Lunday, Elizabeth: Tajné životy slavných skladatelů: co vám ve škole nikdy neprozradili o světových hudebních géniích

Lunday, Elizabeth
Tajné životy slavných skladatelů: co vám ve škole nikdy neprozradili o světových hudebních géniích

recenze kultura

Sbírka méně známých, skandálních, pohoršlivých či podivných životopisných faktů o slavných světových skladatelích. Zahrnuje krátké vtipné životopisné medailony přibližně čtyřiceti slavných skladatelů klasické vážné hudby, mimo jiné Vivaldiho, Händela, Bacha, Haydna, Mozarta, Beethovena, Mendelssohna, Chopina, Verdiho, Čajkovského, Dvořáka, Debussyho, Ravela, Rachmaninova, Stravinského, Gershwina, Šostakoviče, Johna Cage, Bernsteina či Philipa Glasse.

Další tajné životy, tentokrát částečně i české
Elizabeth Lunday
: Tajné životy slavných skladatelů: co vám ve škole nikdy neprozradili o světových hudebních géniích. Přel. Alexandra Fraisová, Euromedia – Knižní klub, Praha, 2011, 288 s.

Po knihách o tajných životech spisovatelů, umělců a filmařů nedávno jako poslední svazek této řady vyšly Tajné životy slavných skladatelů: co vám ve škole nikdy neprozradili o světových hudebních géniích. Texaská novinářka Elizabeth Lundayová, autorka už předchozí knihy o „umělcích“ (konkrétně malířích), v ní přináší sbírku „skandálních, pohoršlivých či podivných životopisných faktů o slavných světových skladatelích“. Stejně jako u předchozích knih jde o životopisné profily, které lehkou a humornou formou informují o slabostech či zvláštnostech světových velikánů. Zahrnuje krátké vtipné životopisné medailony přibližně čtyřiceti slavných skladatelů vážné hudby, mimo jiné Vivaldiho, Händela, Bacha, Haydna, Mendelssohna, Čajkovského, Debussyho, Rachmaninova, Stravinského, Gershwina, Šostakoviče, Johna Cage, Bernsteina či Philipa Glasse.

Jednotlivé portréty jsou psány s velmi odlišnou mírou porozumění. Jako jednoznačně nejhorší perzóna se jeví R. Wagner, zvláště kvůli svému antisemitismu i tomu, jak se později v době nacismu politicky kompromitovali jeho příbuzní (naopak za jeho částečně politické angažování autorka omlouvá Richarda Strausse s tím, že byl prostě „naivní, když si myslel, že se ho politika netýká“). Lundayová si přitom nenechá ujít příležitost citovat i několik kousavých výroků na Wagnerovu adresu: „Nemůžu ho poslouchat moc dlouho. Začnu totiž cítit nutkání obsadit Polsko“ (W. Allen) nebo „Říkali mi, že Wagnerova hudba je lepší, než se při poslouchání zdá“ (M. Twain).

Ostatní skladatele sleduje autorka spíše s pobavením než nepřátelsky. U některých hudebníků začíná její líčení již u jejich strastiplného dětství poukazem k problematickému charakteru jejich rodičů (Leopold Mozart byl „manipulativní pitomec“, Johann Beethoven „krutý a násilnický morous“). Většině kapitol pak dominují „skladatelské“ manželky a milenky a aféry s nimi spojené. Autorku zřejmě také nepřekonatelně přitahuje téma transvestitismu, protože to se vrací (náležitě výtvarně ztvárněné) hned ve třech kapitolách: u R. Wagnera, který prý miloval krajková negližé, u kterých přestíral, že je objednává pro manželku, u M. Ravela, jenž údajně rád tančil na špičkách v baletní sukénce a falešnými prsy, a v jiné podobě u H. Berlioze, který když se dozvěděl, že jeho láska chystá svatbu s jiným mužem, se „převlékl za ženu, popadl dvě pistole a vydal se je zavraždit“. Svůdným tématem jsou pro Lundayovou také nemoci, kromě nejčastější syfilidy se přitom v její knize vyskytují i některé raritnější, přičemž spekuluje o možných vlivech nemocí na hudební tvorbu. Tak Ravelovo slavné Bolero bylo podle ní plodem „frontotemporální demence“, která u skladatele mohla „zapříčinit výbuchy tvůrčích sil, ovšem i jisotu míru opakování a strnulosti“ – dodávám, že jiné prameny tuto teorii neuvádějí, a pokud ano, tak ji zamítají (viz zde). V souvislosti s maniodepresivní psychózou Roberta Schumanna si autorka všímá toho, že se jednou – pronásledován vidinami andělů proměňujících se v démony – „vrhl do vod Rýna jen v županu a pantoflích“. Naopak ale přechází pro jeho dílo významnější skutečnost, že Schumann komponoval nejvíce ve stavu hypománie a nejméně v těžké depresi, která byla provázená dvěma pokusy o sebevraždu. Za zmínku stojí ještě „triskaidekafobie“ (strach z čísla 13) Arnolda Schoenberga: tento skladatel odmítal prý třináctý takt zápisu a tvrdil, že právě na třinácté stránce každé nové skladby se věci pokazí. Zemřel 13. července v den, kdy mu bylo 67 let (6 + 7 = 13), kteréhož dne se dopředu obával. U F. Chopina se zase autorka v souvislosti s jeho smrtí věnuje mnoha verzím jeho posledních předsmrtných slov.

U některých skladatelů autorka dostatek afér a podivností nenašla, a tak si „vypomáhá“ tím, že referuje alespoň o extravagantních zvycích umělců, kteří jejich díla často prováděli. Jiný postup volí u A. Dvořáka, u něhož z nedostatku jiného materiálu zbytečně nafukuje událost, kdy po svém jmenování doživotním členem Panské sněmovny Parlamentu Dvořák (poprvé a naposledy) zasedl ke svému poslaneckému stolu, kde nabral erární tužky, kterými se pak chlubil manželce. Na základě toho z něj autorka (dávno před Klausem!) dělá „zloděje tužek“. Přitom kdyby Dvořákův život lépe znala, našla by historky, které by se do její knihy hodily mnohem lépe (i bez zveličování), třeba ty spojené s jeho vášní pro lokomotivy (podrobnosti zde). Je ale třeba ocenit, že zatímco v předchozích knihách této řady jsme mohli narazit jen jméno českého Němce Franze Kafky či dítětě slovenských rodičů Andy Warhola (a do knihy o filmařích se pro jistotu nedostal jazykový či zemský Čech(oslovák) žádný, ani amerikanizovaný Miloš Forman), tak do nejnovější publikace se dostal nejen G. Mahler, ale i zmiňovaný Dvořák, v kapitole o Verdim se dále mihne i jméno české operní pěvkyně Terezy Stolzové (1834–1902), nicméně autorčino tvrzení, že Stolzová byla Verdiho milenkou, není zdaleka přijímáno všemi.

Vděčit za Dvořáka můžeme jistě tomu, že autorkou je Američanka, která výběr kandidátů prováděla podle značně „americkocentrického“ hlediska – asi významnějším skladatelem než Američan Samuel Barber, kterého do knihy zařadila, je třeba Sergej Prokofjev, který naopak schází. Každopádně je potěšující, že právě portrét A. Dvořáka jako toho, kdo „psal americkou klasiku“ a správně předpověděl, že americká vážná hudba bude vycházet z afroamerických kořenů, patří k těm nejpozitivnějším. A asi nutnou daní za to je skutečnost, že právě v této kapitole jsou (možná i vinou překladu) četné nepřesnosti: i když se Dvořákova Stabat Mater stala ve světě možná nejslavnější velkou českou sakrální skladbou, rozhodně neplatí, že byla první, jak tvrdí Lundayová. Ale to jí myslím rádi odpustíme.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 56 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

70%autor článku   48%čtenáři

zhlédnuto 3129x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce