Steiner, George: Errata: prozkoumaný život (in MfD)

Steiner, George
Errata: prozkoumaný život (in MfD)

recenze literární věda

Kniha přináší soubor vytříbených esejů, v nichž autor zkoumá důležité události svého intelektuálního růstu i vášeň pro vysokou kulturu a vzdělanost. Tyto epizody ovšem slouží především jako příležitosti k úvahám o povaze literatury, vyššího vzdělání, jazyka a hudby. Steiner uvažuje rovněž o původu antisemitismu a o přežití judaismu.

George Steiner: Errata: prozkoumaný život. Přel. Lucie Chlumská a Ondřej Hanus. Host, Brno, 2011, 188 s.

V edici Teoretická knihovna nakladatelství Host letos vyšla kniha Errata: prozkoumaný život od George Steinera (1929). Tento v Evropě narozený americký literární kritik, esejista, beletrista, překladatel a filozof se v ní ohlíží za svým životem a dílem, a dokonce se pokouší o zhodnocení celkového vlivu svých myšlenek a knih.

Jednotlivé kapitoly začínají autorovými vzpomínkami, třeba na jeho otce, investičního bankéře, který svoji práci nesnášel, takže si předsevzal, že syn se o jeho práci nesmí nic dozvědět, a zato ho soustavně kulturně vzdělával. S programově „nepraktickou“ výchovou to ale možná trochu přeháněl, takže v jiné kapitole pak autor vzpomíná, jak mu jeden jeho spolužák – výměnou za pomoc s učivem – slíbil, že se pokusí z něho „udělat ucházejícího dospělého člověka“ (tedy zasvětit jej do praktického života, součástí čehož bylo i zbavení panictví). Tyto a podobné vzpomínky pak volně přecházejí v úvahy na témata jako Bůh, židovství, kultura vysoká a populární, hudba či mnohojazyčnost a překlad.

Samotné zařazení knihy do zmiňované „teoretické“ edice je trochu paradoxní: sám autor se totiž několikrát svěřuje se svojí „nedůvěrou v teorii“, v humanitních vědách podle Steinera „teorie není ničím jiným než intuicí, která ztratila trpělivost“. I proto se autor staví proti všem předem daným literárněvědným metodám a teoriím (jako dekonstrukce či postmodernismus), a zvláště silně proti těm, které chtějí dílo zkoumat autonomně (jako formalismus), Steiner se naopak snaží vnímat umění v kontextu co nejširším: „Zásadní texty, umělecká díla, hudební skladby si nežádají pouze chápavou recepci. Žádají akci. Hermeneutika hraničí s etikou.“ Odsud také samotný název knihy. Jak v doslovu vysvětluje Jakub Guziur, životní cestu člověka asi nejlépe vystihují jeho omyly – errata; omyl může být podnětný a plodný, „na rozdíl od ,objektivní‘ pravdy nezapírá vztah k člověku“.

Autor se v knize opakovaně vrací k některým autorům, především k Shakespearovi, u kterého vyzdvihuje „nevysvětlitelnou logiku cítění, která spojuje i ty z jeho nejchorobnějších postav se srozumitelnými základy naší lidskosti“. Nicméně na pustý ostrov by si vzal Racinovu Bereniku a Dantovu Božskou komedii, nikoli anglického dramatika, který je podle něj příliš mnohoznačný, a navíc jeho hry neztrácejí své kouzlo ani v takové svahilštině, což je kupodivu pro Steinera Shakespearovo mínus.

Jak vědí už čtenáři autorovy nejslavnější knihy Po Bábelu: otázky jazyka a překladu, která vloni vyšla i česky, Steiner je polyglot ovládající stejným dílem několik jazyků (sny se mu prý zdají v tom jazyce, jímž během dne mluvil), přičemž mnohojazyčnost lidstva (zmatení jazyků), podle bible trest za pyšný pokus o stavbu věže sahající až do nebe, autor interpretuje ne jako prokletí, nýbrž jako „nedocenitelný dar a požehnání“, který lidstvu přináší „hojnost zkušeností, tvořivost myšlenek a pocitů“. Z toho nekonvenčně vyvozuje, že jelikož „rytmy, acceleranda či adagia gest, která řídí spletitou choreografii lidských bytostí v průběhu sexuálního aktu, jsou kadencovány slovy“, mělo by se milování různých národů navzájem lišit jako jejich jazyky („Jak monotónní muselo být milování v ráji,“ dodává). Především ale Steiner chápe jazyk jako základní atribut, který nás odlišuje od zvířat, člověk je tedy pro něj především „jazykový živočich“; podle něj je osvobození ze zajetí „tělesných omezení, z prázdné zdi naší vlastní smrti z velké míry jazykové“. Z biosociálního hlediska jsme dle Steinera ve skutečnosti savci žijící svůj krátký život a směřující k vyhynutí jako všechny ostatní druhy. Jsme však „jazykovými živočichy“ a je to právě tento dar přírody, jenž více než kterýkoli jiný činí náš pomíjivý stav snesitelným a plodným. Život má stále smysl zakoušet právě proto, že dokážeme vyprávět příběhy, fiktivní či matematicko-kosmologické.

K této své definici se autor vrací opakovaně: jazykový živočich je podle něj „vybaven k tomu, aby jednal s pozoruhodnou odvahou, nesobeckostí a péčí. Stejně tak, ne-li více, je náchylný k brutalitě, egoismu a iracionalitám všeho druhu“. O tom, co je člověk a čeho všeho je schopen, si tedy Steiner nedělá pražádné iluze, a to ani tehdy, když hodnotí budoucnost vysoké kultury ve věku internetu. I když horizonty rozšířeného vnímání prostřednictvím nových elektronických médií jsou podle něj teoreticky neomezené (a muzea se zdají být plnější než dříve), celkově skepticky shrnuje, že o rozsahu a účinnosti procesu „kultivování mas“ lze dosud pochybovat: „kybernet“ může být napěchován odpadem i pobuřujícími výjevy, může otupit citlivost až na hranici netečnosti a „devadesát pět i více procent lidstva se obejde bez sebemenšího pojetí o Bachových fugách či Kantových apriorních syntetických soudech či bez Velké Fermatovy věty“. („Vysokou“ kulturu uměle udržovanou za cenu nesvobody v totalitních režimech přitom přirozeně neuznává, trpce ale nese, že když se po roce 1989 vrátil do bývalé NDR, spatřil „více vulgárnosti než svobody“.) Navzdory tomu všemu je podle něj „nekonečnou výsadou člověka stát se byť i jen druhořadým účastníkem, komentátorem dlícím v dosahu těchto výšin“. Ovšem jeho tvrzení, že „pro většinu planety jsou nedůležité angloamerické ideály právního státu a parlamentního procesu“, se díky nedávným revolucím v arabských zemích, vedených právě ve jménu oněch ideálů, ukázalo jako až příliš skeptické. Naopak si zaslouží ocenění, že se neuzavírá do „slonovinové věže“ tradiční kultury a dovede klást i velmi aktuální otázky, například jaký bude „ontologický status lidského života, osobnosti, když je budeme replikovat, vylepšovat a kontrolovat v laboratořích a v počítačově řízených spermobankách“.

Dalším Steinerovým tématem je židovství, tedy i téma jeho vlastních kořenů. Zde autor konstatuje, že počet židů oceněných Nobelovou cenou „natolik překračuje statistické normy, až je to velkolepě trapné“. Ze svých soukmenovců si nejvíce váží Mojžíše, Ježíše a K. Marxe, v nich podle Steinera judaismus „třikrát volal na lidstvo, aby se proměnilo v naprostou lidskost, aby potlačilo svoje ego“. Důvod stálého pronásledování shledává ne snad v tom, že by zavraždili Boha, nýbrž v tom, „že ho stvořili“. Ve spleti autorových výroků, které někdy uvádí skoro jako vyvažující se protiklady, jimiž se jakoby snaží postihnout celou skutečnost v její mnohoznačnosti a paradoxnosti, je ovšem někdy obtížné se orientovat, každopádně se autor nezdá být úplným ateistou. Odmítá ovšem všechny jasně definované představy Boha a přimlouvá se za lévinasovského Boha, „jenž je absolutně Jiný“. Těžce se vyrovnává s politicko-vojenskou realitou současného státu Izrael a ptá se, zda se může podstata judaismu „slučovat s realitou ozbrojeného národního státu obklopeného nelítostnými nepřáteli“. Sám si čestně odpovídá, že „plné právo klást tuto otázku mají pouze ti, kteří jsou připraveni v Izraeli žít pod neustálou hrozbou nebezpečí“. Řeší ovšem i téma šoa, přitom si ovšem stěžuje, že onu základní otázku, již prý jako první vyslovil – „,Jak lze z psychologického, sociálního hlediska pochopit lidskou schopnost večer hrát či poslouchat Bacha a ráno mučit jiné lidské bytosti‘ – převzali jiní, ve většině případů bez uvedení zdroje“. Podobné obžaloby vznáší i u knihy Po Bábelu, díle, jež prý bylo „vydrancováno a vypleněno“. To sice neumím posoudit, ona otázka po Bachovi a mučení ovšem musela napadnout kohokoli, kdo se životem předních nacistů trochu zabýval, a je malicherné si na podobné tázání činit jakýkoli „nárok“ či copyright (ono celkové zhodnocení měl raději ponechat na někom jiném).

V závěru knihy Steiner uvádí, že jeho dílo charakterizovala roztěkanost, jež způsobila, že opouštěl témata a celé disciplíny, jakmile dospěl k názoru, že pochopil jejich hlavní myšlenku. Ovšem právě v širokém rozkročení jeho úvah, sahajících od etologie až k teologii, od toho nejnižšího, čeho je člověk schopen, až k tomu nejvyššímu, a ve schopnosti tyto sféry propojovat (ne náhodou je v anglické Wikipedii nazýván velmi pozdním renesančním člověkem a polyhistorem), je možné spatřovat přednosti a užitečnost jeho díla.

© Jan Lukavec
článek vyšel v Kavárně MF Dnes 14. 10. 2011
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 59 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   56%čtenáři

zhlédnuto 2498x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce