Tenkrát ve Vídni
Jelinek, Elfriede: Vyvrhelové (in Host)

Tenkrát ve Vídni

S dílem rakouské spisovatelky Elfriede Jelinekové (nar. 1946) se čeští čtenáři seznamují od konce devadesátých let. Překladů jejích knih přibylo poté, co roku 2004 obdržela Nobelovu cenu za literaturu. Kromě divadelních her, z nichž jedna se hraje i na scéně Národního divadla (Co se stalo, když Nora opustila manžela aneb Opory společnosti), to jsou knihy Milovnice, Pianistka, Lačnost a nyní i Vyvrhelové.

S dílem rakouské spisovatelky Elfriede Jelinekové (1946) se čeští čtenáři seznamují od konce devadesátých let. Překladů jejích knih přibylo poté, co roku 2004 obdržela Nobelovu cenu za literaturu. Kromě divadelních her, z nichž jedna se hraje i na scéně Národního divadla (Co se stalo, když Nora opustila manžela aneb Opory společnosti), to jsou knihy Milovnice, Pianistka, Lačnost a nyní i Vyvrhelové. Román v Rakousku vyšel již v roce 1980, je tedy starší než další u nás vydaná autorčina díla – kromě románu Milovnice, jenž byl její prvotinou.

Hlavními autorčinými tématy jsou vztahy mezi muži a ženami a postavení žen ve společnosti. Kolem sebe vidí především zneužívání a vykořisťování. Mezilidské vztahy jsou zpravidla založeny na směsici vzájemné závislosti, prospěchářství a uspokojování pudových potřeb. Sadismus či jiné neobvyklé formy sexuálního chování jsou každodenní realitou. Lidská společnost je v jejích knihách v lepším případě groteskním panoptikem, v horším noční můrou. S pozitivními postavami a příklady jednání se zde takřka nesetkáváme. Jelinekové romány bývají spolu s díly Thomase Bernharda řazeny do „žánru“ antiheimatliteratur (antivlastenecké literatury), která se vysmívá tradičním představám, spojovaným s idylickým a spořádaným Rakouskem. Ostatně nelze si nevzpomenout, že právě v Rakousku došlo k děsivému případu, kdy navenek zcela spořádaný občan maloměsta věznil – po celá desetiletí – ve sklepě rodinného domku svou dceru i její děti.

Román Vyvrhelové vlastně nemá děj v běžném slova smyslu. Jde o sled typických situací, v nichž spisovatelka ve specifické zkratce zobrazuje život, názory a myšlenkový svět tří vídeňských rodin, rodičů a jejich dětí, z různých sociálních prostředí. Tyto vzájemně velmi odlišné rodiny spojuje to, že příslušníci jejich nejmladší generace vyhledávají večerní rozptýlení v jazzových klubech. Populární hudba tak svede dohromady dvojčata, jejichž nyní invalidní otec má za sebou kariéru důstojníka SS, dělníka – syna přesvědčené sociální demokratky – a ležérní slečnu z lepší rodiny.

Jsme svědky nekonvenční zábavy čtveřice mladých lidí. Kromě toho, že poslouchají jazz a Presleyho, studují existencialisty a oddávají se intelektuálním rozhovorům, také po nocích napadají usedlé vídeňské občany. Surově je bijí a okrádají. Motivy zůstávají nejasné, avšak Rainer Witkowski, ve svých osmnácti letech nadšený čtenář CamuseSartra, opakovaně zdůrazňuje, že peníze to nejsou. Mladík, jehož otec sloužil u SS a nyní pracuje jako vrátný, se zdánlivě bezdůvodným násilím chce vydělit ze společnosti, kterou pohrdá. V podtextu však čteme, že jeho pohrdání pramení z toho, že nemůže mít to, po čem touží: ani trvalou pozornost svých spolužáků – kterou se snaží získat výmysly o excentrickém a nákladném životním stylu vlastní rodiny –, ani lásku spolužačky z bohaté rodiny, ani „krásné věci, které pak můžeš vlastnit“. Závěr má základ ve skutečné události, k níž došlo v šedesátých letech, kdy jakýsi sedmnáctiletý mladík vyvraždil vlastní rodinu. Autorka ji však přenesla do let padesátých, do doby vlastního – neradostného – dětství a dospívání.

Momentky z každodenního života – popisy všedních činností i myšlenkových pochodů, které je provázejí – vynikají konkrétností, originalitou postřehů i svěžestí jazyka. Do podrobností se seznámíme jak s odporným zápachem válečných náhražkových potravin (traumatem dětí z chudých rodin), tak s tím, co se honí v hlavě Rainerově sestře, když poprvé souloží s přitažlivým dělníkem Hansem. Leckdy nás pobaví sarkastické poznámky vypravěče, jindy je zase uspokojena naše voyeurská touha poznat ty cizí myšlenky, které nikdy nejsou vysloveny nahlas.

V románu je mnoho prvků, které jsou autorce osobně blízké: především je to vážná hudba a často rádobyintelektuální hovory o skladatelích a interpretech, které postavy vedou. Prostředí je jí také důvěrně známé, vždyť sama navštěvovala gymnázium ve Vídni právě v padesátých letech. Díky tomu je patrně tak přesvědčivá, když „odhaluje absurditu společenských klišé“ (jak je uvedeno na diplomu Nobelovy ceny), panujících v tomto prostředí.

Společně s autorkou (jakoby) nezaujatě pozorujeme pečlivě vykreslenou každodennost několika mladých Rakušanů, zmítaných navzájem protichůdnými zájmy a vášněmi. Nelze však říci, že bychom s jistotou chápali, co vedlo Rainera k jeho fascinaci násilím a co ho přimělo k zrůdnému činu. Skutečně neměl v rodině, do níž se narodil, ve své společenské vrstvě, na svém elitním gymnáziu, v temném světě autorčiny představivosti jiné východisko?

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Jitka Jílková. Praha, Mladá fronta, 2010, 264 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse