Parei, Inka: Die Kältezentrale

Parei, Inka
Die Kältezentrale

recenze beletrie zahraniční

Surrealistický výlet do minulosti, realistický pohled na Německo včera i dnes, osobní příběh na pozadí „velkých“ dějin anebo thrillerové pátrání po muži z hrdinovy minulosti? Tím vším je nový román berlínské autorky Inky Parei (1967), v němž se z mnoha dílků postupně skládá obraz nejen německo-německé společnosti osmdesátých let minulého století.

V ústředí chladu
Inka Parei
: Die Kältezentrale, Schoeffling, 2011, 216 s.

Surrealistický výlet do minulosti, realistický pohled na Německo včera i dnes, osobní příběh na pozadí „velkých“ dějin anebo thrillerové pátrání po muži z hrdinovy minulosti? Tím vším je nový román berlínské autorky Inky Parei (1967), v němž se z mnoha dílků postupně skládá obraz nejen německo-německé společnosti osmdesátých let minulého století.

Berlín roku 2006: Hlavní hrdina románu pracoval v osmdesátých letech jako technik v budově novin Neues Deutschland (tiskový orgán vládnoucí komunistické strany v NDR a zároveň ono titulní „ústředí chladu“). Později NDR opustil, emigroval. Jednoho dne mu zavolá jeho bývalá žena. Onemocněla rakovinou a nyní v nemocnici čeká na přesnou diagnózu. Aby jí pomohl, vrací se muž po letech zpátky do Berlína, kde se snaží zrekonstruovat události jednoho konkrétního dne na začátku května 1986. Musí zjistit, zda byl kamion, který do podniku přijel pouhých několik dní po havárii v černobylské jaderné elektrárně a v němž Marta strávila několik hodin, radioaktivní. Jedině tak bude možné stanovit odpovídající léčbu, jedině tak bude mít Marta šanci žít. Hrdina navštěvuje své bývalé kolegy, zestárlé a nemocné, zničené alkoholem, a zabředá stále hlouběji do problémů, před nimiž kdysi zavíral oči. Znovu ho pronásleduje smrt bývalého kolegy, již si vždycky kladl za vinu a která se náhle zdá být pochybnější než kdy dříve. Mohou snad právě ony vzdálené události za to, že vypravěč nikdy nedokázal nalézt ve vlastním životě skutečně pevný bod, onu pomyslnou kotvu? „Co se tenkrát vlastně stalo?“ zní jedna otázka. A následují další: „Můžeme vypravěči věřit? A může on doopravdy věřit vlastním vzpomínkám? Může vůbec někdo doopravdy věřit vlastním vzpomínkám? Stane se minulost vůbec někdy minulostí? Co je to vina? Jakou sílu má lidský rozum?“ Dny strávené v Berlíně se hrdinovi začínají rychle vymykat z kontroly, proměňují se v urputné hledání vlastní identity, pevného bodu, k němuž by se mohl upnout, v zoufalý pokus alespoň na chvíli zastavit čas.

Na asi dvou stech stranách svého třetího románu (po úspěšné Stínové bojovnici, přeložené do třinácti jazyků, a knize s názvem Co byla temnota) píše Inka Parei, rodačka z bývalého Západního Německa, o tom, jaký chlad vládl v někdejší NDR. Přizpůsobila tomu i jazyk – je úsečný, strohý, precizní, chladný – a nesmírně sugestivní. Dvě roviny románu, minulost a přítomnost, se navzájem proplétají s naléhavostí, z níž jde mráz po zádech. Není to četba snadná ani příjemná, chlad je v této knize vskutku všudypřítomný a vlivem naléhavého jazyka čtenář na vlastní kůži cítí vnitřní rozklad hlavního hrdiny, ocitá se spolu s ním v jakémsi temném labyrintu mimo čas a prostor, je stejně zoufalý a vyčerpaný jako on, touží spolu s ním nalézt tu jedinou, skutečnou a jednoznačnou pravdu. Avšak na samotném konci nečeká rozhřešení ani vykoupení, žádné konejšivě teplé objetí, jež zažene chlad a stíny z minulosti. Hrdina i čtenář se stali obětí klamu, všechno si jenom namlouvali, celý příběh ve skutečnosti odehrál docela jinak. Anebo ne?

Ukázka z knihy byla publikována v rámci Pražské knižní revue Literárních novin

© Michaela Škultéty

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 32 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   45%čtenáři

zhlédnuto 2104x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce