Škvorecký, Josef

Škvorecký, Josef

rozhovor beletrie česká

V rozhovoru, který v roce 1999 vedl s Josefem Škvoreckým Pavel Mandys, spisovatel mluví nejen o své tehdy čerstvě vydané knize Krátké setkání, s vraždou, ale zamýšlí se – mimo jiné – i nad detektivním žánrem jako takovým.

Píšu pro potěšení svoje i svých čtenářů

Pavel Mandys: Zatímco v 80. letech jste moc nepsal, v této dekádě jste publikoval pět nových knih a k vydání připravil mnohé starší rukopisy. Je to tím, že vám odpadla starost o nakladatelství 68 Publishers?
Josef Škvorecký: Nevím, jestli je pravda, že jsem v 80. letech moc nepsal. Napsal jsem román o Dvořákovi Scherzo capriccioso a sedm let mi trval sběr materiálu k románu Nevěsta z Texasu. Kromě toho jsem v každém čísle dvouměsíčníku Západ publikoval jeden nebo dva články. Mnohé se týkaly aféry kolem Jazzové sekce – byl to myslím vůbec první solidní komentář k ní. Napsal jsem o tom několik dlouhých článků do amerických časopisů The New Republic, The New York Review of Books a jiných. Přitom jsem samozřejmě učil na univerzitě, vyřizoval korespondenci nakladatelství 68 Publishers a jezdil přednášet po Kanadě a Spojených státech. Nevím, jestli to vysvětluje, že jsem v tom období napsal jen dva romány, ale snad ano. Fakt, že v 90. letech vzniklo pět nových knih a dva televizní scénáře, však nebyl způsoben tím, že odpadla starost o nakladatelství: ta byla ostatně radostná. Hlavním důvodem bylo to, že jsem šel do penze a že v Československu skončil komunistický režim. Mohl jsem tedy opět vydávat ve staré vlasti, což byla samozřejmě vzpruha.

Pavel Mandys: Loni vyšel román Nevysvětlitelný příběh aneb Vyprávění Questa Firma Sicula. Ve vaší tvorbě je to kniha poněkud výjimečná – formou i námětem. Jak vlastně „román z útržků" vznikal? Napsal jste nejprve kompletní text a pak jste jej proškrtával a přesouval?
Josef Škvorecký: Nevysvětlitelný příběh není mezi mými knihami tak úplně výjimečný. Prvním americkým autorem, kterého jsem ještě jako kluk četl a občas se k němu vracím dodnes, je E. A. Poe. Všelijaké názvuky na něj se objevují například v Inženýrovi lidských duší i jinde. Román o Questovi je však holdem Poeovi a autorům, kteří ho podobně jako já měli rádi – Julesu Vernovi, H. P. Lovecraftovi. Napsal jsem ho tak, jak vyšel, tedy v útržcích: žádný celistvý text neexistuje. Zkrátka jsem si vymyslel, oč by mělo jít, a snažil se čtenáři poskytnout pouze minimum informací, z nichž by si sám sestavil Questův příběh. Je to tedy kromě onoho holdu i literární detektivka.

Pavel Mandys: Psal jste tento román na počítači? Jeho forma, plná odkazů a vsuvek, se zdá jako stvořená pro elektronickou verzi na CD-ROM nebo na internetu. Uvažoval jste někdy o něčem takovém?
Josef Škvorecký: Na počítači jsem psal, ale nevím, jestli ty připojené vysvětlivky, dopisy a komentáře jsou „stvořené" pro elektronickou verzi – v počítačových technologiích se vůbec nevyznám. Chtěl jsem vytvořit jakousi pseudovědeckou knihu, která pouze v útržcích zachovaný rukopis komentuje a vysvětluje. Psaní na počítači je z hlediska spisovatele samozřejmě ideální, protože text lze opravovat na obrazovce. Z hlediska literárního vědce je to ovšem katastrofa, protože vlastně neexistuje rukopis, žádná první, druhá, třetí verze. Dokud se psalo rukou nebo na stroji, mohli literární vědci krásně sledovat to, čemu se říká tvůrčí proces v literatuře.

Pavel Mandys: Minulý týden vyšla vaše nová kniha Krátké setkání, s vraždou. Co vás k jejímu napsání vedlo?
Josef Škvorecký: Napsali jsme ji se Zdenou společně pro zábavu a abychom nějak užitečně strávili spousty volného času na Floridě.

Pavel Mandys: Jak jste si rozdělili úlohy? Kdo v příběhu, jejž střídavě vypráví pět aktérů děje, stvořil kterého z nich?
Josef Škvorecký: Dva lidé samozřejmě nemohou psát dohromady souvislý text. Společně se dá detektivka vymýšlet, ale napsat ji potom musí jeden. Tak jsme psali detektivky s Janem Zábranou: společně jsme je vymysleli, já jsem je pak napsal, Honza je opsal na stroji, protože to jsem ještě psával rukou, a pak text zredigoval. Mimochodem, tyhle detektivky filmuje režisér Smyczek pro Českou televizi jako šestidílný seriál. Pokud jde o Krátké setkání, s vraždou, použili jsme jiný způsob, to jest ten, který – pokud vím – do literatury zavedl Wilkie Collins v detektivním románu Měsíční kámen. Román vypráví několik mužů i žen a ty postavy jsme si se Zdenou rozdělili. Samozřejmě předtím jsme vypracovali podrobnou osnovu. Ale nebylo to tak, že já bych psal mužské figury a Zdena jenom ženské. Je to vlastně další otázka k rozřešení: kdo psal co.

Pavel Mandys: Z knihy dýchá poklidná atmosféra české komunity v Torontu. Opravdu byl v té době její život tak idylický? Například Jan Novák líčí emigranty – byť v podstatně drsnějším a chaotičtějším Chicagu – syrověji a štiplavěji. Jak vypadá život českých emigrantů v Torontu nyní?

Josef Škvorecký: Jan Novák píše tragické romány a tragikomické povídky z Chicaga, nikoli detektivky. Náš román je detektivka. Ale máte pravdu, že život české komunity v Chicagu, plný konfliktů mezi starými emigranty a vlnami novějších, je drsnější – právě tak, jako je Chicago drsnější než Toronto. V Torontu nejsou například černošská ghetta a vlastně ani skutečné slumy, na to je Toronto jako velkoměsto nesrovnatelně mladší než Chicago. Život českých emigrantů v Torontu samozřejmě není vždy selanka, jak jsem se to pokusil ukázat zejména v Inženýru lidských duší. Ale protože tam emigrace z roku 1968 početně vysoce převyšuje emigraci z roku 1948 a z doby velké krize, je život tamní komunity skutečně, chcete-li, idyličtější.

Pavel Mandys: Považujete Krátké setkání, s vraždou spíše za detektivku, za „entertainment", než za vážný román? Podle mého názoru postrádá některé prvky pro klasickou detektivku téměř nezbytné.
Josef Škvorecký: Tady jde o terminologii. Pro mě neexistuje podstatný rozdíl mezi „entertainmentem" a vážným románem. Autoři tzv. vážné literatury v minulosti chtěli čtenáře tak či onak bavit. Teprve s nástupem moderny se začali obracet k úzkému okruhu čtenářů, často kolegů-autorů, a v extrémních případech psali texty, které zajímaly jen je samé. „Entertainment" však může mít různou úroveň, může to být laciný kýč nebo také vysoké umění. Vzorem v tom je Chaplin, který baví jak prosté diváky, tak intelektuály. Pokud jde o váš pocit, že kniha postrádá některé prvky pro klasickou detektivku téměř nezbytné, lze odpovědět, že to samozřejmě není klasická detektivka. Také nevím, co vlastně myslíte klasickou detektivkou. Jestli takového S. S. van Dinea, který z detektivky vylučoval jakékoli literární prvky a chtěl z ní mít jakousi dějovou skládačku, anebo třeba Raymonda Chandlera, který napsal – parafrázuji –, že „na člověku, který dovede vytvořit atmosféru a trojrozměrné hrdiny, můžete sotva chtít, aby pečlivě srovnával časové souvislosti anebo si lámal hlavu, jak se vlastně vrah dostal z místnosti zamčené zevnitř".

Pavel Mandys: Tedy konkrétněji: v románu je poměrně brzy odhalen pachatel a celá kniha skončí jeho nedramatickým zatčením. Chybí překvapení, originální řešení zápletky. Což knihu přibližuje realistickému románu, protože ve skutečnosti to tak obvykle dopadá. Jenomže čtenář detektivky může být zklamán...
Josef Škvorecký: Překvapení nakonec, to není pravidlo – to bývalo zvykem ve starých detektivkách. Ideální bylo odhalit vraha v posledním odstavci, poslední větě. Taková řešení ovšem u Agathy Christie vydají na deset patnáct stránek, které připomínají přednášku. V detektivních románech z posledních let, v nichž nejde o zápletku, ale spíše o postavy, dialogy a atmosféru, není výjimečné, že pachatel se začne rýsovat už od poloviny knihy. Myslím, že čtenářům bude od začátku jasné, že jde o detektivku, a ti, kteří mají se současnými detektivkami nějaké zkušenosti, vědí, že v klasické formě se dnes už nevyskytují. Záleží na tom, zda čtenáře upoutáme: důležité je, aby se nenudil.

Pavel Mandys: Myslíte, že je možné z pozic „entertainmentu" promlouvat i do vážné literatury, nahlížet závažná společenská témata či problémy? Mohou se třeba díla z oblasti sci-fi či kriminálního žánru „vrátit" zpět do literatury, z níž byla počátkem století vydělena?
Josef Škvorecký: Když už používáme těch poněkud mlhavých termínů, jako je „entertainment" a „mainstream fiction", chtěl bych zdůraznit, že dobrý spisovatel „entertainmentu" by měl mířit k zmíněnému Chaplinovi, a nikoli k bulváru. Poctiví detektivkáři to ostatně vždycky dělali, jak o tom krásně psal Chandler v dopisech. A špičky mezi díly z oblasti sci-fi či kriminálního žánru se už dávno do literatury hlavního proudu vrátily. Vezměte si třeba Stanisława Lema nebo Williama Faulknera, který napsal několik detektivek.

Pavel Mandys: To jsou spíše výjimky. Navíc i špičkoví autoři tohoto žánru bývají kritikou opomíjeni. Žádný autor detektivky, s výjimkou Faulknera, nedostal Nobelovu cenu. Graham Greene dokonce ani Bookers Prize, kterou by si nepochybně zasloužil.
Josef Škvorecký: Ve chvíli, kdy se na detektivku začali někteří autoři specializovat, vznikla určitá formule, která se dá snadno naučit. Proto se na tenhle žánr dalo mnoho lidí, kteří sice neměli velké literární nadání, ale kterým to myslelo: u takových autorů čtenáře ze všeho nejvíc zajímá, jak to dopadne, jak bude vysvětlen zdánlivě nevysvětlitelný zločin. Já začal psát detektivky v době, kdy už způsob vyřešení zločinu nebyl podstatný, kdy se tento žánr začal blížit literatuře. Hlavní konflikt v knize Smutek poručíka Borůvky spočívá v tom, že hrdinovi se příčí udělat to, co se od něho očekává: to je docela závažný problém. Nikdy jsem nevnímal rozdíl mezi „entertainmentem" a velkou literaturou. Všechno jsem psal rád. Jistěže je lehčí psát detektivky než Nevěstu z Texasu, protože k nim nemusím nic studovat. Faulkner údajně řekl, že až se „vypíše", začne psát detektivky: u nich si stačí vymyslet nějakou fintu a detektiva, a jinak se to sází podle formule, která vydrží padesát let.

Pavel Mandys: Z vašich posledních prací je cítit lehkost a hravost. Píšete už spíše pro zábavu – čtenářů i svou vlastní?
Josef Škvorecký: Máte asi pravdu. Neplatí to ovšem o všech mých knihách, které jsem napsal v 90. letech – viz román Dvě vraždy v mém dvojím životě, který, doufám, řečeno vašimi slovy, „nahlíží závažná společenská témata a problémy". Knihy z 90. let, které mají lehčí tón, jsem psal pro svoje vlastní potěšení stejně jako pro potěšení svých čtenářů. Totéž v minulosti platilo pro Mirákl nebo Příběh inženýra lidských duší, ale také pro ságu o smutném poručíku Borůvkovi. Prostě jsem v tom nikdy nedělal rozdíl.

© Pavel Mandys
Článek vyšel v Týdnu č. 42/99
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3794x

Inzerce
Inzerce