Jaenada, Philippe: La femme et l’ours

Jaenada, Philippe
La femme et l’ours

recenze beletrie zahraniční

Bix je pětačtyřicetiletý spisovatel, roky slávy a úspěchů má za sebou. I mládí je pryč, jeho štíhlé, pružné tělo odnesl čas a odvál i jeho bujnou kštici. Mladé, krásné a vnadné obdivovatelky končí v posteli s jinými...

Žena a medvěd aneb Road movie v závorkách
Philippe Jaenada
: La femme et l’ours, Grasset, Paříž, 2011, 311 s.

Letos v září vyšel v jednom z největších francouzských nakladatelství Grasset Jaenadův sedmý román a okamžitě byl označen za jeden z nejlepších z celkem 655, které zahájily novou poprázdninovou sezonu.

Hlavním hrdinou všech knih Philippa Jaenady – a tato není výjimkou – je Serge Sebaniego, řečený Bix, autorovo alter ego. I tento příběh je tedy silně autobiografický, i on je psaný v ich-formě a s využitím četných uvozovek, jimiž Jaenada rozhodně nešetří (ale ani neplýtvá).

Autor se narodil roku 1964 v Saint-Germain-en-Laye (Ȋle-de-France), od roku 1986 žije v Paříži. Vystudoval přírodní vědy, rok strávil na filmové škole, pak se živil různě: pracoval mimo jiné v reklamě, v měsíčníku L’Autre Journal a časopise Voici, překládal pro nakladatelství J’ai Lu. Je ženatý s Anne-Catherine, mají spolu syna Ernesta.

Psát začal z nudy během experimentu, o kterém se často ve svých knihách zmiňuje: po vzoru jisté speleoložky se na rok uzavřel ve svém bytě a naprosto se odřízl od vnějšího světa. Jaenadovy romány nejprve vycházely v nakladatelství Julliard (Le Chameau sauvage, 1997; Néfertiti dans un champs de canne à sucre, 1999; La grande à bouche molle, 2001), v posledních letech autor publikuje v nakladatelství Grasset (Le Cosmonaute, 2002; Vie et mort de la jeune fille blonde, 2004; Plage de Monaccora, 16h30, 2009). Jak již bylo naznačeno, všechny jeho texty jsou částečně autobiografické, velice často vycházejí v reedici.

Bix Sebaniego aneb Život jako román
Bix je pětačtyřicetiletý spisovatel, roky slávy a úspěchů má za sebou. I mládí je pryč, jeho štíhlé, pružné tělo odnesl čas a odvál i jeho bujnou kštici. Mladé, krásné a vnadné obdivovatelky končí v posteli s jinými, Bix „naposledy souložil za Leopolda Blooma“, tedy asi tak v době, kdy se odehrává slavný Joyceův román. Se svou ženou Anne-Cathérine, „megerou posedlou pořádkem“, a synem Ernestem bydlí u náměstí Clichy, z bytu téměř nevychází. Čeká doma na inspiraci, dvakrát týdně zajde do redakce Voici, aby vydělal na živobytí, pravidelně vyzvedává syna ze školy a vodí ho do parku, dohlíží, aby si udělal úkoly, po večeři a filmu jdou na kutě (kdysi Bix nikdy nechodil spát dřív než nad ránem). Přiznává, že díky své holubičí povaze se s nudou smířil, zato manželce takový stereotyp jistě vadí: na rozdíl od něho má totiž stále ambice, chuť poznávat svět a věci dělí na černé a bílé. Aby tedy nebyla sama a opuštěná (to je jeho argument, pravděpodobnější je, že ho manželka hlídá jako další dítě), zůstává Bix doma a mezi kamarády bezdomovce, alkoholiky a číšníky z bister a barů už skoro nezavítá. Zdá se však, že na něho svět literatury přece jen myslí: jeho poslední román získal cenu Alexandra Vialatta, kterou mu spolu s šekem na tři tisíce eur (což není moc, ale na rodinný výlet k moři to postačí) předá starosta 13. pařížského okrsku. V nádherném sále radnice ozářeném přepychovými lustry, kde se stoly prohýbají pod vybranými lahůdkami a drahým šampaňským, Bix velice rychle ztratí iluzi, že by hvězdou tohoto odpoledne měl být on, a rozplyne se i představa o tučné odměně (před blesky fotoaparátů mu starosta pošeptá, že z důvodů finančních těžkostí mu radnice bude muset částku o tisíc eur snížit). Oceněný šťastlivec si tedy z oslavy odnáší šek mnohem hubenější, než čekal, navíc rozcupovaný na šestnáct kousíčků v důsledku toho, že předsedu poroty popadl spravedlivý hněv. Bix je všechny naštěstí posbíral a pokorně je odeslal starostovi, který mu obratem blahosklonně vypíše šek nový, ano, opět na 2000 eur. Domů tedy spisovatel dorazí se značným zpožděním, opilý po večeři s porotci a navíc bez syna, kterého zapomněl vyzvednout, načež z úst manželky, rozlícené kvůli špatně zavěšenému sluchátku, uslyší osudovou větu: „Vypadni, ty hajzle!“ Poslušně se tudíž odebere (bez kabátu, zato s platební kartou) do blízkého restauračního zařízení, kde chce v klidu a bezpečí přečkat noc nad pivem a panáky whisky, ta se ale vzápětí změní v road movie po stopách prsaté chiméry a ztraceného mládí.

Putování Bixe Medvěda na dno studny
Celým příběhem se jako červená nit táhne středověká legenda o krásné vesničance, kterou unesl zamilovaný medvěd a uvěznil ji v jeskyni. Z té medvědí lásky se narodí syn Jan, krásný a chytrý po matce, chlupatý a silný po otci. Jednoho dne bude Jan dost silný na to, aby odvalil balvan od vchodu a matku i sebe osvobodil. Ona se bez problémů znovu zapojí do vesnického života a Jan Medvěd putuje po světě ve společnosti kumpánů, které cestou potká. Vysvobodí tři princezny, ale zrazen, okraden a ponechán na pospas svému osudu na dně studny se musí hodně snažit, aby se odrazil ode dna a vystoupal nahoru na svět, který opustil.

Bix tuto legendu zaslechne náhodou a naprosto se s Janem Medvědem ztotožní. Zahajuje svou opileckou pouť ke dnu (jeden žasne, kolik piv a whisky dokáže spořádat, ale „pokud se vstřebávání tekutin týče, je lidská bytost bezedná, zejména je-li zničená, prázdná a našrot“), a aby se od rodiny dokonale odpoutal, vybírá si jako průvodce ztracené existence různého druhu: bezdomovce Jeana Christopha, přezdívaného Ježíš, pokerového génia Svatého Ungara končícího sebevraždou s pár drobnými v kapse, speleoložku, která se nechala příliš pohltit svým povoláním, Jerôma, zavalitého prcka posedlého svou dětskou láskou, paní Muguetovou, stařenu platící za dlouhověkost samotou a nemohoucností, pervezní párek Bambi a Jean-Luca. Ale zejména Milku Beauvisage (Krásnou Tvář), mladou, štědře obdařenou brunetku obdivující Bixovu tvorbu, nymfomanku se slabostí pro umělce, zkrátka zmíněnou chiméru, za níž se Bix požene až na jih Francie v bláhové iluzi, že pak se s ní už konečně vyspí (člověk přece musí mít jasný cíl).

Na orlí peruti vzhůru ke světlu
Jan Medvěd se ode dna studny odrazil pomocí ďábla, který mu jako dopravní prostředek zapůjčil orla. Dále mu poradil, aby před letem orlovi opatřil dostatek potravy. Cesta však byla tak dlouhá a vyčerpávající, že během ní dravci nestačilo ani dobře živené tele a Jan ho musel krmit masem vlastním.

Ani Bixova cesta vzhůru se neobejde bez bolestivé oběti: nakonec je uvězněn v domě sexuálních maniaků, a aby se osvobodil, bude muset možná i vraždit. I v tomto případě nalezne vzory hodné následování: filmového režiséra Clauda Chabrola a svého otce. Ztřeštěné putování nakonec skončí šťastně: Bix pochopí, kde je jeho místo, pokorně a rád se vrátí do pařížského bytu u náměstí Clichy, žena mu odpustí, synek ho radostně přivítá, o dvojnásobné vraždě manželů Bambi a Jean-Luca noviny nepíší, ba ani policie po něm nepátrá, Bix tedy může žít klidně a nudně až do smrti. Ale to by byla škoda...

Nic tak nepobaví jako cizí neštěstí
Francouzský tisk román charakterizuje různě: např. jako prohlídku s průvodcem po mentální galerii (TVG Magazine 138, 9/11), malou závorku v životě obyčejného muže, bajku o lidské křehkosti (Livres Hebdo 873, 19/8/11), bláznivou závorku (Le Républicain Lorrain, 25/9/11). Sám Philippe Jaenada knihu označuje za „románu o konci iluzí, úpadku, o krachu, smůle a depce, o tíze, o všem, co na člověka dopadá“. Říká, že kdyby byl knihkupec, ťukal by si nad takovou knihou na čelo. Nicméně smutné téma prý zvolil v rámci zachování rovnováhy života, když je ten letošní podzim tak nádherně slunný a teplý. A proč pád? Protože je to občas jediné východisko z hniloby a nečinnosti, jediný možný směr, jediný možný pohyb. A ode dna se dá zase stoupat vzhůru.

Ačkoliv žádná z vylíčených příhod není veselá, čtenář se směje. Jaenada pábitelsky vypráví, co mu slina přinese na jazyk, odbočuje od tématu a zase k němu vrací, provází nás příběhy ztroskotanců, ulicemi v centru Paříže, cestujeme s ním metrem, tahá nás za sebou po pajzlech i luxusních kavárnách a hernách, vleče nás po dálnici A6 přes půl Francie až do Monaka... a celou tu dobu nám umožňuje zapomenout na vlastní trable, zpříjemňuje nám čas.

Kniha není vrcholným dílem, ostatně ani tyto ambice nemá, ale také není hloupá nebo obyčejná. Jednoduše baví. A to vůbec není špatné.

 

© Irena Czuchová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 43 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Tomáš Havel, 05.12.2011 18:36
Jaenada, Philippe: La femme et l’ours
Technická připomínka pro redakci: Dobrý den, mám pocit, že se Vám tento článek zatoulal. Místo do rubriky "Recenze" by se hodil do rubriky "Obsahy knih v kostce pro maturanty ke stažení zdarma". A také při čtení (nejen tohoto článku) mě napadlo, jestli by nebylo možné, tak jako v tištěných (i neliterárních)... mediích, uvádět stručné vizitky autorů. Stačilo by i bez fotografie.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

47%čtenáři

zhlédnuto 2544x

katalogy

Inzerce