Andruchovyč, Jurij; Stasiuk, Andrzej: Moje Evropa (in Host)

Andruchovyč, Jurij; Stasiuk, Andrzej
Moje Evropa (in Host)

recenze beletrie zahraniční

Moje Evropa – tak se jmenuje tenká knížka, která obsahuje dva eseje historicko-geografického zaměření. Jejich autory jsou Jurij Andruchovyč a Andrzej Stasiuk (oba nar. 1960) – první z nich je Ukrajinec, druhý Polák, oba pocházejí ze stejné generace a oba jsou ve svých zemích uznávanými autory.

Cesty v kruhu
Jurij Andruchovyč – Andrzej Stasiuk
: Moje Evropa. Přel. Václav Burian a Tomáš Vašut, Periplum, Olomouc, 2009, 136 s.

Moje Evropa – tak se jmenuje tenká knížka, která obsahuje dva eseje historicko-geografického zaměření. Jejich autory jsou Jurij Andruchovyč a Andrzej Stasiuk (oba nar. 1960) – první z nich je Ukrajinec, druhý Polák, oba pocházejí ze stejné generace a oba jsou ve svých zemích uznávanými autory. U nás je podstatně lépe znám Andrzej Stasiuk, z jehož díla se v češtině objevily již čtyři tituly, včetně rozsáhlého „pokusu o intelektuální biografii“ Jak jsem se stal spisovatelem s předmluvou Jáchyma Topola. 

Zato z díla Jurije Andruchovyče, jednoho z nejvýznačnějších současných ukrajinských spisovatelů, byl do češtiny přeložen jen útlý román Rekreace a jedna povídka, která se objevila v antologii Expres Ukrajina. Je to škoda, neboť tento romanopisec, esejista, básník a překladatel má čtenářům co nabídnout. Jeho komplikovaně strukturované romány, pracující s prvky fantastična, karnevalu a burlesky, představují specifickou odrůdu středoevropského postmodernismu.

Poznámka, že oba eseje jsou orientovány „historickogeograficky“, nebyla zcela přesná. Ve skutečnosti se ukrajinský spisovatel věnuje především historii, času a jeho plynutí: jak „velkým dějinám“, tak historii své rodiny a svým vlastním vzpomínkám, spojeným s místy, kde prožil dětství a mládí. Nečteme pochopitelně rodovou ságu tří generací Andruchovyčových předků, seznamujeme se spíše s takovou podobou kolektivní paměti, kterou ve formě rodinných historek sdílí snad každý. Autor však tyto ne vždy tuctové příběhy obratně uvádí do souvislosti s chodem dějin. Východní Haličí, kde leží Andruchovyčův rodný Ivano-Frankivsk, ostatně ve dvacátém století prošly dějiny tak těžkým krokem, že zadupaly leckterý osud. Celý esej je pomyslně zarámován vzpomínkou na výpravu po zakarpatském venkově, kterou autor podnikl ve svých dvaceti letech, tedy zároveň dvacet let před napsáním eseje a dvacet let před smrtí otce, která mu zřejmě dala nepřímý impuls k této hluboce osobní „(středovýchodní) revizi“. Opakovanými návraty k tomuto snad bezvýznamnému putování a jeho drobným příhodám ilustruje autor postupné proměny v subjektivním vnímání a přijímání času. Staví do protikladu svou mladistvou touhu po budoucnosti a pozdější, po čtyřicítce přicházející „lásku k nynějšímu“.

Andrzej Stasiuk se ve svém textu zabývá v první řadě prostorem, středoevropskou krajinou tak, jak je zachycena v jeho příručním atlasu, na kterém odměřuje vzdálenosti kružítkem „jako někdejší geografové, objevitelé a vůdci dávných tažení“. Píše ostatně svůj Lodní deník. Jak vědí čtenáři jiných jeho knih, zejména Cestou do Babadagu, Stasiuk se neomezuje jen na prohlížení map. Rád se vydává na cesty po místech, která ho okouzlila při zasněném pohledu do mapy: po Ukrajině, panonské nížině, Karpatech a Balkánu. Nejčastěji se pak pohybuje v kruhu o poloměru nějakých tří set kilometrů, který na začátku eseje rýsuje do svého atlasu. Takový poloměr určil ve snaze „smířit vlastní životopis s prostorem“ jako vzdálenost z místa svého narození do místa, kde žije nyní, do vesnice Wołowiec v Nízkých Beskydech na polsko-slovenském pomezí. Zapadlá města a městečka východního Slovenska, Maďarska a Rumunska představují opakující se cíl jeho cest, které nemají žádný na první pohled zřejmý smysl – spisovatel pobývá na ulicích, v hospodách a na nádražích ospalých míst. Popíjí a pozoruje drobné příhody místního života, přičemž se nechává unášet volnými asociacemi a neurčitými vzpomínkami na minulost. V postavách na ulicích hledá barevné verze obrazů ze starých černobílých fotografií. Jeho pozornost obzvláště přitahují Romové, s jejichž nomádskou povahou cítí vnitřní sounáležitost. Vymezuje se ve svých zeměpisných a cestovatelských preferencích jak proti Západu, který se mu asociuje se sklem a je pro něj jen „září oken, výkladů a fasád“, tak proti vzdálenému Rusku, jehož nekonečná monotónní rovina v něm vzbuzuje pocit „nebytí“.

Dva eseje nynějších padesátníků jsou sotva nějakou „generační výpovědí“, a není jisté, zda mohou být zobecněny a označeny za popis jakési mytické „středoevropské zkušenosti“. Rozhodně však dávají nahlédnout do vnitřního světa dvou neobyčejných lidí, kteří se s velkou upřímností i stylistickou obratností dělí se čtenářem o své nejsoukromější pocity, vzpomínky a zážitky, spojené s určitým časem a místem, se svými předky a svým krajem.

© Miroslav Tomek
článek vyšel v časopisu Host 9/2010
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce Hostu

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 85 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

67%čtenáři

zhlédnuto 3348x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce