Cărbunariu, Gianina: Stop the tempo!

Cărbunariu, Gianina
Stop the tempo!

recenze beletrie zahraniční

Rumunská dramata nejsou u nás, pokud jde o inscenování, zatím příliš rozšířená. Jednou z výjimek je divadelní hra Kebab mladé rumunské autorky Gianiny Cărbunariu, která byla na českém jevišti uvedena souborem pražského Strašnického divadla. Česky text vydal Divadelní ústav ve své edici Současná hra a z rumunštiny jej, spolu s druhým autorčiným textem nazvaným Stop the tempo!, přeložila Jitka Lukešová.

Tady ani doma není doma
Cărbunariu, Gianina
: Stop the tempo! – Kebab. Přel. Jitka Lukešová. Divadelní ústav, Praha, 2008, 90 s.

Rumunská dramata nejsou u nás, pokud jde o inscenování, zatím příliš rozšířená. Jednou z výjimek je divadelní hra Kebab mladé rumunské autorky Gianiny Cărbunariu, která byla na českém jevišti uvedena souborem pražského Strašnického divadla. Česky text vydal Divadelní ústav ve své edici Současná hra a z rumunštiny jej, spolu s druhým autorčiným textem nazvaným Stop the tempo!, přeložila Jitka Lukešová.

Obě hry mají mnohé společné, přestože se prostředí i tematika liší. Pro mladou autorku je v tomto případě ideálním počtem postav magická trojka, která se objevuje v obou kusech. Vztah dvojice jako by jí pro rozehrání interakce nestačil, vazby mezi nimi vždy nějakým způsobem „okoření“ ten třetí. A funguje to všemi směry. Své texty Cărbunariu nedělí na dějství, pouze na výstupy, přesto však čtenář zaznamená jak časové prodlevy mezi nimi, tak postupný vývoj postav.

V dramatu Stop the tempo!, které má kratší rozsah, se tři hlavní aktéři setkávají na zcela obvyklém seznamovacím místě – v hudebním klubu. Každý tam jde z jiného důvodu, ani jeden se však nechce v pravém slova smyslu bavit. Třiadvacetiletý neúspěšný DJ Rolando přijde proto, že chce být supercool. Sedmadvacetiletá přepracovaná Maria kvůli gynekologovi, který si tam s ní dal rande. A pětadvacetiletá čerstvě opuštěná lesba Paula jen tak, protože ji zkrátka nic lepšího nenapadne. Důmyslné je prolínání jejich replik – každý říká své vlastní, přesto se díky totožnosti jejich myšlenek vzájemně rozvíjejí. O to zábavnější je kontrast mezi jejich vyjadřovacími prostředky.

Postavy jsou ve skutečnosti bezejmenné – sama autorka v úvodu podotýká, že aby je v textu odlišila, pojmenovává je podle tří herců, kterým hru napsala „na tělo“. Jinak ale svá jména vzájemně neznají a kromě podivného tajemství, které je spojuje, nejsou mezi nimi žádné vazby. Což vyjde nejjasněji najevo ve chvíli, kdy se rozhodnou na čas kontakty přerušit a setkávají se opět tak nějak „náhodně“ – kde jinde, než v klubu. Co je ale zásadní – najdou společnou novou zábavu, která je všechny naplňuje až do doby, než se stane závislostí a nutností pro přežití. V klubech, obchodních centrech a divadlech vypínají hlavním spínačem elektřinu a baví se panikou, kterou svým činem způsobí.

Princip křížení myšlenek je v Kebabu podobný, postavy se vyznačují všechny stejnou touhou, ale každá ji prožívá odlišně. Cărbunariu se vysmívá divadlu se sžíravou sebeironií, umění i celé kultuře. V Stop the tempo! o něco explicitněji:

ROLANDO: (…) Chodíte do divadla?
MARIA: Jen příležitostně. Naposledy jsem byla s gynekologem.
PAULA: Chacha, já naposled ještě jako studentka, ale když si mám vybrat mezi filmem a… ROLANDO: Mě tam jednou zatáhla jedna holka, říkala, že je to óóóhromně zajímavý, přesně tak to říkala. Když jsme po představení vyšli ven, doprovodil jsem ji domů a víckrát už jsem ji nezavolal. Hele, to byl zážitek, oni vůbec nemluvili rumunsky, to za prvé, a pak měl člověk celou dobu pocit, že předstírají orgasmus… Příšernost k zešílení. Ale mohli bychom je navštívit. (str. 19)

Jisté známky najdeme i v Kebabu, a sice když Bogdan, nejvíce umělecky založený z trojice (a asi nejintelektuálnější postava z obou dramat vůbec), není schopen obhájit vlastní zájem a obor.

MADY: Aha, ty jsi student.
BOGDAN: Jo, ale dost pokročilý.
MADY: Fakt? A co budeš studovat?
BOGDAN: Vizuální umění.
MADY: Fajn. Tak… co teda vlastně?
BOGDAN: Fotografii, film, prostě tyhle vizuální věci…
MADY: No tak to budem vlastně ve stejným oboru! (str. 33)

Všechno je ale klam a iluze. Naivní patnáctiletá Mady přijíždí do Irska za Voikem, svou láskou (tento přívlastek přidává automaticky a naučeně, jako by to byla součást Voicova jména), s vidinou kariéry tanečnice. Ve finále ji její přítel prodává jako prostitutku a spolu s Bogdanem, kterému se vlastní sen o budoucnosti také poněkud vymkl z rukou, vydělávají peníze natáčením domácího porna. Voicu má irské občanství a domů se vracet nechce, přijíždí jen dvakrát do roka – líbí se mu pocit, že si doma v Rumunsku cizinců váží, říkají mu Irčan a obskakují ho. Naopak pro Mady jako by neexistovalo klidné místo – jak sama podotýká, doma ji každý den řezali a ani v Irsku si příliš nepomohla. Celé drama uvozuje replikou z filmového záběru:

„Doma? Tady není doma, ale doma taky není doma, protože doma je to horší než všude, kde není doma. Už nikdy zpátky domů. Už nikdy zpátky. Ne.“ (str. 31)

U postavy Bogdana můžeme vysledovat největší vývoj – přestává být pilným studentem a zajímá ho jen zisk. Přesto se ale nikdy s Mady a Voikem tak docela nespřátelí. Když se v závěru dozvídá, že je s ním Mady pravděpodobně těhotná, je schopen ji bez nejmenších výčitek hodit přes palubu a vymluvit se, že má moc práce.

Čas od času vkládá autorka postavám Stop the tempo! do úst verše Maria Ianu e, které recitují, protože věrně vystihuje jejich rozpoložení. Kritika rodné země, na odiv stavěná nenávist k ní, a zároveň jakási rezignace a neschopnost s tím cokoli dělat, prostupuje celé drama. Deziluze. Není proto překvapivé, že inscenátoři mají tendenci pojímat tyto hry jako politické divadlo. Podnětů je vlastně víc než dost. Postavy mají neustálou tendenci ze své vlasti unikat a vymezovat se vůči ní. V Kebabu si ale Rumuni žijící v Irsku stýskají po rumunských dobrotách a nadávají na fastfoodovou stravu. Nadávají vlastně na všechno. Což je zřejmě jakýsi úděl současných her.

Smyslové prožitky jsou vůbec pro oba texty zásadní a čtenář nabývá pocitu, že mnohé scény nelze zobrazit jinak než s jakousi naléhavou syrovostí, pronikající až do morku kostí. Po autonehodě v prvním z dramat Rolando ohluchne a jak sám konstatuje, neslyší nic než vlastní dech. V Kebabu je především útočeno na náš zrak – často jsme svědky jakýchsi montáží, videí, která Bogdan a Voicu společně natočili, a vystupuje v nich většinou Mady, o níž jako o postavě tím získáváme vizuálně konkrétnější představu. A zaměřují se i na chutě.

BOGDAN: Víš, co bych si teď dal? Dršťkovou čorbu! (…) Já mám hrozně rád mazance, co je dělá o Velikonocích moje máti. Vstane ráno ještě za tmy, dá je vykynout a těsto kyne a kyne, až nakonec přetéká z mísy, a dá do něj spoustu ořechů a hrozinek a kandovaného ovoce. Pak ho vstrčí do trouby a za deset minut už to v celém bytě, v celém domě voní, a vůbec celá čtvrť je plná té vůně. (str. 58)

Zkrátka živé divadlo se vším všudy. Samozřejmě, pokud se tak zinscenuje.

Charakterům naštěstí nelze vyčíst obvyklý poklesek, že by nejednaly. Tyto postavy jednají, a to rovnou v národním měřítku, nebo se o to alespoň pokusí, když si v Stop the tempo! začnou plánovat svůj největší kšeft – vypojení všech televizních kanálů, a když se v Kebabu rozhodnou, že se svými filmařskými kusy proslaví. Ironické je, že u snahy to také končí. Postavy své ideje nikdy nedotáhnou do konce, nepřestávají ale věřit. Motivaci má jako obvykle každý jinou, což je pro obě trojice charakterů u Cărbunariu typické – jsou pevně semknutou skupinou, kde jeden bez druhého nemůže fungovat, a přesto si každý tak nějak hraje na vlastním pískovišti.

U Stop the tempo! je ústřední konflikt jasný, avšak nelze se ubránit dojmu, že to, co by mohlo být scénicky zajímavé, tedy situace po vypnutí elektřiny, se v textu fakticky nevyskytuje. Děje se tak pouze slovně. Stejně tak v Kebabu nejsme přímými svědky sexuálních a násilných scén tak, jak je to dnes na jevišti běžné, spíše se nám předkládá reflexe jednotlivých zážitků, jakýsi průhled do toho, co se dělo či děje.

Hodnotíme-li obě hry jako samostatné celky, které lze porovnat, vychází ze srovnání kratší Stop the tempo! paradoxně jako dramatičtější. Napětí se zdá lépe stupňované, přestože v druhé hře dochází k situacím mnohdy vyhrocenějším, nebo spíše více traumatizujícím pro hlavní hrdiny. Zřejmě nedostatečnou dynamikou ale scény často zběhnou k monotónnosti. Prostředí se také příliš nemění, a témata už vůbec ne. Byt, peníze, sex, nadávky, „sajt“. Peníze. To především.

Odcizení, individualismus, touha vypadnout, a přece tolik skrývaná potřeba sounáležitosti jsou patrné z každé stránky. Jak podotýká v doslovu překladatelka, je Cărbunariu jednou z dramatiček mladé generace, která dokázala přilákat do divadelních hledišť své vrstevníky. Hovoří totiž o věcech na rovinu, otevírá dosud tabuizovaná témata. Práce s charaktery je brilantní a i skrze pouhý text promlouvají ke čtenáři více než apelativně. Především proto, že jim dokonale rozumí. Jazyk je totiž dokonale přímočarý. A přesto, že – jak již bylo řečeno – se mnohé odehrává na papíře, čtenář nepřestává být zvědavý, jak by dané situace vypadaly na jevišti. Což bylo zcela pravděpodobně autorčiným záměrem, který se jí beze zbytku podařilo naplnit.

Carbunariu

© Karolína Macáková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 34 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

47%čtenáři

zhlédnuto 2508x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce