Ackroyd, Peter: Benátky (in LN)

Ackroyd, Peter
Benátky (in LN)

recenze historie

Ackroydova městská biografie je k univerzálnu směřující výpovědí o budování civilizace a jejím stálém ohrožení a budoucím zániku, o proplétání kultury a přírody i o stálém setkávání a míjení v lidském životě.

Benátky jako symbol světa
Peter Ackroyd
: Benátky. Příběh nejromantičtějšího města na zemi. Přel. Jitka Fialová, Praha, BB/art, 2010
Václav Fiala: Benátky. Literární toulky městem umělců, hudby a karnevalu. Praha a Litomyšl, Paseka, 2011
Peter Ackroyd: Londýn. Biografie. Přel. Milena Nyklová-Veselá, Praha, BB art, 2002

Po knize Londýn. Biografie, kterou česky vydal BB art roku 2002, přidalo na konci minulého roku totéž nakladatelství další knihu o velkém evropském městě, tentokrát Benátkách. Benátky. Příběh nejromantičtějšího města na zemi napsal opět Peter Ackroyd. Tento Brit se v knize vyznává (či vypisuje) ze svého okouzlení Benátkami, jejichž dějiny by asi trochu odlišně líčil člověk žijící v městech chorvatského pobřeží, po staletí Benátkami ovládaných.

Autor město vybavuje, vedle samotného názvu knihy, některými těžko dokazatelnými superlativy („pohled na Benátky je ze všech měst na světě pro oko nejsvůdnější“) a četnými prvenstvími: zbožná úcta k podívané a honosnosti začala brzo, proto se z Benátek podle Ackroyda stala „výkladní skříň světa“, zrodil se tam i „spotřebitel“, byly tam založeny některé z nejstarších bank, vznikly tam i první noviny na světě, a dokonce i duchové se v Benátkách „zjevovali častěji než kdekoli jinde v Itálii“.

Autor nemůže opomenout, kteří významní návštěvníci město navštívili: Percy Bysshe Shelley sem prý přijel truchlit, Byron, aby si užíval sexu, Pietro Aretino přijel oslavovat, John Ruskin kritizovat. Petrarca sem jezdil opakovaně a prohlásil, že jsou „nejúchvatnější město, jaké kdy viděl“. Benátky malovaly stovky umělců z ciziny včetně Josepha Turnera a Jamese Whistlera. Právě ve Whistlerově popisu Londýna autor nachází vizi Benátek: „A když večerní jemná mlha zahalí břeh řeky poezií jako závojem, zbědované domy se ztratí v potemnělé obloze, z vysokých komínů se stanou kampanily a budovy skladů se promění v paláce noci, celé město se vznáší na nebesích a před námi se rozprostírá pohádková země.“ (Připojit můžeme, že výroky českých návštěvníků Benátek, jako byli Bedřich z Donína, Jan Neruda, V. Hálek, K. Čapek, J. Werich či M. Horníček, shrnuje právě vydaná přehledová publikace Benátky. Literární toulky městem umělců, hudby a karnevalu od V. Fialy, a ještě před ním Josef Kroutvor v publikaci Benátky. Město kanálů, paláců, umění, kurtizán, karnevalů a koček.)

Na jednom místě Ackroyd Benátky srovnává s dalšími městy: podle autora „nejsou tak vážným městem jako Londýn nebo moudrým jako Praha“. Při autorově způsobu výkladu se pak téměř samo nabízí třeba srovnání s Petrohradem, v němž ostatně třeba básník O. Mandelštam viděl „polo-Benátky“. Jestliže Ackroyd tvrdí, že v Benátkách je „snazší si přírodu představit než ji vidět“, pod vrstvami kamene ji musíte vytušit, a že město „citlivě a znepokojivě balancuje na nejasném pomezí mezi přirozeným a uměle vytvořeným a napovídá, že nějaká třetí entita existuje“, můžeme připomenout pojednání ruských sémiotiků, podle nichž se v Petrohradu „vtěluje, rozehrává, realizuje dvojvládí přírody a kultury“ (V. N. Toporov).

Nejčastěji ale autor srovnává Benátky právě s Londýnem. Pokud u Benátek zdůrazňuje jejich reálný postupující rozklad, pak u Londýna popisuje vize jeho budoucího zániku, dobu, kdy se Londýn pozná jen podle „šedivých ruin a rozpadajícího se kamene“. Benátky podle Ackroyda v každém smyslu vyjadřovaly různorodost kultur a společností. Někteří je považovali za orientální – v bazilice svatého Marka viděli mešitu a v rialtském trhu bazar známý z muslimských zemí. Proto se na toto město jiné národy dívaly tak nedůvěřivě: nacházely v něm stopy těch druhých, cizích zemí a kultur (a je podle autora příznačné, že do benátského dialektu pronikla četná arabská slova). Obdobně u Londýna autor vyzdvihuje, že byl „tak velký, až se zdálo, že obsahuje předešlé civilizace: hlavní a příčná loď Westminsterského opatství byly přirovnávány k Městu mrtvých u Káhiry, systém kanalizace se zase srovnával s římskými akvadukty“. Když podle Ackroyda T. Carlyle psal, že Londýn je jako srdce celého vesmíru, ptá se autor v návaznosti na to, zdali není Londýn „symbolem všeho nejtemnějšího a nejkrajnějšího v samém bytí“. Londýn podle autora také „vyjadřuje všechny možnosti lidského rodu, a tím se stává vizí světa jako takového“, obsahuje „všechna přání a všechna vyslovená slova, všechny vykonané činy nebo učiněná gesta“.

Také Benátky se Ackroydovi opakovaně stávají obrazem Veškerenstva, Celku, nebo alespoň Dějin: jestliže podle T. S. Eliota mají dějiny „mnoho lstivých chodeb, umných průchodů a vyústění“, pak právě takové jsou podle Ackroyda cesty Benátek, ve kterých se vývoj města „před námi rozprostírá v historické perspektivě“. V jistém ohledu jsou Benátky „nejúspěšnějším ze všech měst“, jsou pro něj jakýmsi zosobněním podstaty města. Města jsou totiž podle autora „umělá ze své podstaty“ a Benátky prostě jen pojem „město“ pozvedly na novou úroveň. Nejlépe to prý vystihl americký spisovatel 19. století Francis Marion Crawford, když prohlásil, že „ty, kteří Benátky znají, by nepřekvapilo, kdyby tam přijeli a najednou zjistili, že veškerý lidský život v nich vyhynul, zatímco samo město dál žije stejně intenzivně jako vždy“. I když podle autora nemá smysl předstírat, že to, co turisté v Benátkách vidí, nejsou „skutečné“ Benátky, stejně jako že v Londýně nevidí „skutečný“ Londýn nebo v Paříži „skutečnou“ Paříž; Benátky očima turistů k tomuto městu neodmyslitelně patří, tvoří jeho samotnou podstatu. (Skoro čtyřicet let před Crawfordem psal ovšem o Benátkách stejným způsobem už Neruda: „Benátky již více nejsou Benátkami, leda za měsíčního světla, kdy historická vzpomínka jako krásný sen rozestře se po lagunách i palácích, kdy obrazotvornost tvá směle pokračuje tam, kde život sám dávno již přestal, a kdy oko tvé vidí jen obrys postavy té slavné královny moří, nepozoruje ale vrásku na její líci a záplatu na jejím rouchu. Benátky dožily a nyní jako by i dodřímaly poslední již svůj sen, kdo chce po benátsku nyní žít, musí jen snít.“) Benátky podle Ackroyda přemítají nad svým odrazem ve vodě a „upřeně na něj hledí už mnoho staletí“. Jak autor popisuje, díváte se na vodu a připadá vám, že Benátky nestojí na základech – jen na svém odrazu. Podle Ackroyda malíři Tizian a Giovanni Bellini na svých obrazech mladých žen zhlížejících se v zrcadle pravděpodobně ztvárnili „samotné Benátky, zamyšleně obdivující vlastní odraz“.

Pokud recenzent Hospodářských novin tvrdil, že autor na rozdíl od knihy o Londýnu zvolil v případě Benátek „střízlivý, věcný a snad i trochu odtažitý přístup“, musím konstatovat, že asi četl jinou knihu: podle mne si Ackroyd na obou městech všímá podobných věcí a vypráví o nich srovnatelným způsobem, i když Benátky líčí jako město přízračnější a iluzornější. Jako by si města o takový přístup sama říkala. Na obecnější rovině to vyjádřila třeba Daniela Hodrová, autorka zabývající se coby spisovatelka i literární teoretička „mytopoetikou města“: v prostoru města se podle ní „na jednom místě a území se vedle sebe a v sobě ocitají prvky z různých časů i z různých staveb či objektů a vzniklý celek je svého druhu holistickou výpovědí o světě“. A právě k univerzálnu směřující výpověď o budování civilizace a jejím stálém ohrožení a budoucím zániku, o proplétání kultury a přírody i o stálém setkávání a míjení v lidském životě představují právě obě Ackroydovy městské biografie.

 

© Jan Lukavec
zkráceně vyšlo v březnu 2011 v Orientaci, příloze Lidových novin
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce LN

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 68 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

90%autor článku   47%čtenáři

zhlédnuto 4334x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce