Harding, Paul: Tuláci

Harding, Paul
Tuláci

recenze beletrie zahraniční

Hardingův útlý debut před dvěma lety v USA vydalo malé nakladatelství, které se jinak specializuje na lékařskou literaturu. Přesto si knihy stačila povšimnout komise Pullitzerovy ceny a loni jí ocenila v kategorii próza.

Jak je to prosté
Paul Harding: Tuláci. Přeložila Zuzana Meyerová, Euromedia – Odeon, Praha, 2011, 168 s.

Hardingův útlý debut před dvěma lety v USA vydalo malé nakladatelství, které se jinak specializuje na lékařskou literaturu. Přesto si knihy stačila povšimnout komise Pullitzerovy ceny a loni ji ocenila v kategorii prózy. Hardingova kariéra se jinak vyznačuje podobným přirozeným plynutím, jaké vystupuje do popředí v jeho románu. Bakalářské studium angličtiny na Massachusettské univerzitě ho příliš neoslovilo a po skončení školy začal působit jako bubeník v několika kapelách (zejména Cold Water Flat). Zároveň nikdy nepřestal být zapáleným čtenářem, a když se mu do rukou dostal Fuentesův román Terra Nostra, věděl, že musí „odpovědět“, jak uvedl v jednom rozhovoru, a „zapojit se do té velké knihy“, kterou spisovatelé dennodenně utvářejí. Absolvoval pak známý program tvůrčího psaní na Univerzitě v Iowě, kde se učil, mimo jiné, od americké autorky Marylin Robinsonové.

Na počátku románu zbývá Georgi Washingtonu Crosbymu osm dní do konce života, osm dní vzpomínek, snového blouznění a postupně mizejících sil. George, který se v důchodu stal hodinářem, rád řídil a budoval svůj čas. Jeho život byl bezpochyby naplněný: „Patřil k metodistům, kongregacionalistům a nakonec k unitářům. Rýsoval stroje a učil technické kreslení, přežil několik infarktů, jezdil se spolužáky z průmyslovky po nové dálnici, ještě než ji otevřeli, učil matematiku, získal diplom na pedagogické fakultě (…), koupil si v sousedském bazaru rozbité hodiny z osmnáctého století i s návodem k opravě, šel do důchodu, jezdil na skupinové zájezdy do Asie, Evropy i Afriky, třicet let opravoval hodiny, rozmazloval vnoučata (…)“ (s. 17). Před smrtí se však Georgův čas „bortí“, jeho vzpomínky splývají s nemohoucí přítomností, čímž se přibližuje svému otci Howardovi, který byl obdařen mimořádně jemnou vnímavostí vůči detailům svého okolí a jehož čas tu a tam „vykloubil“ epileptický záchvat.

V knize se většinou střídá Georgův a Howardův úhel pohledu, ale menší prostor dostane i Georgův vnuk Sam. Howard rovněž vzpomíná na vlastní dětství a svého otce, metodistického kazatele, který syna naučil pozorovat a ctít přírodu. Rodinné prostředí tak Hardingovi slouží jako jedinečné médium pro vyjádření závratné kontinuity života. V pasážích z Georgova dětství autor letmo odkazuje na rodiny z děl Williama Faulknera, většinou zhoubná, destruktivní uskupení. Hardingův pohled na rodinu ale není zdaleka tak tragický a fatální. Otec synovi předává dědičné choroby a zlozvyky, jejichž význam však v kontextu jejich rodinné i individuální historie bledne. „Jen klid, dědečku, řekl kterýsi z vnuků, když se člověk bojí, tak se mu dýchá ještě hůř. George se zajíkl a dech se mu zrychlil. Já to znám, řekl vnuk, taky se mi to stává, když na mě přijde astmatický záchvat. Taky mám strach, že se nebudu moct nadechnout, ale když se uvolním, tak to vždycky dokážu“ (s. 145).

Jak ve svém doslovu ke knize vystihla Hana Ulmanová, „Paul Harding zjistil, že o abstraktních věcech jako je paměť a čas musí psát konkrétním jazykem, přesnými substantivy a slovesy.“ To ale neznamená, že by jeho jazyk působil jakkoli stroze. Zde se sluší zmínit, že Harding do Tuláků vložil střípky vlastní rodinné historie. Spřízněn je však s hlavními postavami i v jiném ohledu. Jeho styl se vyznačuje stejným druhem opatrné pozornosti, kterou se Howard naučil od otce, když od něj jednoho dne dostal příkaz, aby si sedl do jezera a ven z vody nechal vykukovat jen hlavu. Aby klidně seděl, vnímal, potom vylezl, vzdálil se a pozoroval, jak se příroda z jeho zásahu vzpamatovává. Podobně si Harding nedovolí opomenout žádný podstatný detail prostředí, myšlenkový pochod anebo polohu smyslového dojmu: „Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Cítil chladnou vodu a studenou, pronikavou zeleň. Tyhle první květy voněly jako studená voda. Jejich vůně nebyla sytým parfémem horkého léta; teď voněly chladnou, čerstvou zelení“ (s. 50).

Hardingův styl má ještě druhou, magicko-realistickou polohu, která se ale v románu objevuje zřídka a do značné míry ji určuje prostředí Nové Anglie. Nemá tedy podobu tropické živelnosti, na jakou jsme zvyklí od klasiků magického realismu. Uplatňuje se například, když Howard vzpomíná na odchod svého otce, jehož okolnosti a příčina před ním zůstaly částečně zahaleny: „Vyprchával ze světa postupně. Zpočátku se zdál být jen rozmazaný, jako někde stranou zorného pole. Později jako by ani nedokázal naplnit tělesnou schránkou svůj oděv“ (s. 108). Autorovi se ale obzvlášť vydařil hlavně rámec celého románu. V úvodu má George vizi postupné zkázy svého domu, který sám zbudoval se soustředěním a dovedností hodináře a který je třeba chápat šířeji než jako komplex betonu a cihel: „Oblaka se na chvíli zastavila a pak mu žuchla přímo na hlavu. (...) Pak spadly hvězdy, rozsypaly se s cinkotem kolem něj jako ozdoby setřesené z nebe. A nakonec se utrhlo i černé nekonečno a sneslo se na celou hromadu a zakrylo George i jeho zmatené zmizení“ (s. 10). V závěru se zase z George samého stává zadrhávající se hodinový strojek: „Georgovo srdce už bylo unavené a zpuchřelé a bilo mimo rytmus. Mělo zadřená ložiska“ (s. 149).

„Může být něco víc než kataklysma stvoření a zániku?“ (s. 96), ptá se Howard sám sebe, chvíli poté, co našel George, který chtěl utéct z domova, ale pak si to rozmyslel a utábořil se v sousedově stodole. Stejnou otázkou by se dala shrnout celá Hardingova kniha. Myšlenkami mužů z rodiny Crosbyů se v ní prolíná také fiktivní pojednání o hodinářském umění z osmnáctého století, jež uzavírá meditace o lidském hmyzu, ploužícím se po číselníku hodin v naději na vyvolenou hodinu mimo ciferník. Harding si pod maskou „Rozumného orlojníka“ dovoluje formulovat to, co ve zbytku knihy zůstává v náznacích a vtělené do příběhu: „i člověk pachtí se a plahočí po prašné tváři země, nemaje žádného ponětí o smyslu světa ani celého vesmíru, kromě vědomí, že svět i vesmír existují, že byly Bohem stvořeny a On jediný je poznati může, a tak že je to dobré a zároveň strašlivé a nepopsatelné, a že pouze racionální víra může utišit utrpení a bídu tohoto našeho velkolepého a marného světa. Jak je to prosté, můj drahý čtenáři, jak logické a elegantní.“

© Johana Labanczová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 58 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

90%autor článku   48%čtenáři

zhlédnuto 4446x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce