Stamm, Peter: V cizích zahradách

Stamm, Peter
V cizích zahradách

recenze beletrie zahraniční

Jednomu z nejvýznamnějších švýcarských autorů současnosti Petru Stammovi vyšla letos třetí kniha v českém překladu. Po úspěšných novelách Agnes a Krajina náhodného žití se tentokrát jedná o soubor povídek s názvem V cizích zahradách (v originále In fremden Gärten, 2003). Stejně jako předchozí tituly, i tento byl vydán nakladatelstvím Dauphin v překladu Huga Kysilky a Marie Iškové.

Peter Stamm: V cizích zahradách. Přel. Hugo Kysilka a Marie Išková, Dauphin, Praha, 2011, 152 s.

Jednomu z nejvýznamnějších švýcarských autorů současnosti Petru Stammovi vyšla letos třetí kniha v českém překladu. Po úspěšných novelách Agnes a Krajina náhodného žití se tentokrát jedná o soubor povídek s názvem V cizích zahradách (v originále In fremden Gärten, 2003). Stejně jako předchozí tituly, i tento byl vydán nakladatelstvím Dauphin v překladu Huga Kysilky a Marie Iškové.

Jakkoli to zní klišovitě, jazykový styl povídek by se dal nejlépe charakterizovat jako „prostý“ nebo „věcný“ – věty jsou krátké a málo rozvité, což může připomínat některé povídky Ernesta Hemingwaye. Každá začíná uvedením do prostředí, popisem nálady a už po první větě víme, jakou bude mít povídka atmosféru („Dům byl příliš velký … Z televize bylo slyšet jen šumění … Pozdě odpoledne začalo sněžit“). I přes nesporný minimalismus dokážeme díky sugestivnímu popisu děj skutečně „vidět“ a navzdory absenci jakékoli introspekce je čtenář přítomen nanejvýš soukromým okamžikům, které většinou člověk nikomu nevypráví. V prostřední povídce jsme tedy například svědky toho, jak jeden hrdina váhá, zda navštívit přítele s nemocnou manželkou, a dlouho bloumá po ulici před jeho domem, až nakonec místo opustí.

Společné s Hemingwayem má Stamm rovněž to, že vypráví o obyčejných lidech, kteří se buď nacházejí v nějakém krizovém období, z něhož je povídka výsekem, nebo je pointa příběhu vytrhne z průměrné, ale relativně poklidné existence.

Všem povídkám jako hlavní téma dominují vztahy a téma vyřčeného a nevyřčeného. Ačkoli děj vždy vnímáme z perspektivy jedné postavy, o jejím vztahu k ostatním se dozvídáme jen podle toho, co jim řekne, nebo ještě spíše podle toho, co jim chce říct, a neřekne. A tak je v povídce Návštěva staré ženě nejbližší člověk, jehož jazyk neovládá, a v povídce Celou noc si hlavní hrdina několik hodin připravuje větu pro svou milou, kterou jí nakonec nedokáže říct. Následující povídka Jako dítě, jako anděl se odvíjí ve stínu jednoho rozhovoru, k němuž se celou dobu schyluje, ale ke kterému postavy nikdy nenajdou odvahu, a v povídce V cizích zahradách se hrdinka prostřednictvím prázdného, mlčícího domu učí poznávat svou sousedku a možná přemýšlí, co všechno si spolu neřekly.

Na opačném pólu stojí tři texty, které jsou vlastně jen dialogy: Hořící stěna, Fado a Nádraží. První dva jsou plytkými rozhovory náhodně se setkavších lidí, snažících se zahnat samotu, v posledním mladí lidé debatují nad náhodným a pro ně celkem nevýznamným zážitkem, z něhož však dýchá nemoc a smrt (ostatně nemoc nebo smrt je ve všech povídkách alespoň latentně přítomná).

Možná by se dalo říci, že spíše než o vztazích jsou povídky o absenci vztahu. O opuštěnosti člověka ať už vinou stáří, nemoci, příslušnosti k sociální třídě, generační propasti nebo jednoduše neschopnosti se k někomu přimknout a sdílet s ním své pocity. Více než polovina hlavních postav je nějakým způsobem na cestách, v cizině nebo mimo domov, ostatní se trápí ztrátou kontaktu s někým blízkým.

Lidskou osamoceností se inspiruje i povídka Experiment, která se však z ostatních příběhů sbírky dost vymyká: Ačkoli název pochopitelně odkazuje k obsahu, skoro mám pocit, že odpovídá – v kontrastu k ostatním povídkám – i po stránce formální. Tato povídka totiž asi nejvíce připomíná toho již zmíněného Hemingwaye, a to silně vypointovanou poslední větou. Také je to jediný příběh, kde se chování a charaktery podřizují zápletce, jediný, kde můžeme mít pocit, že postavy jednají trochu divně nebo nelogicky.

A právě v této logičnosti všech ostatních vidím problém. Povídky jsou možná až příliš prosté, v hlavních hrdinech až příliš poznáváme sami sebe. Všudypřítomná melancholie už je trochu okoukaná: známe ji jednak od klasiků oboru, jakým je už několikrát vzpomínaný Hemingway (ale Stamm postrádá ve většině případů jeho pointy a barvitost prostředí a postav), jednak z takových okrajovějších děl, jako je sbírka povídek od bengálské Američanky Jhumpy Lahiriové (avšak Stammovi chybí naléhavá touha po domově – její i jejích hrdinů). I to je důvodem, proč předposlední povídka Experiment tak příjemně překvapí.

Poslední zmínku bych ráda věnovala velmi zdařilé kompozici celé sbírky: Do cizích zahrad vstupujeme povídkou Návštěva, kde se vypravěč na svět dívá očima staré osamělé ženy, která má strach ze smrti. Přes cestování po několika zemích se v poslední povídce Polibek vracíme znovu na začátek. Ale tentokrát má mladá žena strach o svého otce. Nakonec tedy nalezneme usmíření v jakémsi cyklu generací, kde má každý své místo. A na rozloučenou dostaneme polibek.

© Markéta Jakešová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 37 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Oto Horák, 07.04.2013 20:05
Stamm, Peter: V cizích zahradách
Mám rád realistickou (i když spíš by se vždy mělo psát "realistickou") a minimalistickou prózu. Stammovy prózy - jak píše autor recenze - jsou ale opravdu až příliš "prosté", tak, že to hraničí s nevynalézavostí, nevyhraněností a nevýrazností - titěrností. Jeden z deseti nejlepších německy píšících... autorů, jak se píše v knize? Kromě této knihy znám i Stammovu novelu Agnes, a ačkoliv má strhující téma, i v ní je znát podobná mdlost (a překladem to nebude). Stamm měl u mne tu smůlu, že jsem před jeho povídkami četl dříve u nás vydanou (z 90. let) knihu novel Josepha Rotha Leviatan. Pro ni je charakteristické živé vypravěčské umění (a chce se mi říci záviděníhodné vypravěčské gusto), sevřenost děje, barvité popisy, psychologická hloubka, umožnění různé čtenářské interpretace smyslu díla. A pak přijde Stamm a člověk se chtě nechtě ptá: zajímaly opravdu autora ty příběhy anebo jsou to jen taková literární cvičení? Zkrátka a dobře, považuji trochu za přepych u nás vydávat podobné texty. To je pořád stejná nakladatelská písnička: za každou cenu se upřednostňují současní autoři. Přitom z německé literatury nemáme do češtiny - jen namátkou - přeložená tak vynikající díla jako jsou Nevinní Hermanna Brocha, Démoni Heimito von Doderera, Chudý houslista Franze Grillparzera, Město za řekou Hermanna Kasacka, 3. nedokončený díl Muže bez vlastností Roberta Musila, Gliwice Horsta Bieneka či z poslední doby možná nikoli literárně dokonalé, ale potřebně provokativní román Město andělů Christy Wolfové. Ale i tak dobré nakladatelství jako je Dauphin považuje za potřebnější seznámit nás už se třemi výtvory Petera Stamma...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   44%čtenáři

zhlédnuto 1987x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce