Buddeus, Ondřej: 55 007 znaků včetně mezer

Buddeus, Ondřej
55 007 znaků včetně mezer

recenze beletrie česká

City u Buddeuse ustupují rozumovým úvahám a popisnosti. Ne jako autorská metoda, nýbrž jako objekt a téma. Tak třeba slovo „láska“ se v knize vyskytuje čtyřikrát, vždy ale s přídechem ironie. Podobně je bůh jen prostředek pro kárání společnosti, nebo je rovnou umístěn do supermarketu či záchodové mísy. Tím se Buddeus přibližuje dalším autorům z okruhu Psího vína i programu „angažované poezie“.

55 007 znaků včetně mezer
Ondřej Buddeus
: 55 007 znaků včetně mezer. Petr Štengl, Praha 2011, 64 s.

V úspěšných almanaších Nejlepší české básně už bylo uvedeno básníků hodně, někteří z nich na sebe upozornili dokonce v obou dosavadních ročenkách. Jako třeba Ondřej Buddeus. V tom z roku 2009 není, Karel Piorecký (vedle Karla Šiktance druhý z editorů) však jeho esejistické činnosti věnuje v průvodní studii významný odstavec s pochvalou, že „ještě o stupínek cennějším přínosem uplynulého roku jsou Buddeusovy básně, které zatím vycházejí pouze časopisecky“. V Nejlepších českých básních 2010 editorů Miloslava Topinky a Jakuba Řeháka pak publikoval báseň Elg a prozradil, že je v nakladatelství Fra připraven jeho debut pod názvem rorýsy. Nyní ale vychází 55 007 znaků včetně mezer v edici Pop Petra Štengla.

Snad protože je spřízněna s edicí Stůl, pravidelnou přílohou časopisu Psí víno (tam je Buddeus redaktorem; edice z pochopitelných důvodů vycházela trochu střídměji vypravená), podržely si i její první svazky nízkorozpočtový zevnějšek. O parádní design tohoto devátého svazku se ale postaraly grafičky společnosti Make detail – a výsledek je působivý: zmenšily formát, přidaly přebal z matného papíru, vyměnily fonty. 55 007 znaků je dokonce dostupných v různých barvách. Knize nesluší jen netradičně otočený nápis na hřbetě a škaredě vyřešená příloha – dopisní obálka s typograficky odbytým listem.

Další z novot, jimiž se to knihou jenom hemží, je odmítnutí číslování stran přirozenými čísly. Místo toho jsou to kódem ve tvaru X_Y_Z, kde X je zřejmě označení oddílu knihy (jsou celkem tři), Y číslo básně (resp. textu) a Z označuje část básně v případě, kdy přerostla přes okraj jediné strany (to se ukázalo jako dobrý nápad, neboť dost Buddeusových básní je bez titulu a bez tohoto ošetření by bylo snadné stanovit hranice špatně). Toto konceptuální rozdělení je ale přinejmenším podivné; autor nerozděluje básně do oddílů, jak to dělají jiní básníci. Buddeus vytvořil zase něco nového – básně shrnul do druhého oddílu a do toho prvního seřadil všechna slova, číslice, smajlíky a interpunkční znaménka z celé knihy podle abecedy (to muselo dát práce!). Třetí oddíl tvoří dvaašedesát slov, resp. slovních spojení (nikoli básní), jako třeba „odkaz“, „aperspektivní subjekt“ nebo „brand-new-retro-style-fun-go-ok“. Přestože autor v anotaci slíbil, že kniha „funguje nejen jako médium, ale jako fyzický předmět, který nese význam“ a „teprve v jejím celku se totiž vyjevuje smysl jednotlivých textů, které rozhodně nepostrádají obsah“, je poměr všech tří částí naprosto nepochopitelný, slabý, nejasný a nenapínavý. Oddíly spolu nehovoří, jenom ční. Poezie nemůže potřebovat vysvětlivky a komentáře, v tomto případě ale jde o nápad nebásnický. Příloha v obálce, parodie na lékařský dotazník, to celé ještě komplikuje. Buddeus se ptá na počet výdechů, úderů srdce, úderů a polibků daných a přijatých atd. Ovšem proč? Chlubí se, kolik si toho v poezii dovolil, nebo ujišťuje čtenáře, že se vlastně měl při četbě vzrušovat?

V básních tedy tkví nejsilnější část knihy nebo – přistoupíme-li na to, že Buddeus komponuje knihu jako celek – přinejmenším její jádro. Nejkratší z nich má jenom šest veršů, nejdelší přesáhla tři stránky. Většina se ale vejde pohodlně na jednu stranu a všechny společně se vyznačují pozorně lámanými verši. Tak například v básni strečink, která mimochodem dost připomíná Enzensbergerova Pecivála a která je bez teček, čtenář netuší, kde vlastně věta končí. Buddeus ho tahá za nos: „přistihne se, že za oknem vidí / už čtvrtý den / totéž“, básni ideální pár zrovna tak: „ideální pár/ předstírá že je i ve skutečnosti/ od snídaně“ atd. Je uchvacující a příjemně iritující nechat se od Buddeuse napálit a odhalit tak své předsudky.

Ondřeje Buddeuse ale asi půjde zařadit nejlépe podle toho, že čerpá výrazy (google, youtube, smajlíky) i témata (média, politika, nešťastné partnerství) ze současné společnosti a jejích problémů. Jeho básně jsou si vzájemně dost podobné; můžou za to autorova čeština, která je běžná, každodenní (ovšem ne fádní), a autorův neintimní, oficiální, rétorický a kritický básnický svět. City u Buddeuse ustupují rozumovým úvahám a popisnosti. Ne jako autorská metoda, nýbrž jako objekt a téma. Tak třeba slovo „láska“ (v různých tvarech) se v knize vyskytuje čtyřikrát, vždy ale s přídechem ironie. Podobně je bůh jen prostředek pro kárání společnosti nebo je rovnou umístěn do supermarketu či záchodové mísy. Tím se Buddeus přibližuje dalším autorům z okruhu Psího vína i programu (ať už pomyslnému, nebo skutečnému) „angažované poezie“. Odlišuje ho zase velká míra hravosti: výrazným znakem autorova slohu je třeba opakování výrazných, dlouhých frází, např. v jediné básni „muž, jen vynalezl štěstí“ zopakuje přívlastek hned pětkrát. Jindy se střemhlav vrhá do vypichování absurdních a malicherných momentů, jakoby zbytečných a nepotřebných: „spatřil flek / na sedmém proužku košile vlevo na břiše“, nebo v básni uvádí přesnou a velmi rozsáhlou citaci z odborné literatury včetně bibliografického údaje (!). Ačkoli Buddeus trochu „zlobí“, činí tak hravě a (stejně jako třeba jeho vrstevník Ondřej Zajac) s minimem erotiky a vulgarismů.

Z celé knihy čpí bezmezná touha po sepsání něčeho nového. Daří se to ale spíš v případě vnějších znaků. Autor je tak věrný experimentu, že není jasné, zda jsou chyby jako „od nikud nikam“, „zas jí dostal“, „Ruský ostřelovač“ (uprostřed věty) nebo špatný přechodník „žena XY si povídá klouzaje očima“ záměrné nebo ne. Básně zmíněného Ondřeje Zajace můžou dobře posloužit ještě k jinému srovnání. Zajac ty svoje prudce uzavírá a nevygradované je rychle sune do složky „hotovo“, zatímco přílepkový Buddeus se básně neustále snaží přizvednout, „přilepšit“, přifouknout. Je to poznat na celku vypiplaného, překombinovaného knižního projektu, ale samozřejmě i na jednotlivých básních. Tak například v básni Vypadala jako černá… jsou v knize některá slova začerněná, její čitelná verze, kterou není problém najít na internetu, je ovšem funkční dostatečně … Báseň běžný jev doplňuje kopií e-mailu, který se jí, pravda, týká, ovšem sám o sobě je zajímavý jen omezeně a v kombinaci s básní působí nadbytečně. Hlásí se tím ke Štefanu Ševcovi a jeho článku Krize české literatury, kde hlásá, že „poezie neumírá, je skoro všude. Kromě sbírek dnešních básníků“? Ve stokrát dobrém „fyzickém předmětu“ Ondřeje Buddeuse je mnoho zajímavého (spíš ale na ploše několika veršů než celých básní), přesto ale leckde vyvolává zvědavost po lyričtějších a o stupínek zajímavějších a pokornějších básních rorýsů.

© Michael Alexa

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 59 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

41%čtenáři

zhlédnuto 3526x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce