Zajímalo by mě, zda se v současné dětské generaci, až doroste, zúročí fakt, že knihám pro ni je věnována větší péče než knihám pro nás, dospěláky. Zda to není jen plýtvání energií na někoho, kdo to neocení, protože jen co se ocitne mimo dosah rodičovské knuty, na knihy se vykálí. Chci doufat, že to tak není, a proto potlačuji závist a přeju dětem polygraficky krásně vyvedenou knížku, tak kontrastující s pulpem, kterému se blíží fiction určená pro nás.

Leviatan je skutečně hezky vyvedený svazek, vytištěný na nadprůměrně kvalitním papíru, vysázený velkoryse a konejšivě pro oči, vybavený pableskujícím metalizovaným přebalem a především ozdobený půvabnými černobílými ilustracemi evokujícími obrazový doprovod k dobovým vydáním verneovek. Pro knihu pana Scotta Westerfelda je dodal pan Keith Thompson – takto obřadně to skutečně v knize stojí psáno. Přenáší nás totiž do starosvětsky uctivých časů prvních desetiletí 20. století, dob řeklo by se idylických.

Velký omyl! Schyluje se k válce, milé děti, na to nezapomínejte. Budete se o tom co nevidět učit, pokud už jste to neprobíraly. Jestliže vás to teprve čeká, pak Leviatana určitě čtěte, ale neberte ho jako učební text, raději ani doplňkový. Arcivévodu Františka Ferdinanda a jeho choť Žofii výstřely srbského anarchisty Principa zabily na první pokus, nikdo je po několika nezdařených nemusel trávit jako zde. A když pak proti sobě na světová bojiště vytáhly velmoci a po jejich boku i malé státy, nestály proti sobě obrněné parní stroje agresivních industriálů a uměle stvořená, jaksi naklonovaná zvířata jejich darwinisticky posedlých protivníků. Nad světem nelétala žádná živá vzducholoď jménem Leviatan. Pan Westerfeld vám v doslovu vlídně vysvětlí, kde v jeho převyprávění sto let starých dějin končí realita (velmi záhy, jak zjistíte) a začíná fikce či – řečeno poetičtěji – alternativní historie.

Právě k tomuto subžánru se obrátil autor, který se u nás zavedl už dvěma „orweliádami pro puberťáky“ Oškliví a Krásní, a proto nás Leviatan zajímá, i když i on cílí jednoznačně na teenagerské publikum (od 10 let, specifikuje tiráž, a závist dětem, že dostávají hezkou knihu, se zvyšuje, protože se z ní rovněž naučí slova, se kterými mě v patřičném věku žádná kniha neseznámila: hovno, kozy, sračka… Joj, vy se máte, děcka!). Na rozdíl od obou výše zmíněných románů to však činí s většími ambicemi a vynalézavostí.

Učit se od Westerfelda dějepis se nedoporučuje, to už jsme si řekli, a on na to ani neaspiruje. Učit se od něj způsobu vystavět nesložitý, ale čtivý, zajímavý a spádný dobrodružný příběh pro nepříliš protřelého čtenáře naopak kupodivu lze. I nejedno klišé se mu dá odpustit třeba už proto, že dětský čtenář se s nejedním setká poprvé, a proto je nerozpozná. Naopak je nutno ho pochválit za řádnou spršku fantazie a obrazotvornosti, jíž čtenáře ošplíchne. Zapůsobí zejména jeho biosvět, v němž je živá vzducholoď jen jedním z bizarních zástupců nového tvorstva, a lze mu přiznat určitou originalitu i nad úzký rámec dětského čtení.

Něco dětské, nešokující špionáže, zábavný manuál téměř reálné techniky z časů, kdy měla spasit civilizaci, špetka dračí fantasy (kýho vejce veze jedna z hrdinek knihy, potrhlá vnučka Charlese Darwina, na palubě vzducholodi Leviatan jako dárek Turkům za to, když se ve válce přikloní na správnou stranu, se dozvíme zřejmě ve dvou očekávaných dílech knihy), od každého trošku a jen tak, aby to nebolelo a nesetřelo pel dětské naivity, kterou Westerfeld respektuje. Místy na ni i hřeší: v drobnostech by se našel dobrý tucet nesrovnalostí technického, politického, přírodovědného, geografického i historického rázu, které jistě lze svést na „alternativnost“ příběhu, jež však už povolené meze překračují.

Přece však snaha Američana, který se v předešlých knihách zabýval, byť rádoby kriticky, posedlostí kultem mládí a krásy, pohrát si s tak odtažitými dějinnými momenty, potěší a vlije i cosi jako naději.