aktuální v tom smyslu, že do dění vtahuje nejčerstvější události z domácího i světového dění a politiky. Helena si jakožto potenciální tchyně s konžským nápadníkem své dcery pohovoří o prezidentu Obamovi, na interní divadelní nástěnce zase čítá humorné desatero, které radí, co činit, aby se člověku dobře vedlo v českých médiích (např. „Braň Havla, zbožňuj Havla a do nebe vynášej, cokoli řekne nebo udělá, i kdyby to bylo sebevíc mimo mísu. Haň Klause, odsuzuj Klause a nenechávej na něm nit suchou, i kdyby se stokrát ukázalo, že měl v nějaké konkrétní věci pravdu“). Víckrát se vyskytnou šifrované, leč dobře čitelné aluze na další reálie našeho dnešního světa. Objevují se fiktivní bulvární deníky s názvem Trefa či Bác (pro zajímavost: nedávno Václav Havel ve svém Odcházení podobně použil název Fuj). Ještě před svým onemocněním Helena s velkou nechutí v divadle zkouší avantgardní inscenaci Pokálení rakouské dramatičky Gertrudy Macek (že by Elfriede Jelinek? – vizme: „To je ta rakouská levičácká hysterka. Členka komunistický strany a feministka toho nejnesnesitelnějšího, nejideologičtějšího ražení. Bojuje s kapitalismem a bílým mužem. Neváží si svobody, káča jedna. Já bych ji přála, žít pár let v těch našich někdejších socialistickejch sračkách. Oni by ji soudruzi vysvětlili, co smí psát a co ne“).

Jakkoli je Darda oproti dřívějším knihám z volného cyklu o Helence Součkové v lecčem osobnější – zejména proto, že vypráví o Helence zralé a pod tíhou nemoci i více sebereflektující –, neztrácí se pro Douskovou příznačný rozměr společenský a společensko-kritický. Jenže teď je jakoby tišší. Nedlouhé kapitolky díky řemeslně lehkonohému psaní odsýpají, bezesporu příjemně, avšak nezarývají drápky tolik jako kdysi Budžes. Proto považuji nejnovější kus Ireny Douskové spíše za publicistiku svého druhu než beletrii, docela podobnou posledním produkcím vieweghovským.

© Marek Lollok

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 56 čtenářů.

Diskuse

Vložil: schmiedt, 20.02.2013 11:10
Dousková, Irena: Darda
Darda je nuda.
Vložil: Oto Horák, 05.12.2011 20:29
Dousková, Irena: Darda
Souhlasím s autorem recenze: o "vážnou", otevřenou literaturu v případě Douskové nejde. Jde o čtivo s prvky publicistiky. Podobně jako u Viewegha. Pravda, je to elegantněji, vtipněji, obratněji napsáno, občas v textu dokonce najdeme hezkou větu (znak dobré literatury), kterou u Viewegha nenajdeme nikdy.... Těžko se však občas u Douskové - podobně jako u Viewegha - zbavujeme pocitu, že "uměleckým" textem supluje politickou žurnalistiku. Byť ji leckdy balí do hávu promluv svých postav. Nezáleží pak na tom, zda jde o názory "klausovské" či "protiklausovské" a "protikomunistické". Konkrétně k Douskové: Kdyby nešlo o beletrii, dalo by se jí namítat, zda opravdu se v českých médiích vždy brání a zbožňuje Havel a za všech okolností haní Klaus. Mohl bych autorce připomenout, jak předchozí prezident dostával od novinářů "držkovou" kvůli svým sporným amnestiím ("nespornou" si ovšem neumím představit) mnohem víc než současná hlava státu za stejné chování. Mohl bych autorce připomenout, jak Havel byl kritizován proto, že vyznamenává (k 28. říjnu) své přátele a podobně politicky smýšlející, zatímco za stejné - ba ještě výraznější - počínání Klausovo jsou odsuzující hlasy slyšet jen ojediněle. Mohl bych polemizovat z Douskovou o Elfriede Jelinekové (fiktivní Gertrudě Macek). Jistě byla (svérázná) komunistka a je radikální feministka, ale "levičáctví" u mne není nadávka (rozhodně o nic víc než "pravičáctví"). Mohl bych se totiž ptát, zda antikomunismus Douskové není (např. i ve zmíněných větách o Jelinekové) stejně ideologický jako u předmětu její kritiky. S Jelinekovou často nemůžeme souhlasit, ale vždy provokuje a je podnětná - na rozdíl od Douskové, která je banálně prorežimně spokojená, kritizuje pouze líbivě a lacině minulost a pochvaluje si, že smí psát co chce. (Ono se psát - něco jiného je vydávat - smělo vždycky svobodně...) A navíc ta rakouska "komunistka" dostala Nobelovu cenu, honem ji pomluvme! Ale co s tím naděláme, vždyť jde jen o beletrii, o litárární hrdiny, viďte.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   48%čtenáři

zhlédnuto 7190x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce