Hlavním rysem románu Čáp a Lola je neustálé prolínání a posuny realit. Hrdina a jeho přátelé se pohybují ve světech, kde neplatí známé fyzikální zákony a kde se, což je mnohem podivnější, i renomované značky liší od těch našich. Když čtenář přivykne zvláštnostem nového prostředí, hrdina usne, zavře oči, silně až k bolesti přitiskne prsty na oční víčka, či naopak zajede pod kůži jehlou. V tu chvíli opustíme místa, kde jsme se již skoro zabydleli, a vydáme se kamsi jinam.

Mirosław Nahacz (1984–2007) sám dobrovolně opustil svůj čtyři roky trvající příběh podivuhodně nadaného a úspěšného spisovatele. Před maturitou donesl do vydavatelství svůj román. Majitel vydavatelství, shodou okolností spisovatel Andrzej Stasiuk, se do rukopisu začetl a za dvě hodiny usoudil, že kniha stojí za vydání. Do roku 2005 vyšly Nahaczovi romány tři (Osiem cztery, 2003; Bombel, 2004; Bocian i Lola, 2005). Stal se představitelem nejmladší generace polské literatury, podobně jako jen o rok starší Dorota Masłowska. Třiadvacetiletý autor už nedokončil ani práci na čtvrté knize (Niezwykłe przygody Roberta Robura, 2009), ani započaté studium kulturologie. Vydal se do jiného světa.

Centrum Varšavy, opuštěná vesnice v polských Beskydech, fantastický klub, do něhož vyhazovač vpustí jen nositele efektních příběhů, noční ulice zalidněné bezdomovci a módní přehlídka, na níž se shromáždí elita globálního kapitalismu. To jsou místa, kudy hrdina, bezejmenná postava z varšavského sídliště, prochází na cestě za Lolou. Fantastickou románovou cestu mu umožňuje druhá titulní postava: Čáp. Záhadný přízrak v kapuci, jehož tvář nikdo nikdy nespatřil. Alchymista, který objevil novou drogu. „Měniče času“ se míchají z potištěných listů papíru. Vstřebají jejich obsah a papír vyčistí od zbytků inkoustu, takže se papír dá znovu popsat, je-li to třeba. Měniče času působí tak silně, že jejich uživatelé rychle přestávají rozlišovat skutečnost a svůj snový svět. To poslední, co nepojmenovanému hlavnímu hrdinovi pomáhá udržet kontakt s realitou, je jeho přítelkyně – Lola. I v těch nejroztodivnějších situacích se rozpomíná na to, že ji hledá. Jeho pouť dlouho nevede nikam a současně všude, až se obává, že snad „má v sobě měnič času naplněný větami, které sám napsal“. Nakonec však objeví vnitřní strukturu svého příběhu, tedy knihy, kterou čtenář dostává do rukou, procitá a přesvědčí se, že už se nedokáže navyklým způsobem dostat nikam dál – je tedy s Lolou.

Vize vyvolané měničem času mají – pochopitelně, vždyť vznikají ze stránek knih – značně literární charakter. Obsahují drobné prvky realistického líčení – život výrostků na sídlišti, kteří zabíjejí čas nejdřív tak, že náhodně volají cizím lidem, pak píšou po zdech a potom už raději berou drogy. Nalezneme zde snahu o vyrovnání se s minulostí – hrdina při výpravě do hor zabloudí do vesnice, vysídlené a zpustošené Poláky v rámci poválečného přemístění Lemků (Lemkové jsou etnická skupina, blízcí příbuzní Ukrajinců a Rusínů, původně obyvatelé hor v jihovýchodní části Polska) na nově připojená západní území. Rozmluva se záhadným lesním mužem, jediným pamětníkem vyhnání, příznačně skončí, když posluchač usne. Následuje sociálně kritická satira: prezentace nových jatek (č. 5) pro zákazníky lačné toho nejčerstvějšího masa a magický realismus: výklad nejnovějších dějin jakožto souboje Velké zlé krávy a Velkého krále tasemnic.

Bohužel, fikční světy, jimiž procházejí uživatelé měničů času, jsou leckdy příliš papírové, knižní a těžkopádné. Čtenář není unášen proudem drogou zjitřeného vědomí, spíše je nucen, aby se prokousával dál v naději, že něco pochopí a zjistí, k čemu to hrdina vlastně spěje, když absolvuje stále další volně propojené nepravděpodobné příhody, vydávané za „příběhy“ a „vize“ vyvolané převratnými a dosud neznámými látkami. Teprve druhá a třetí část románu, tedy asi čtyřicet stran, skutečně evokují chaotické myšlení člověka, kterého k smrti děsí nemožnost rozeznat, co je skutečnost a co je dílo jeho mozku, jenž se již po kriticky dlouhou dobu nachází pod vlivem narkotika. Závěr – snad definitivní odchod ze soumračného světa zavřených očních víček – pak přivítáme s opravdovou úlevou.