Žamboch, Miroslav: Visio in extremis

Žamboch, Miroslav
Visio in extremis

recenze fantasy

Miroslav Žamboch patří k nejvýraznějším českým autorům fantastiky. Po různorodých polohách a žánrech se nyní již podruhé pustil do akčního krváku kulhánkovského ražení. Na rozdíl od postmoderního Kulhánka ovšem čerpá z tradičnějších zdrojů napínavého čtiva.

Prohra v Kulhánkově ringu
Miroslav Žamboch: Visio in extremis. Triton, Praha, 2011, 296 s.

Mathias Majer je upír-samotář. Nepatří k žádnému klanu, žije si v Čechách a krom občasného Lovu si dopřává vše, co dlouhověkost, skvělá fyzická kondice a tučné bankovní konto umožňují. Pak narazí v baru na krásnou dívku… To je fajn. Jenže narazí i na glyheny – speciálně upravené poskoky upířích klanů. A to není fajn. Noc začíná několika mrtvolami a končí vášní s onou kráskou, ráno se však Mathias, aniž by tušil proč, stává mužem na odstřel…

Miroslav Žamboch patří k nejvýraznějším českým autorům fantastiky. Jako řada jiných autorů střední generace si udělal jméno nejprve povídkami (první publikovanou knihou byl soubor tří rozsáhlejších textů Vítěz bere vše), ale skutečný průlom zaznamenal až s románem Na ostří čepelí. Od té doby publikuje v podstatě každý rok alespoň jednu knihu. Jeho vlajkovou lodí jsou příběhu z cyklu o Koniášovi (hrdina Na ostří čepelí) a Baklym (především román Bez slitování), ale pravidelně publikuje i jednorázové texty, u nichž jako by odpočíval od čtenářsky nejoblíbenějších postav a zkoušel i jiné polohy či žánry. Tak vznikl například „šílený“ povídkový soubor Megapolis (kde se barbar Conan potkává s Sherlockem Holmesem i gumovou kachničkou) či Predátoři (dobrodružný příběh o cestách časem a safari v druhohorách). Ovšem nejvýraznějším textem podobného ražení byla dvoudílná Líheň (později vydaná v jednom svazku), kde Žamboch otevřeně vstoupil na pole kulhánkovského akčního románu (jedna z postav se mimochodem jmenovala Rulhánek).

Také Visio in extremis je v podstatě okamžitě od vydání přirovnáváno k Vládcům strachu, románu, kterým se Jiří Kulhánek v roce 1995 proslavil. Srovnání je to do značné míry pochopitelné díky masivnímu využití upírů, ovšem nejedná se o žádný pastiš, snahu přiživit se na populárním fenoménu či nedostatek vlastní invence. Žamboch je sebevědomý autor a jeho kulhánkovské „odbočky“ je třeba chápat jako svého druhu měření sil. Měření, z něhož vychází střídavě jako vítěz (Líheň) a poražený (aktuální kniha).

Problém je v samotném základu próz obou autorů – v postavě hrdiny. Kulhánek píše o celkem nejistých obyčejných lidech, kteří se propracují až k jakémusi supermanství – přes moře krve, mrtvých a černého humoru. Žambochovi hrdinové jsou jako jejich autor: sebevědomí, rozhodně ne obyčejní a jejich humor je – pokud vůbec – výrazně sušší.
Zatímco u Kulhánka je jasně patrná spřízněnost s béčkovými a hongkongskými filmy či autorskou tvorbou ve stylu Tarantina či Takešiho Kitana, Žamboch čerpá z tradičnějších zdrojů dobrodružného čtiva: westernů (zdaleka nejvíc v koniášovkách), k nimž se přidávají vlivy dvou zdánlivě neslučitelných autorů, kteří u nás byli v době, kdy se Žambochův styl vytvářel, na vrcholu popularity – Andrzeje Sapkowského a Roberta E. Howarda (aneb melancholická romantika Geralta z Rivie a přímočará fyzičnost Conana z Cimmerie).

Žamboch tedy dokáže napsat akční příběh a nebojí se zdánlivě klišovitých a jednoduchých zápletek, ale jeho „kulhánkovštinám“ chybí popkulturní rozhled a cynismus nerda, který se přepáleným násilím baví. U Líhně se to ještě skrylo tím, že za hrdinu byla žena, jev v podobném žánru krajně neobvyklý. Ale u Visio in extremis je hlavní hrdina největší slabinou. Majer má na tvrdého upíra až příliš zábran, zachraňuje v podstatě kdekoho a navíc je v jistých ohledech na autorovy poměry až nepříjemně nedůvtipný. A s popkulturou skončil v době nástupu jazzu. Ne že by nedokázal Žamboch napsat temnou postavu – příkladem budiž raný Bakly –, ale zde zůstalo žel jen u pokusu.

Od pádu do podprůměru knihu zachraňuje několik zajímavých nápadů (upírská paměť), české prostředí (knihu by určitě neměl číst prezident Klaus) a poctivě vyvedená akce. Ovšem i zde najdeme zádrhel. Autor od začátku nasadí doslova zběsilé tempo a jeho hrdina jde od jednoho výprasku k druhému. Vše sice přežije, ale těch úniků na poslední chvíli a posledních vyškrábnutých zbytků sil je v první polovině až příliš. Druhá polovina se paradoxně  výrazně zklidní, takže kniha je vystavěna přesně naopak, než velí žánrové zásady. Na očekávání spojená s každoroční novinkou Miroslava Žambocha je výsledek s odřenýma ušima tak akorát. Na knihu pasující se s Kulhánkem (navíc aktuálně opět publikujícím nový titul) prohra.

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 69 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

40%autor článku   46%čtenáři

zhlédnuto 3881x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce