Ubaldo, Nicola: Obrazové dějiny filozofie

Ubaldo, Nicola
Obrazové dějiny filozofie

recenze filozofie

Publikace Obrazové dějiny filozofie se zabývá dvěma sty osmdesáti důležitými tématy západní filozofické tradice (od Bohyně Matky přes helénistické zázračné stroje a sociobiologii až k Turingovu testu, sexuálnímu osvobození a postmoderně). Témata a jejich klíčové pojmy jsou nejen vysvětleny, ale především konfrontovány s obrazovým materiálem z dějin umění a kultury, ze starých traktátů i ze spisů samotných filozofů.

Obrazové dějiny filozofie
Nicola Ubaldo
: Obrazové dějiny filozofie. Přel. Naděžda Bonaventurová. Euromedia Group – Knižní klub, Praha, 2011, 584 s.

Filozofie je vnímána jako věda abstraktní, velmi vzdálená každodennímu životu a běžnému smrtelníkovi jen těžko dostupná. Letos ale už ve druhém vydání vycházejí Obrazové dějiny filozofie, které tuto představu mohou úspěšně nabourat. Autor knihy Nicola Ubaldo působil jako ředitel periodika, které využívalo komiksové prvky k přiblížení filozofických témat, a tuto schopnost prokazuje i v této úspěšné knize. Publikace se zabývá dvěma sty osmdesáti důležitými tématy západní filozofické tradice (od Bohyně Matky přes helénistické zázračné stroje a sociobiologii až k Turingovu testu, sexuálnímu osvobození a postmoderně). Témata a jejich klíčové pojmy jsou nejen vysvětleny, ale především konfrontovány s obrazovým materiálem z dějin umění a kultury, ze starých traktátů i ze spisů samotných filozofů.

Jak ukázal už můj krátký a selektivní výčet kapitol, filozofie je v knize pojata skutečně velkoryse a velmi široce jako skoro všeobjímající obor, v němž se setkávají takřka všechny specializované disciplíny (pokud mohou říci něco postatného), najde se dokonce i nezvykle znějící kapitolka Experimentální filozofie o experimentu s mladíkem, který byl od mládí slepý, ale roku 1728 byl úspěšně operován, ovšem velmi pomalu a obtížně se učil tomu, že barvy a další vizuální informace odpovádají hmatovým vjemům, jejichž pomocí doposud věci kolem sebe poznával, což odpovídalo předpovědi těch filozofů, kteří tvrdili, že vidění není něco autormatického, ale že se učíme vidět přesně stejným způsobem, jakým se učíme číst a psát. Opravdu velkoryse pak autor také přistupuje k hledání tematických analogií napříč časem i prostorem. Tak v hesle o meditaci nachází podobnost mezi polohou těla u hesychastické modlitby a pozicí šamana při letu (souvislosti s šamanským přístupem ke světu autor načrtává také u Empedokla); upozorňuje na shody i odlišnosti ve staroegyptském modelu proporcí lidského těla a konceptu Moduloru Le Corbusiera; Parmenidův model kosmu v knize názorně vizuálně zprostředkuje mandala až z Bhútánu; smrt středověkého křesťana je znázorněna podobnou okřídlenou antropomorfní postavičkou vystupující z jeho úst jako na starověké řecké váze (kapitola Duše); a Démokritově představě vzniku vesmíru podle Ubalda nejlépe odpovídají některé kresby P. Kleea. Mnohá prastará témata autor tímto způsobem zajímavě aktualizuje, například Platónův koncept „ideje“ propojuje se současnými otázkami umělé inteligence, třeba rozpoznáváním základních („ideáních“) tvarů roboty a počítači.

Nejen v knize mnohokrát se vracející Klee, ale moderní umění vůbec autor často využívá, a to nejen k ilustraci či znázornění pojmů a témat, s nimiž se potýkala už antická filozofie (jako atom či změna). I myšlenky filozofů 20. století jsou v knize demonstrovány na dílech moderních uměleckých směrů, jež mnohé chtějí „konkretizovat realizační akt umělce“. Autor obojí možná až příliš přímočaře propojuje: výrazem pragmatismu je podle Ubalda action painting, existencialismus zase spojuje s „neformálním“ uměním (odpovídající český překlad je ovšem spíše informel či abstraktní umění). Naopak „antihumanistický přístup strukturalismu“ podle autora „nebyl příznivý pro setkání tohoto směru s uměním“, což je jistě přehnané tvrzení, jak ukazuje historie strukturalistického Pražského lingvistického kroužku a styků jeho členů s avantgardními umělci.

Už při prvním vydání knihy bylo ovšem autorovi v některých recenzích vytknuto, že některé ilustrace danému heslu ne zcela odpovídají a že chybí hesla o základních a „těch skutečně nejdůležitejších“ filozofických pojmech jako bytí, jsoucno, intuice (Jana Váně). Na druhou stranu tam ovšem najdeme náměty opravdu kuriózní či nevšední, jako „patografie“ (rekonstrukce patologie fenomenologickou metodou), středověké obrazy obludných hybridních bytostí, napůl rostliny a napůl zvířata (Teorie neměnnosti druhů) či téma hermafroditismu, jež je ilustrováno na obrazech středověké alchymie, hinduismu a buddhismu (Šiva a Párvatí) a na dvou zobrazeních původních sférických lidí z Platónova mýtu (rozpůlených později na torza, která hledají svůj ztracený protějšek). Oboupohlavní bytosti se v knize vracejí opakovaně: třeba v souvislosti se starořeckým modelem krásy lidského těla se autor zmiňuje, že ten mužský měl také ženské rysy (a opačně) a byl „uskutečněním filozofického ideálu hermafrodita na estetické a společenské úrovni“. A pokud bylo první české vydání kritizováno za to, že připojená česká tematická bibliografie je velmi selektivní a nedostatečná, pak o to více to platí i pro druhé, prakticky nezměněné vydání, protože od roku 2006 vyšla řada dalších titulů, které nejsou uvedeny. Navzdory drobným výtkám jsou ovšem Obrazové dějiny filozofie čtenářsky vděčnou knihou, která stojí za pozornost nejen pro ty, kdo se dosud filozofie báli.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 59 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

90%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 3166x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce