Dürrenmatt, Friedrich: Údolí vzhůrunohama (in Týden)

Dürrenmatt, Friedrich
Údolí vzhůrunohama (in Týden)

recenze beletrie zahraniční

Švýcarský spisovatel a dramatik Friedrich Dürrenmatt (1921–1990) je u nás vcelku známý, oblíbený a hojně vydávaný. Přesto jeho poslední román Údolí vzhůrunohama vyšel v českém překladu poprvé až v roce 2002.

Jak se dělá černý humor. Poslední román Friedricha Dürrenmatta
Friedrich Dürrenmatt
: Údolí vzhůrunohama. Přel. Jana Zoubková, Euromedia – Odeon, Praha, 2002, 111 s.

Švýcarský spisovatel a dramatik Friedrich Dürrenmatt (1921–1990) je u nás vcelku známý, oblíbený a hojně vydávaný. Přesto jeho poslední román Údolí vzhůrunohama vyšel v českém překladu poprvé až v roce 2002.

Jistá zdráhavost českých nakladatelství ohledně vydání tohoto nepříliš dlouhého románu snad pramení z obrazu, jaký tady byl zejména v osmdesátých letech o Dürrenmattovi vytvořen. Jednak několikerým vydáním jeho nejslavnějších románů s detektivní zápletkou Soudce a jeho kat, Podezření či Slib (ten byl nedávno zfilmován s Jackem Nicholsonem v hlavní roli), jednak kvůli častému obehrávání autorovy černé divadelní komedie Návštěva staré dámy. Údolí vzhůrunohama (v originále Durcheinandertal) sice s kriminálními motivy i černým humorem pracuje, vrací se však spíše na začátek Dürrenmattovy tvorby a k těm pracím, v nichž se autor intenzivně zabýval náboženstvím i vztahem k Bohu vůbec.

Údolí vzhůrunohama je zapadlá a ospalá švýcarská vesnice žijící vždy jen půl roku, a to z hotelu, který stojí poblíž, a z turistů, kteří se každý rok rozplývají nad malebnou přírodou a rázovitými domorodci a nakupují znovu a znovu ty samé suvenýry. Vše se však změní, když se objeví dvě dílem groteskní, dílem mysteriózní postavy.

Tou první je Mojžíš Melker, jakási karikatura náboženského vůdce, sektář, který své učení postaví na mylném výkladu známého biblického úsloví „blahoslavení chudí duchem“: podle Melkera mají chudí své místo v nebi jisté a spasit je třeba boháče. Nápadu se chopí jistý Jeremiáš Belial, dle krátkého náčrtu mocný gangsterský boss, vůdce mezinárodního zločineckého syndikátu, a z údolního hotelu utopeného vně civilizace vybuduje originální útulek pro spásu hledající milionáře. Ti se zde musejí uskrovnit, několik letních měsíců tu žijí jako v klášteře a pak se „očištění“ vracejí zpět do svého luxusu (z nějž jim ovšem mezitím, jen tak mimochodem, aby nevyšel ze cviku, Belial trochu uždíbl). V zimě tu naopak nacházejí bezpečný azyl zabijáci z Belialovy organizace. Všem to vlastně vyhovuje, vesničané snad jen trochu reptají, že turisté (tedy prázdninoví asketové) přestali navštěvovat jejich hospody a krámky.

Pak ovšem nevyhnutelně dojde k protnutí a finálnímu střetu dvou zcela protikladných světů – světa malého, lokálního, do sebe uzavřeného, se světem lidí, kteří nejsou nikde pevně ukotveni, ale přítomni jsou všude. V zásadě jde o Dürrenmattovo tradiční téma, známé i z jeho výše uvedených prací: konfrontace domáckých taťků s „velkým“ světem, kterému se současně obdivují a koří (zvláště když zacinká), kterého se bojí a zároveň ho nenávidí a hledají sebemenší příležitost, jak nad ním vyzrát. I v této knize přesvědčivě, s důvěrnou znalostí takového prostředí, líčí výpravu kocourkovských policajtů na starostova psa, kterou vygraduje tak, že čtenář neudrží hlasitý smích: když totiž čteme o tom, jak se jim sbíhají sliny na starostovu mladičkou dceru, očekáváme tragédii (k podobným už v knize předtím došlo), nicméně dočkáme se frašky, taťkové totiž namísto násilí demonstrují své furiantství.

Takových komických momentů je v knize více (na psa nakonec přivezou dělo, na jiném místě zavraždí muž svou otylou manželku tím, že ji zalkne jejími oblíbenými rumovými pralinkami) a vše končí malou apokalypsou, při níž si nejsme jisti, jestli to ještě má být vtipné, nebo už zase tragické. V tom tkví mistrovství Dürrenmattova černého humoru: nejde tu o žádné lehce vysypané vtípky, některé jeho postavy jsou vskutku temné, jiné zase zoufalé a zarputilé, nicméně ubránit se smíchu nad jejich drobnými či zásadními nehodami takřka nelze. A je to smích se stínem smutku, který nám připomíná, jak může být svět hořký a absurdní.

Potud není poslední autorově knize co vytknout. Zdá se však, jako by některé motivy zůstaly promarněny: boháči přijíždějí a odjíždějí, aniž by se na tom do konce knihy něco změnilo, a v druhé půli už jim autor vůbec nevěnuje pozornost. Občas se zase náhle mění hlavní postavy ve vedlejší a naopak, což by snad jinde nebylo tak zvláštní, u tak krátké knihy to však trochu zarazí. A nakonec i všechny ty alegorické odkazy na bibli počínaje zvolenými jmény přes dvojí podobu „Velkého starce“ – jednou Boha, jednou pozemského ďábla – až po zmíněnou apokalypsu: vše je tak nějak nakousnuto, ale nedořečeno. Skoro se zdá, jako by Dürrenmatt při svých literárních dialozích s křesťanstvím a Bohem vytušil, že už mu mnoho času nezbývá (kniha vyšla roku 1989), a než by tu něco nechal nedokončeného, radši se spokojil s pozoruhodným a v řadě scén zcela mimořádným, nicméně stále spíše náčrtem.

© Pavel Mandys
článek vyšel v časopise Týden 29. 04. 2002
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce Týdne

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 50 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   50%čtenáři

zhlédnuto 4219x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce