Parei, Inka: Die Kältezentrale

Parei, Inka
Die Kältezentrale

ukázka beletrie zahraniční

Říkali jsme té místnosti centrála chladu. Byla velká, šest krát čtyři metry. Okna byla jenom na chodbě, bezpočet malých obdélníků táhnoucích se přes všechna poschodí. V mých vzpomínkách byla vždycky špinavá. Dva ze tří dnů halil nebe nad námi dým ze sousední teplárny. Nikdo by je nedokázal udržet čistá.

Inka Parei: Die Kältezentrale, Schoeffling, Frankfurt am Main, 2011, 216 s.

Říkali jsme té místnosti centrála chladu. Byla velká, šest krát čtyři metry. Okna byla jenom na chodbě, bezpočet malých obdélníků táhnoucích se přes všechna poschodí. V mých vzpomínkách byla vždycky špinavá. Dva ze tří dnů halil nebe nad námi dým ze sousední teplárny. Nikdo by je nedokázal udržet čistá.
Šéf našeho oddělení se u nich často zastavoval, když ráno vyšel do schodů. Od psacího stolu jsem na chodbu za skleněnými dveřmi neviděl, ale když jsem během ranní směny vstal, abych ze skříňky nad umyvadlem vyndal pracovní deník a luštil záznamy o měření, které v něm zanechal můj předchůdce, nebo když jsem ráno nesnídal a už ve tři čtvrtě na sedm spěchal k plechové skříňce pro dózu s kávou a odtamtud rovnou k ledničce, Buchwalda jsem si všiml.
V duchu ho vidím před sebou, jak se na okamžik zarazí, vyhlíží skrze špínu ven. Občas zvedl dlaň a konečkem prstu trochu špíny setřel. Zhnuseně, překvapeně.
Co si asi v takových chvílích myslel a co si myslel onoho květnového rána? Všiml si cizího náklaďáku, který drkotal po rampě a nevezl žádný náklad?

Měl jsem ještě dvanáct hodin na to, abych porozuměl všemu, co jsem v posledních dnech zažil, abych propojil posbírané obrázky s výjevy z hlubších vrstev paměti. Abych vyvodil ty správné závěry.

Je to okamžik, k němuž jsem směřoval, ale představoval jsem si ho jinak. V duchu jsem viděl, jak sedím v pokoji, který jsem si v Berlíně před týdnem pronajal, v modrém křesle, ze kterého je vidět na jednu z křižovatek ve čtvrti Wedding. Tady jsem hodlal znovu roztřídit všechny informace, v klidu, nově je uspořádat a přemýšlet, znovu a znovu přemýšlet, o jedné noci před dvaceti lety.
Po čase bych získal odpověď a zavolal bych Martě. Nic by neřekla a nic by nečekala. Věcným tónem bych jí sdělil, nač jsem přišel. Z toho, jak by na druhém konci telefonní linky vydechla, by bylo patrné, v jakém napětí poslední dny žila. Její hlas by byl jemný jako už dávno ne. Zeptala by se mě, jak se mi daří, a vzápětí, takřka jedním dechem, jaké byly poslední roky. Smáli bychom se, protože by se najednou vynořilo tolik věcí, o kterých bychom si chtěli promluvit, žasli bychom, z kolika maličkostí se svět skládá, ptali bychom se, jak jsme se mohli tak dlouho připravovat o všechny ty podružnosti, které člověka činí šťastným.

Jenže tak to není a já se s tím musím smířit. Ztroskotal jsem.
Cizí byt, velká místnost, vysoké stropy. Po levé ruce mám stěnu, natřenou modrou barvou. Poháry, fotky, zarámovaný novinový výstřižek. Zažloutlá štukatura. Šest oken, skoro sál. Je tma. Samé postele, u nich pokojové rostliny, nedokážu toho příliš rozeznat, ale je tady spousta lidí. Kašel. Šustění. Někdo se dáví. Vrzání dřeva. Vysoká, prkenná postava vybíhající ven. Mužské pachy. Musím odsud pryč, co nejrychleji. A ještě předtím musím najít své věci.

Strašně nerad se probouzím na cizích místech. Člověk se musí složitě ujišťovat o vlastním těle, znovu a znovu, a tentokrát to bylo obzvlášť těžké. Údy mám lepkavé, při dýchání mě píchá v plicích. Nervózně jsem si ohmatával tělo, kalhoty mám dosud na sobě a hodinky taky, ale tričko ne, svlékli mi ho a něčím mi ovázali rameno. Cítím paniku a tupou bolest v hlavě.

Než jsem se dostal do tohoto pokoje, ležel jsem v jiném. Byl malý a úzký, se dvěma lůžky postavenými za sebou. Nějaká žena, hodně vysoká a hodně tlustá, se světlými odbarvenými vlasy, mi přinesla polévku a pokusila se mi vyzout boty. Vy jste tedy u nás ve městě týden, řekla, myslíme si, že jste zhruba polovinu té doby prakticky nespal. Upřímně řečeno, při pohledu na vás nás napadlo, jak dlouho člověk vlastně vydrží bez odpočinku.

Vybavuji si také muže s vestou a titěrným koňským ohonem, kladl mi otázky, ve velké kuchyni, muselo to být úplně na začátku. Uprostřed místnosti stál sporák, podobný jako v hospodách, podél stěn vařiče v otevřených policích.
Víte, kolik vám je let?
Čtyřicet jedna.
Narozen kde?
V Halle.
Máte nějaký doklad totožnosti?
Ano.
Proč ho nemáte u sebe, vy jste ho ztratil?
Je v mém pokoji.
A kde je ten váš pokoj?
Ve Weddingu.
Kde přesně ve Weddingu? Ve Weddingu totiž právě jsme. Je to někde poblíž?
To nevím.
Jak se jmenuje vaše matka?
Musím na to odpovídat?
Ne. Jde jen o vaši orientaci. Máte tušení, jak jste se k nám dostal? Který je zrovna měsíc?
Nedokázal jsem odpovědět. Vlastně jsem to všechno věděl, jenže ty vědomosti byly mimo můj dosah, správná slova někam odplula, odnesl je strach, který jsem neznal a který se ve mně rozšířil jako nějaká tekutina.

 

Ukázka je součástí prezentace německé literatury v rámci literární přílohy „Německá literatura česky“, která za podpory Goethe-Institutu vyšla v Literárních novinách.
Další informace zde.

překlad © Michaela Škultéty
ukázka z knihy Kältezentrale, z německého originálu vydaného nakladatelstvím Schöffling přeložila Michaela Škultéty 
© Schöffling & Co. Verlagsbuchhandlung GmbH, Frankfurt am Main 2011
na iLiteratura.cz se souhlasem Goethe Institutu

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2246x

katalogy

Inzerce
Inzerce