Gospodinov, Georgi: Fyzika smutku

Gospodinov, Georgi
Fyzika smutku

ukázka beletrie zahraniční

Jsem věčně narozený. Stále ještě si pamatuji začátek doby ledové i konec studené války. Pohled na umírající dinosaury (v obou epochách) je jednou z nejnesnesitelnějších věcí, které jsem kdy viděl. Vzpomínám si, jak jsem se narodil jako šípkový keř, koroptev, Ginkgo biloba, slimák, červnový mrak (to je krátká vzpomínka), fialový ocún jesenní u Halensee, předčasně rozpučelá třešeň ztuhlá pozdním dubnovým sněhem, jako sníh, který způsobil, že oklamaný třešňový strom ztuhnul… Já jsme.

Georgi Gospodinov: Fyzika smutku (Физика на тъгата). Žanet 45, Plovdiv, 2011, 327 s.

Prolog

Narodil jsem se na konci srpna 1913 jako lidská bytost mužského pohlaví. Přesné datum neznám. Čekali několik dní, jestli přežiji, a teprve potom mě dali zapsat. Tak to prý dělali se všemi. Letní práce končily a z pole bylo potřeba sklidit to i ono, kráva se otelila, starosti kolem ní. Začínala Velká válka. Vylízal jsem se z ní stejně jako z dalších dětských nemocí, černých neštovic, spalniček apod.

Narodil jsme se dvě hodiny před východem slunce jako vinná muška. Zemřu večer po západu slunce.

Narodil jsem se prvního ledna 1968 jako lidská bytost mužského pohlaví. Detailně si pamatuji celý rok 1968, od začátku do konce. Nevzpomínám si na nic z roku, který je teď. Nevzpomínám si ani na jeho číslo.

Jsem věčně narozený. Stále ještě si pamatuji začátek doby ledové i konec studené války. Pohled na umírající dinosaury (v obou epochách) je jednou z nejnesnesitelnějších věcí, které jsem kdy viděl.

Ještě jsem se nenarodil. Schyluji se k tomu. Je mi mínus sedm měsíců. Nevím, jak se počítá tento záporný čas v lůně. Jsem velký, jsem velká (ještě pořád neznám svoje pohlaví) jako oliva, vážím jeden a půl gramu. Ocásek mi postupně zaniká. Zvíře ze mě odchází a mává mi mizejícím ocáskem. Asi ze mě bude lidská bytost. Je tady temno a útulno, jsem přivázán něčím, co se hýbe.

Narodil jsem se šestého září 1944 jako lidská bytost mužského pohlaví. Válka. Po týdnu odešel můj otec na frontu. Mámě vyschlo mléko. Jedna bezdětná teta si mě chtěla vzít, že mě vychová, že mě adoptuje, ale nedali mě. Celé noci jsem křičel hladem. Jako dudlík mi dávali chleba namočený do vína.

Vzpomínám si, jak jsem se narodil jako šípkový keř, koroptev, Ginkgo biloba, slimák, červnový mrak (to je krátká vzpomínka), fialový ocún jesenní u Halensee, předčasně rozpučelá třešeň ztuhlá pozdním dubnovým sněhem, jako sníh, který způsobil, že oklamaný třešňový strom ztuhnul…

Já jsme.

O pojídání těla

Můj otec je vegetarián. A veterinář. Prostě nejí svoje pacienty. Vybavuji si, jak se na něj dívají číšníci, když si objednává něco bez masa. Jako se kanibalové dívají na kanibala vegetariána. Také si vzpomínám, jak se ho jeden soused pořád vyptával, proč odmítá jíst maso, jestli ho někdo nenavádí, jestli není v nějaké sektě, jestli něco nečetl, jak to, že všichni jedí maso, ale on se trhá, chápeš, od kolektivu. Pojď, dáme si, jako správní chlapi, tři kebabčeta s fazolemi a lutenicou, pečené ledvinky nebo jehněčí hlavu. Já, povídá, když jím hlavu, tak si ji pěkně rozcupuji, nejdřív si dám jazýček, hmmm, pak nožem rozseknu lebku a velkou lžící spořádám mozek a nakonec očička…V tomto momentě otec vstává a oznamuje, že musí ven, zatímco já běžím zvracet do koupelny. Podívej, tamhle je jehňátko, žere jenom travičku, začni s ním…křičí za ním soused.
Je zvláštní, že socialismus a vegetariánství se k sobě nějak nehodí. Jako jogurt a ryba. Víme, že kudy prošel soused, tam následuje policie. Otec se připravil, a když ho zavolali na stanici, dlouze jim vysvětloval, že anatomie člověka je uzpůsobena k vegetariánství, protože máme dlouhý trávicí trakt, šestkrát delší než tělo, zatímco masožrouti ho prý mají jen třikrát delší, ploché stoličky, zásadité sliny atd. Citoval jim z Plútarcha a jeho díla O pojídání těla, kde je napsáno (donesl si to přepsané v sešitku): „Pokud jste si tolik jisti, že zvířata jsou určena pro vaši potravu, potom sami zabijte tu bytost, jejíž tělo chcete pozříti. Ale zabijte ji holýma rukama a zuby, a nikoliv klackem, sekáčkem nebo sekyrou.“
Pustili ho.
Otec byl pyšný, že je přesvědčil pomocí anatomie a Plútarcha. Spíš od něj dali ruce pryč, protože ho považovali za sice trochu bláznivého, ale ideologicky neškodného.

Antiantropocentrické poznámky

Za druhé světové války, mezi lety 1940–1944, bylo při bombardování nad evropskými muzei zničeno sedmnáct koster dinosaurů. Představuji si tuto dvojitou vraždu, polámané mrtvé kosti, zřícení těchto Eiffelových věží z žeber a obratlů. Tohle žádné zvíře nedělá. Zabít znovu někoho, kdo je mrtev už milion let, znovu probudit prehistorickou hrůzu v černé skříňce jeho lebky.
Spočítal vůbec někdo mrtvá těla zvířat zabitých za války? Miliony vrabců, vran, červenek, polních myší, roztrhaných lišek, zpopelněných koroptví, potkanů, zničených protiatomových krytů krtků, lehko obrněných želv rozjetých těžko obrněnými tanky, jejich obřími dvojníky… Nikdo nikde nezinventarizoval tuto smrt. Nikdy jsme si dostatečně neuvědomili, co způsobujeme zvířatům během války, během bombardování. Kde se schovávají, co se odehrává v „divokých“ mozcích našich „bratrů v bolesti“ (fellow brethren in pain), jak jim ve svých zápiscích říká Darwin.

Mám rád přirozenou historii všedního dne, ale ne její muzea. Nenacházím v nich nic přirozeného. Koneckonců jsou to spíše mauzolea. Jak jinak nazvat místo s vykuchanými antilopami, tibetskými jaky, jezevci, srnami a nosorožcem. Ani v zoologických zahradách jsem nikdy nepociťoval žádnou zvláštní radost. Ale člověk je přinucen je navštívit alespoň jednou v životě, jako dítě, protože jeho rodiče jsou přesvědčeni, že se nemůže dočkat, až uvidí, jak slon unyle houpe chobotem a vlk neklidně přechází sem a tam v kleci, která páchne mršinou.
Nikdy nezapomenu na těžký smutek slonice, který mě málem zabil (jeden z mých opakujících se záchvatů), na melancholii černé pumy ležící na špinavém cementu, na neskrývanou nudu, se kterou tygr vítal a vyprovázel své hosty. Vzpomínám si, že při odchodu jsem byl plný zvířecího smutku. Tento smutek, to mohu dosvědčit, je mnohem hustší než ten člověčí, je divoký, nepřeceděný přes jazyk, nevyslovitelný a nevyslovený, protože jazyk přeci jen uklidňuje, krotí smutek, bere mu sílu, pouští mu žilou, jako děda pouštěl žilou nemocným zvířatům.
Když mě druhý den vzali do Přírodovědného muzea, měl jsem neodbytný pocit, že celá zoologická zahrada byla během jediné noci podřezána, vypreparována a přenesena sem. Nikdy více jsem do podobných hrobek nevstoupil.

Vraždy z nedbalosti

Celé kolonie mravenců, během všech těch let, kdy jsem šlapal, aniž bych viděl. Mám velká chodidla, číslo 45, což zvyšuje údernou sílu. A moji vinu.

Miriam aneb o právu zabíjet

Mluvili jsme, vlastně já jsem mluvil, o potřebě antikoperníkovského obratu, o tom, jak je důležité, ale opravdu životně důležité, aby se člověk odstranil ze středu vesmíru, o smrti a zvířatech…
„Žila jsem tři roky s buddhistou,“ řekla Miriam, zatímco dlouhými prsty rozlupovala velkou ústřici.
Miluji takové začátky, bez úvodu, surové, tvrdé.
„To už je dávno,“ dodala, aby předešla mým nevyřčeným otázkám.
„Víš, co je na životě s buddhistou nejnesnesitelnější?“ Ústřice zmizela v jejích ústech, zdravé, bílé zuby, perly a zrníčka písku mezi nimi, vteřiny, než se tento překrásný mlýnek na maso vypořádal s masem.
„Slib nezabíjet. To je hrozně kruté…“ Další ústřice.
Po dvou letech se celý dům hemžil šváby. Miriam se dívala, jak jich celé hordy sebevědomě pochodují jen několik centimetrů od ní. Nesměla se jich ani dotknout prstem. Byla zamilovaná a trpělivá. Vydržela to celý rok. Večer se nasoukala do spacího pytle, zapnula zip až nad hlavu, jenom malou skulinku na dýchání tam nechávala. Jednou v noci se probudila a viděla dva šváby zapletené do vousů buddhisty a svého milence, který tiše spal vedle ní. To už bylo příliš. Druhý den, když byl buddhista v práci (podivil jsem se, že buddhisté pracují), koupila nejsilnější přípravek na hubení všelijakých potvor a vlastnoručně vystříkala celý byt. Totální masová vražda. Genocida! Miriam předváděla rozzuřeného buddhistu, který se večer vrátil, stál uprostřed pokoje a zíral na mrtvé šváby a jejich ztuhlé nožičky zvednuté ke stropu. Stál jako poslední žijící člověk uprostřed apokalypsy.
„Viděl jsi někdy křičícího buddhistu?“ zeptala se Miriam, „stojí to za to. Křičel, že jsem přetrhla řetězec života, že svět už nikdy nebude stejný, že karmické…“ Prásknul dveřmi a odešel. No, vlastně měl milenku.
Několik minut bylo slyšet jen pukání ulit a studený déšť za oknem. Přemýšlel jsem o její poslední větě a hromadil se ve mně nevysvětlitelný vztek na pracujícího buddhistu s milenkou, na tohoto pastýře švábů.
„To je jedno, každopádně právo zabíjet je nedotknutelné,“ řekla Miriam pomalu. Potom opatrně položila ulitu poslední ústřice na skalnaté hory před sebou.

Dávám do zelené krabice i příběh Miriam, kvůli vyváženosti. Abychom měli od každého druhu něco.

Překlad © David Bernstein
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a nakladatelství

Diskuse

Vložil: Magdalena Bendová, 26.04.2016 12:11
Gospodinov, Georgi: Fyzika smutku
Díky za skvělou ukázku! Knížku jsem četla v originále a podařilo se vám skvěle vystihnout její styl. Bude někdy k dispozici celá v češtině? Měla by určitě obrovský úspěch!
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2901x

katalogy

Inzerce
Inzerce