Goodrick-Clarke, Nicholas: Západní esoterické tradice

Goodrick-Clarke, Nicholas
Západní esoterické tradice

recenze náboženství

Od kořenů v tradicích hermetismu, novoplatonismu či gnosticismu přes renesanční magii, rosikruciány, svobodné zednáře a ilumináty se Goodrick-Clarke dostává až k moderním esoterickým proudům.

Dějiny esoteriky poněkud příliš nekriticky 
Nicholas Goodrick-ClarkeZápadní esoterické tradice. Přel. Zuzana Marie Kostićová, Praha, Grada 2011, 253 s.

Nicholas Goodrick-Clarke (1953) je profesor pro západní esoterismus na Exeterské univerzitě a česky mu zatím vyšly tři knihy, které se všechny zabývaly okultními kořeny nacismu. Dodejme, že jeho uznávaná a často citovaná kniha Okultní kořeny nacismu vyšla česky pro jistotu ve dvou odlišných překladech a se dvěma mírně odlišnými názvy. Kniha je proslulá po zásluze: vyznačuje se jak erudovaností, tak celkem střízlivým přístupem, který tak schází mnoha jiným knihám na podobné téma. Goodrick-Clarke ji uzavřel tím, že „líčení prehistorického zlatého věku, gnostického kněžstva a tajného dědictví v kulturních památkách i řádech se v Hitlerově politické a kulturní vizi nijak neprojevilo. Tyto myšlenky byly široce zastoupeny ve völkisch hnutích, ale Hitlerovi se podařilo transformovat tyto nacionalistické a nostalgické pocity do vášnivého antisemitského hnutí usilujícího o národní revoluci“.

Letos v říjnu pak konečně od Goodrick-Clarka vyšla kniha Západní esoterické tradice, která esoterismus představuje v širším kontextu než jen ve vztahu k nacismu. Autor v ní podává v českém jazyce asi zatím nejpodrobnější výklad dějin západních esoterických tradic. Od kořenů v tradicích hermetismu, novoplatonismu či gnosticismu přes renesanční magii, rosikruciány, svobodné zednáře a ilumináty se Goodrick-Clarke dostává až k moderním esoterickým proudům. V textu se objevuje i jméno J. A Komenského a odkaz na jeho „mystickou“ knihu Labyrint světa a ráj srdce, v předmluvě religionisty Ivana O. Štampacha je stručně připomenuta česká esoterická tradice.

Goodrick-Clarke hledá v knize kontinuitu jednotlivých proudů (třeba Paracelsovy esoterické myšlenky týkající se všezahrnujícího života vesmíru, zduchovnění hmoty a božské povahy síly a energie jsou dnes dle autora „nedílnou součástí nové filozofie vědy vitalismu a holismu a archetypů jungovských psychoanalytiků“). Autor přitom stopuje jednotlivé zdroje současné „spirituality a kultury new age“ (kupříkladu Jungova myšlenka synchronicity je v ní „rozšířena na věštění zakládající se na astrologii, tarotu a výkladu snů“). Zde připojme, že autor sympatizující české předmluvy pojem „new age“ neuznává, podle něj se obecně o proudech, jež se v 70. letech minulého století „s určitým očekáváním označovaly jako hnutí Nového věku“, dnes skromněji mluví jako o „esoterice“. Oba pojmy jsou tedy pro něj souznačné, což je poněkud překvapivé. Myslím, že příhodnější hodnocení podal třeba britský religionista Michael York, podle něhož se hnutí Nového věku rozpadá na tři odlišné, i když vzájemně se přesahující směry: spirituální, sociální a okultní (esoterický).

Goodrick-Clarke rekapituluje různé pokusy o definici esoteriky, zpochybňuje zvláště její sociokulturní vysvětlení a sám preferuje pojetí, že se jedná o „trvalou tradici, která, přestože do určité míry podléhá společenské legitimizaci a vlivu kultury, ve skutečnosti zrcadlí autonomní a bytostný aspekt vztahu mezi myslí a kosmem“. Konkrétní společenský a historický kontext přitom nepřehlíží, zdůrazňuje, že „esoterické myšlenky často spolupůsobí při rozpadu stávajících náboženských orthodoxií a společensko-ekonomických pořádků“. Hermetická, novoplatónská a gnostická literární díla vznikala v prvních třech stoletích po Kr. v helénistickém prostředí Římské říše, kde starší tradice a jednodušší víry začala narušovat „globalizace, urbanizace a multikulturalismus“. Podobně vtrhla evropská renesance do západních měst, kde se ekonomický a kulturní pokrok „srážel s uvadajícími středověkými theologickými a filosofickými předpoklady“. Právě v této době se hermetismus, alchymie, astrologie, magie a kabala přeměnily ze své pozdně antické podoby tím, že akceptovaly křesťanství. A na konci devatenáctého století, kdy Evropa vstoupila do období trvalého růstu měst a průmyslu na jedné straně a úpadku organizovaného náboženství, začal být „okultismus, stejně jako esoterické společnosti, velmi oblíbený a vstoupil do veřejného života v míře, která neměla od konce šestnáctého století obdoby“. V tomto smyslu se podle autora esoterismus jeví jako „diastola obnovitelské kulturní a duchovní energie, která následuje po systole zavedené ortodoxie idejí a institucí“.

U jednotlivých myslitelů Goodrick-Clarke sleduje i to, jak široký okruh autorů i mimo esoterické proudy ovlivnili. Třeba u E. Swedenborga je to výčet vskutku obdivuhodně dlouhý (Balzac, William Blake, Arthur Conan Doyle, Ralph Waldo Emerson, Immanuel Kant, Goethe, Schellinga, Solovjov, August Strindberg). Autor dodává, že v rámci rodiny Jamesových byl Henry James nejvýznamnějším autorem knih o Swedenborgovi v Americe devatenáctého století, zatímco jeho syn William James hledal především ve svém díle Druhy náboženské zkušenosti soulad mezi vědou a náboženstvím, a že třeba japonský filozof Suzuki ho nazval „Buddhou severu“. Mnohé tyto informace ovšem čtenář najde i v hesle o Swedenborgovi na české Wikipedii, Goodrick-Clarkův seznam je navíc bohužel nekompletní, protože mezi velkými „ovlivněnými“ neuvádí Jorge Luis Borgese, který dokonce o Swedenborgovi napsal pozoruhodnou esej. Podle ní je Swedenborg „první výzkumník onoho světa, kterého je třeba brát vážně“ (vyšlo zřejmě zatím jen slovensky ve výboru Borges ústne. Prednášky a eseje).

Je vůbec škoda, že se autor více než formou výčtů jmen nevěnuje vlivu esoterismu na umění 19. a 20. století, protože jde o vliv značný, plně dokazatelný a nezpochybnitelný, v tomto smyslu je esoterismus významnou součástí duchovních a kulturních dějin. Místo toho se široce rozepisuje o nonkonformních vědcích jako R. Sheldrake, Karl H. Pribram či David Bohm. Uvádí příklady „pronikání vědy do esoterismu“ a zároveň sleduje i proces, v němž se „nejen diskurzy vědy nechávají kolonizovat esoterikou, ale dokonce ji nezávisle vytvářejí“. Snaží se přitom dokázat, že esoterické principy se dají dokázat i vědecky. Dovolává se přitom třeba pokusů, jež uskutečnil francouzský imunolog Jacques Benveniste (1935–2004). Ten tvrdil, že v molekulách vody nechává otisk elektromagnetická informace, která odráží chemický účinek substance, což by údajně mělo zdůvodnit fungování homeopatie. Goodrick-Clarke bohužel nezmiňuje skeptické hlasy, které tyto pokusy zpochybňují či spíše zcela odmítají. Zůstává tak jakoby uzavřen uvnitř jistého úzce vymezeného světa, v jehož rámci se mu velmi sofistikovaně a úspěšně, ba možná až příliš snadno daří konstruovat či nacházet analogie, vnitřní souvislosti a návaznosti, bohužel se ale nesnaží o konfrontaci zvnějšku. Pokud tedy Štampach označuje autorův přístup jako „akademickou střízlivost“ spojenou s „informovanou empatií“, tak s tím nesouhlasím: podle mne Goodrick-Clarkův postoj někdy přechází přímo k nekritickému obdivu. To někomu může vyhovovat, ovšem pro ty čtenáře, kteří stejně jako zmiňovaný Borges považují metafyziku či esoteriku za pozoruhodnou „odnož fantastické literatury“, je to jistým hendikepem Goodrick-Clarkovy knihy.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 38 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.