Sarrazinova kniha Deutschland schafft sich ab, která nedávno vyšla také česky pod názvem Německo páchá sebevraždu, má v originále 461 stránek, jak se na správný německý tlustospis sluší, a vzbudila loni v Německu veliké vzedmutí emocí. Aby si dnes autora vůbec někdo všiml, musí být takzvaně „kontroverzní“ – to Thilo Sarrazin (nar. 1945) nepochybně je, zejména v německých kontextech. Kniha je vše jiné než dobově politicky korektní. Autor není, jak by se očekávalo, z pravicového konce politického spektra, naopak, jde o dlouholetého člena německé sociální demokracie (SPD), berlínského finančního senátora za tuto stranu (v podstatě ministra – Berlín má status spolkové země) a v posledku člena představenstva německé Spolkové banky (Bundesbank). Těsně před koncem své politické kariéry vydal knihu, kvůli níž byl nucen rezignovat na svůj bankovní post a jen o vlásek unikl vyloučení z rodné strany – díky tantiémám z více než milionu prodaných výtisků však jistě na odpočinku nouzí netrpí.

V čem vlastně spočívá provokativnost Sarrazinovy knihy? K tomu je nutno připomenout některá specifika vývoje německého myšlení a společenské atmosféry. Po vskutku neblahém průběhu a konci druhé světové války se stalo biologické či biologistické uvažování o lidech, za nacistických časů dovedené ad absurdum a vedoucí k neobyčejně krvavým koncům, na dlouhá desetiletí absolutním tabu. Co se kupodivu uchovalo v téměř nezměněné míře, je hrdost na národní úspěchy typu „německá kultura, věda, technika, umění“. Německo si rozpoutáním obou světových válek a té druhé zejména vskutku neobyčejným způsobem uškodilo a německá kultura a myšlení (včetně vědy a zvláště biologie), v některých aspektech jistě problematické, v jiných ale fascinující, po jejím skončení zvolna zanikaly. Ještě v osmdesátých letech jsem zažil v Rakousku poslední odlesky této někdejší slávy, ale dnes je německá kultura takového typu v podstatě mrtvá. Je to třeba chápat jako trest nebes za Auschwitz? Jak známo, Boží mlýny melou velmi zvolna.

Německá biologie, kterou jako historik vědy dobře znám, se stala podobným muzejním exponátem jako starořecká filozofie – čímsi vysoce zajímavým, dnešnímu stylu myšlení vzdáleným a napsaným v jazyce, který už skoro nikdo neovládá. Se svým oblíbeným Portmannem na tom dnes nejsem zásadně jinak než jiní s Plótínem.

Se zkratkovitým žurnalistickým klišé „německý = nacistický“ není v podstatě divu, že specifika německého myšlení a literatury vzala v poválečných letech postupně za své a německé texty zní dnes mnohdy jako překlady anglosaských předloh: strašlivé trauma poslední války v podstatě ovlivnilo vývoj celosvětové intelektuální atmosféry směrem od někdejších německých vzorů (paradoxně bylo i anglosaské myšlení padesátých let mnohem „němečtější“ než dnes). Jak jsem ale uvedl, touha po „německých úspěších“ není dnes o nic menší než před sto lety. Představa, že v Německu se dělá vše od sociální politiky přes ochranu životního prostředí až po rozvojovou pomoc nejlépe, není dnes o nic slabší než v dobách, kdy bylo Německo „über alles“.

Sarrazin prezentuje a na obsáhlých číslech dokládá demografický propad německého obyvatelstva a vyjadřuje obavu z postupného poklesu průměrné inteligence populace, a tudíž i školní a ekonomické „použitelnosti“ dalších generací. Jako ekonom si představuje dědivost inteligence poněkud mechanisticky a do značné míry inteligenci ztotožňuje s matematickými schopnostmi.

Nechci se zde pouštět do zašmodrchaného problému, co to vlastně přesně inteligence je a jaká numera či hausnumera různé IQ testy měří. Možná má největší kus pravdy C. G. Jung, který tvrdil, že inteligence je v podstatě harmonickým sepětím racionality s emocionalitou – na každý pád se třeba něco jako intuice do většiny jejích dnešních definic nevejde. Je-li tvrdě mechanistická představa o dědivosti inteligence zhoubná, je neméně zhoubná i „politicky korektní“ představa současná, učící, že duševní mohutnosti všech lidí jsou stejné (o těch tělesných to tvrdit přece jen tak úplně nelze, protože jsou příliš evidentně na očích) a jejich vývin je dán pouze sociálními faktory prostředí. Okolnost, že někdo v nějakém smyslu „nestíhá“, je tedy nutně dána nějakým šizením a diskriminací, a v podstatě tedy může být předmětem žaloby třeba na vládu, rodiče či společnost jako celek.

Málokterá nauka je pro společnost, která nějak touží po technicistních výkonech, zhoubnější. Nikdo rozumný nebude veliký význam výchovy pro vývin lidských schopností popírat, ale kdyby byl člověk tak neomezeně ovlivnitelný a formovatelný, jak o tom sociální inženýři sní, nebylo by nejlepší metodou, jak naplnit konzervatoř, vzít od raného dětství bez výběru sto chovanců dětského domova a hudebně je vzdělávat? Sto virtuózů by bylo jistých. Proč potom ještě nějaké talentové zkoušky?

Inteligence v širokém slova smyslu je dědičná podobně jako jiné lidské mohutnosti, i ty je samozřejmě nutno opečovávat a upevňovat tréninkem. Na straně druhé je velmi skličující nacvičovat s pivovarským valachem skákání parkuru a při představě, že bych se měl živit gymnastikou či operním zpěvem, mne jímá nelíčená hrůza. Představa, že IQ testy jsou cosi jako výroky posledního soudu, je ovšem scestná, o to víc, že v odnáboženštělé společnosti nelze bez úsměšku poukázat k tomu, že všichni lidé jsou stvořeni k obrazu Božímu a i ti s IQ 95 jsou Všemohoucímu stejně milí jako jedinci s hodnotou 130 (zaměstnavatelům zřejmě stejně milí nejsou, to je ale jiná písnička).

Rovnost lidí byla původně chápána právě takto, nikoli jako stejnost: dnes musíme pracně vymýšlet, pokud řekněme občané Novák a Horák nejsou ve všech parametrech identičtí, kdo z nich byl jak sociálně ošizen a jak mu „kompenzovat tuto křivdu“. Podotkněme také, že po vymizení religiózních brzd je nutno pohlížet na svět buď takto bizarně, nebo nechat průchod nějakému „tlumení nežádoucích“, které by pak nebylo korigováno nějakými zásvětními ohledy. Z obojího věru mrazí a lze si položit otázku, zda islám, který celou věc vidí po starodávnu a do úradků Alláhových, který nadělil Ahmedovi to a Mehmedovi ono, se nemíchá, bloudí tak dalekosáhle, jak si Západ myslí.

Sarrazin má ovšem jistě pravdu v tom, že okolnost, že se nadané vrstvy společnosti množí díky nastavení společenského systému málo nebo vůbec, umenšuje postupně intelektuální potenciál společnosti. To je samozřejmě věc, která se za žádných okolností „říkat nesmí“. Ve společnosti ovšem těch, kteří by mohli být atomovými fyziky, ale skončili jako pasáčkové vepřů, ubývá a zásoba bude záhy vyčerpána, pokud už není.

Věc je ovšem ještě komplikovanější, což nejen Sarrazin, ale ani biologové nevidí, ač se jedná o fenomén povýtce biologický: společnost jako celek je jaksi organismální povahy a má vždycky nejen svůj „hlavový“, ale i svůj „temný“ pól, který, jsa odstraněn, regeneruje, podobně jako ploštěnka, kterou přeřízneme. „Dekapitované“ společnosti typu Čech po Bílé hoře či Pobaltí po sovětské invazi se v několika generacích „zahojily“, naopak britští trestanci, vyvážení po desetiletí do Austrálie, tam vytvořili docela normální a funkční společnost – ta z pochopitelných důvodů nemůže sestávat převážně ze zlodějů, lupičů a defraudantů.

Opačný, zcela symetrický problém nastal po založení Izraele: „normální“ společnost také nemůže sestávat převážně z psychoanalytiků, dentistů a hudebních kritiků, neboť někdo musí okopávat řepu či vyvážet odpadky – u některých mírně, ale systematicky „dušených“ menšin dochází ke zvýšené, takříkajíc „nouzové“ mobilizaci intelektových schopností a raketové společenské úspěšnosti, pokud tlak trvá: to se týká nejen evropských Židů, ale také třeba osmanských Arménů, javánských Číňanů či evropských homosexuálů.

Ze Sarrazinovy knihy je patrno, že autor nemá příliš rád Turky a obecně muslimy, tvořící dnes spodní společenská patra německých velkých měst, a pokládá je za základní brzdu společenského pokroku. Paradoxně jeho příjmení, pasážované přes románské prostředí, znamená „Saracéna“, tj. musulmana – podobně se jako na potvoru jmenoval český nacionalista a manžel Barbary Pankel „Němec“.

Sarrazin zcela právem kritizuje přemrštěně štědrý německý sociální stát, který umožňuje skromnějším zájemcům žít po desetiletí bez jakéhokoli usilování jiného typu, než je docházení na sociální úřady (znám i intelektuály obojího pohlaví takto žijící po dvacet let i déle). Kdo ovšem zná Turky v jejich domovině, ví, že jde o jakési „Němce Středního východu“, a vidí, jak turecká říše dnes vzkvétá a slyne prosperitou, pořádkem a dobrými mravy.

Je jistě pravda, že do Německa neodešly turecké intelektuální špičky, ale není příčina spíše než v dědičné intelektové méněcennosti v pasti přemrštěně štědrého státu, v níž synové a dcery Východu snadno uvíznou („Považte, v Kreuzbergu rozdávají za nic pětinásobek toho, co v Anatolii platí za celodenní štěrkování silnice!“)? V okouzlení z pošetilosti „ďaurů“ a v prvoplánové naivitě neberou do úvahy, že je tento způsob života rozkládá, deklasuje a činí z nich „temný pól“ společnosti, vhodný jako všeobecný hromosvod a takto se taky chovající.

Bylo osudovou chybou, že už v šedesátých letech nenajala německá vláda pro děti gastarbajtrů turecké učitele, včetně učitelů tradiční islámské mravouky, a doufala, že se s nadšením stanou Němci se vším všudy a budou procítěně deklamovat Goetha – snad oči budou mít trochu tmavší. Dnes sedí mezi dvěma židlemi, původní jazyk a tradici pozapomněli, novou se příliš nenaučili – často jsem za svých cest Tureckem potkával mladé lidi, bavící se mezi sebou rudimentárním německým slangem: německé Turky druhé generace na návštěvě u příbuzných.

Představa takového multikulturalismu, kde všichni jsou zcela stejní, sdílejí stejné představy a hodnoty a pouze jeden občas zapálí tyčinku Buddhovi a druhý půjde do mešity, je stejně naivní a zavádějící jako někdejší představa „sovětského člověka“, který je také nadšeným normobudovatelem, jen občas navlékne v prvomájovém průvodu tádžický kroj či si uvaří pilaf místo pelmeňů. Jak to dopadlo, víme.

Dějiny jsou ovšem plné úzkého spolunažívání různých etnik a věr těsně vedle sebe v pokoji a po staletí – celá Osmanská říše tak fungovala. Různé národy ovšem měly většinou oddělené rodinné právo a civilní soudnictví, často i školy, sociální zabezpečení či sídla v rámci různých čtvrtí. Takto skutečný multikulturalismus vypadal a vypadá – národnostně homogenní velkoměsto typu Prahy sedmdesátých let je evropskou novověkou výjimkou krátkého trvání.

Že naivně pojatý multikulturalismus v Německu příliš neuspěl, řekl vlastně Sarrazin nahlas jako první a vzápětí nastal poměrně častý, ale bizarní sociální fenomén. Byl s velkým rachotem, hněvem a skutečným či předstíraným pohoršením vypuzen z banky, o pár týdnů později ale totéž kancléřka Merkelová prohlásila zcela veřejně a vše bylo v pořádku. Podobně bylo v šógunátním Japonsku lidu zapovězeno pod trestem smrti přímo mluvit s vladařem – pokud ovšem byla nějaká ves v zoufalém postavení, vybrala dobrovolníka, který se vrhl pod šógunova nosítka s písemnou žádostí: byl sice sťat, ale suplika pak byla vyřízena. I na náměstí Tchien an-men bylo nutno rozjezdit tanky demonstrující studenty, aby se pak většina jejich reformních požadavků uskutečnila.

Co vlastně Německo učiní se svou budoucností, když německojazyčné střední třídy, opory tradičního „němectví“, rychle ubývá? Poangličtí se, počínaje nejvyššími vrstvami, kde řečený proces už začíná? V podstatě je problematika Německa stejná jako v jiných evropských zemích včetně naší, Německo je pouze větší a je zvyklé být v mnoha směrech „mocností“.

Z důvodu odpřáhnutí sexu od rozmnožování pomocí antikoncepce a zajištění ve stáří od počtu a „společenské použitelnosti“ odchovaných dětí prostřednictvím penzijního systému začínají střední třídy vymírat. Snad jen definice penze jako určitého procenta z příjmu potomků by mohla proces zvrátit – v systému, kde rodiče vůči dětem mají tisíc a jednu povinnost a děti vůči nim žádné, je radou rozumu si obtížného parazita, který je pět let roztomilý a pak nás dalších třicet roků komanduje a vysává, do domu nenasadit. Z někdejší rozumné investice se stal iracionální rozmar překážející kariéře i konzumu. Na penze musejí vydělat imigranti, kterým je pak možné vyčítat, že „nesdílejí naše hodnoty“. Proč by proboha měli? Aby dopadli stejně?

Civilizace, která se není schopna dále reprodukovat, naznačuje, že jí nestojí za to trvat, že je jaksi pro kočku a že je načase vyvanout…