Jelinek, Elfriede: Zimní putování

Jelinek, Elfriede
Zimní putování

recenze beletrie zahraniční

Mrazivé, trýznivé a skličující je Zimní putování Elfriede Jelinekové. Divadelní hru napsala na zakázku mnichovského divadla Münchner Kammerspiele. Jedná se o postdramatickou koláž osmi monologů, jež vychází z básní Wilhelma Müllera zhudebněných Franzem Schubertem v cyklu písní Zimní cesta. 3. února minulého roku hru poprvé uvedl Johan Simons právě na mnichovské scéně a Elfriede Jelineková za ni obdržela Mülheimskou cenu za nejlepší text divadelní sezony.

Zimní putování
Elfriede Jelineková
: Zimní putování. Přel. Jitka Jílková. Mladá fronta, Praha, 2011, 127 s.

Mrazivé, trýznivé a skličující je Zimní putování Elfriede Jelinekové. Divadelní hru napsala Jelineková na zakázku mnichovského divadla Münchner Kammerspiele. Jedná se o postdramatickou koláž osmi monologů, jež vychází z básní Wilhelma Müllera zhudebněných Franzem Schubertem v cyklu písní Zimní cesta. 3. února minulého roku hru poprvé uvedl Johan Simons právě na mnichovské scéně a Elfriede Jelineková za ni obdržela Mülheimskou cenu za nejlepší text divadelní sezony. Před nedávnem vyšel český překlad Jitky Jílkové v nakladatelství Mladá fronta.

O poslední próze Jelinekové se mluví jako o její nejotevřenější a zároveň nejintimnější. Na začátku odhaluje nutkání vydat se na pouť po svém nitru, při níž klopýtá přes společenská traumata a existenciální bolesti člověka. Ve svém putování je zcela osamocena, a jak píše, míjí dokonce i svůj stín. Nám je dovoleno se tu a tam přidat a doprovázet ji na jednotlivých úsecích. Z pohledu vyhoštěnce doby reflektuje problémy současné společnosti, která sice ztrácí schopnost komunikace, ale o to více se soustředí na moc, povrchní mediální slávu nebo finanční zisky i za cenu podvodu. S vtipem a ironií tematizuje autorka například aférami opředenou banku Hypo Alpe Adria, jejíž podivné hospodaření donutilo rakouský stát celou ji odkoupit. Na Jelinekové pouti se s ní setkáváme uprostřed svatebních příprav, kde vystupuje v roli prodané nevěsty, stát pak v roli vyšplouchnutého ženicha. Jelineková poukazuje také na maloměšťácké odsouzení Nataschy Kapusch, která se dle mínění většinové společnosti nechová jako řádná traumatizovaná oběť, ale strhává na sebe přílišnou pozornost, a to na úkor ostatních. Autorka se ani v tomto díle nezapomíná otřít o „milé hosty“ a jimi oblíbené alpské lyžování.

Poté se tón pozvolna mění, stává se osobnějším a pochmurnějším. Pozornost se obrací k lásce, pro Jelinekovou to je uzurpátorská láska její dominantní matky, ze které se není s to vymanit ani po její smrti, a „nikdo jiný, měřen matčinou láskou, neobstojí". Vztah ctižádostivé matky a dcery je motivem mnoha děl Jelinekové, ústředním tématem pak v jejím nejslavnějším románě Pianistka (Die Klavierspielerin, 1983). Vedle matky se autorka vrací ke svému otci, kterého z reálného světa vytrhla Alzheimerova choroba. Dezorientovaný a vykořeněný muž, který dříve tak rád podnikal výlety, nyní tápe jen ve svých zmatených myšlenkách, stržen proudem zapomnění, neschopen upamatovat se ani na podobu své ženy a dcery. Podobný pocit odcizenosti a vlastní nepatřičnosti se vine celým dílem. Autorka sebeironicky zúčtovává se svou rolí ve veřejném životě a její sebereflexe je takřka zničující. Stylizuje se do flašinetáře z Müllerovy závěrečné básně a vystupuje jako stařena hrající stále stejnou starou písničku. „Tak, tady tedy stojím a svým kolovrátkem točím stále víc a víc, svým starým flašinetem, stále stejným. Kdo by něco takového poslouchal? Nikdo. Kolovrátek je stále stejný, ale píseň stále stejná není! Přísahám, je pokaždé jiná, i když to tak nezní, i když se někdy překrývá s jinými písněmi, ta moje se vždycky ještě dá rozpoznat…

Zimní putování není klasické drama – autorka se zříká dialogů a bližšího určení postav, které by rozvíjely děj. V českém překladu sice můžeme rozeznat alespoň mužského či ženského vypravěče, ale i překladatelka textu na konci uvádí, že její řešení není závazné, neboť v německém originálu se pohlaví nerozlišuje. Místo dialogu autorka naplno využívá možnosti monologů, v její tvorbě označovaných jako „textové plochy“, jež se blíží próze a umožňují jí plně rozproudit tok asociací a dostat se do ještě větších hloubek. Citáty z básní Wilhelma Müllera a narážky na ně se táhnou jako červená nit proudem myšlenek a zároveň stmelují jednotlivá témata do jediného celku. Jelineková, jež vystudovala konzervatoř, se opírá o hudební struktury i ve svém jazyce. Je rytmický a mnohovrstevnatě rozložený v různých tóninách, což odpovídá i hudební předloze Franze Schuberta, mimo jiné oblíbeného skladatele Elfriede Jelinekové. Tóny její řeči mají ohromné rozpětí od sexualizovaného jazyka přes grotesknost, jazykovou hravost, ironii až po melancholii.

Hra označovaná německou kritikou za vrcholné dílo Jelinekové není jednoduchá ani pro dramatické zpracování, ani pro čtenáře, jemuž ovšem může poskytnout vodítko zajímavý doslov Petra Štědroně. Zimní putování skýtá prostor k tichému rozjímání, které je ze své podstaty i velmi smutné. Jelineková svou kontemplativní pouť uzavírá: Jako cizí jste přišla, jako cizí odešla, kolovrátkem točila, stále stejná písnička, stále stejná? Mohla jste si vybrat jinou cestu, mohla jste si časem vybrat jinou cestu a jiný kolovrátek, to by pak ovšem nebyl žádný čas a žádný kolovrátek. Mohlo se to odehrát i mimo vodu, mimo hlubinu. To by pak bylo něco jiného. To by bylo něco! Ano, to by samozřejmě bylo něco jiného.“

© Kristina Jansová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 93 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   56%čtenáři

zhlédnuto 4456x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce