Cronenberg, David: Nebezpečná metoda

Cronenberg, David
Nebezpečná metoda

recenze film

V pojetí svérázného kanadského režiséra doputoval skutečný příběh o myšlenkové kolizi zakladatele psychoanalýzy Freuda se svým nejlepším žákem Jungem na dvourozměrné filmové plátno, aniž ztratil vtip, složitost, inteligenci a historickou věrnost.

Děsivá historka po cronenbergovsku
Nebezpečná metoda. Režie: David Cronenberg. Scénář: Christopher Hampton (podle vlastní divadelní hry a knihy Johna Kerra). Hrají: Michael Fassbender, Keira Knightleyová, Viggo Mortensen, Vincent Cassel. USA 2011, 99 minut.

V úvodu ke své rozměrné non-fiction s podtitulem Příběh Junga, Freuda a Sabiny Spielreinové spisovatel John Kerr poznamenává, že jde o „neobyčejně děsivou duchařskou historku, v níž nakonec aktéry nepožere žádná bytost, ale teorie – a způsob naslouchání“. Není skoro divu, že Nebezpečná metoda, která vyšla česky v překladu Manese Mendozy (vydal Prostor), zaujala režiséra Davida Cronenberga. Legendární filmař, který v březnu oslaví devětašedesátiny, se totiž během víc než čtyřiceti let své režisérské kariéry vypracoval v tvůrce, který umí vyšťárat ty neděsivější a nejvzrušivější momenty za racionální fasádou každodennosti.

„Skutečným“ prostorem, v němž se autor filmů Moucha (1986), Crash (1996) nebo Dějiny násilí (2005) realizuje, je žánr psychologického dramatu. Cronenbergova unikátní, podezřívavá a podvratná vypravěčská nátura však tento žánr nejraději přetváří do podoby jakýchsi svérázných „psychosomatických“ hororů, které se prostřednictvím obrazů na plátně přimykají a přisávají ke zkoprnělým divákům. Nebezpečná metoda sice vyhlíží navenek dost krotce, a co se týče „podivnosti“, nesnese srovnání s většinou Cronenbergových předchozích filmů. Ani v nich ovšem nebyla nějaká „perverznost“ nikdy prvořadá, pomáhaly však posouvat tabu při zobrazování nejrůznějších „zakázaných“ prvků, ať už z oblasti sexu nebo násilí.

Dnes je ve filmu možné prakticky všechno, problémy jsou však stále stejné, neboť – jak praví filmový Jung z Nebezpečné metody – dospělé slasti jsou vždycky komplikované. Cronenbergova „metoda" je stále stejně znepokojivá a zábavná, jen pracuje se současnými vypravěčskými poměry a pravidly. Podvratnost v Nebezpečné metodě číhá už v samotném (zdánlivém) naplňování podoby útěšného kostýmního vyprávění. V tomto střídmě a poklidně vyhlížejícím filmu jde o příběh lásky. Vystupují tu ženy v kloboucích a sukních až na zem a muži ve vázankách a vestách. Společně zabydlují měšťanské salony, korzují pečlivě upravenými zahradami a vášnivě pěstují dopisovou kulturu. Právě proto je ovšem tak vzrušující, když se rozdychtěný džentlmen vrhne do postele svůdné panny, aniž si sundal boty...

Cronenberg jako autor „divných“ filmů tak okupuje šerou zónu, ve které se infantilní podívaná hollywoodského typu s dychtivým a rozmyslným potěšením páří s vyprávěním pro dospělé, přemýšlivé publikum. Ani film Nebezpečná metoda není podívanou pro každého – pro „naivní“ diváky je v ní příliš mnoho dialogů vzdělaných, zletilých osob, které se vsedě či během poklidných procházek parkem zabývají chladnokrevným, hlubinným cupováním vlastních niter. Současně je v něm ovšem dost scén, v nichž se hrdinové chovají „atraktivně“ nerozumně, podléhajíce – většinou proti své vůli – svým neurózám, frustracím a sexuálním deviacím. V rámci vztahu mezi slavným švýcarským psychiatrem a psychoanalytikem Carlem Jungem a jeho pacientkou a posléze milenkou a kolegyní Sabinou Spielreinovou tak dojde i na sadomasochistické extempore, v němž hraje hlavní roli s chutí uštědřený (i přijímaný) výprask na holou. Protože Sabinu hraje populární herecká star Keira Knightleyová a Junga vycházející hvězda německého původu Michael Fassbender, může představa takové divácké slasti přilákat do kina i diváky, kterým byla do tého doby raná historie psychoanalýzy naprosto lhostejná.

Nebezpečná metoda tak není pouze kombinací divácky vděčného příběhu závislosti, lásky a nenávisti a životopisného filmu, ve kterém se dozvíte plno zajímavých skutečností – je především filmem Davida Cronenberga, jehož přístup k adaptování literárních předloh je přinejmenším stejně zajímavý jako jeho přístup k hereckým hvězdám. V jeho pojetí se Nebezpečná metoda stala pěkným příkladem příběhu, který doputoval ze složité a nepřehledné reality až na dvourozměrné filmové plátno, aniž ztratil vtip, složitost, inteligenci a historickou věrnost. Kerrova bytelná faktografická kniha (která poprvé vyšla v roce 1993) vychází z dobových materiálů, odborných studií a knih, deníkových záznamů a korespondence. Opírá se i o dokumentaci objevenou až v 70. letech a vrhající nové světlo na vztahy trojice hlavních protagonistů. Četba, která svou napínavost generuje z faktografie, nepředstavuje rozhodně žádné oddechové „čtivo". Mezi ní a filmovým plátnem však stála ještě divadelní hra, kterou napsal před deseti lety renomovaný dramatik a scenárista Christopher Hampton, takto i scenárista Cronenbergova filmu. V příběhu tří osob spojených vášní pro psychiatrickou vědu a rozdělených mučivými osobními touhami je už samozřejmě všechno dějově přehledné a převedené do výmluvných obrazů.

Hampton má v tomto směru velkou zkušenost: kromě toho, že patří k nejzdatnějším adaptátorům obtížných literárních předloh (Nebezpečné známosti, 1988 podle Choderlose de Laclos nebo Pokání, 2007 podle Iana McEwana), se čas od času vrací i v životopisným projektům (o čemž svědčí drama o výstřední britské umělkyni Carringtonová, které v roce 1995 také režíroval, nebo Úplné zatmění ze stejného roku, jež natočila Agnieszka Hollandová s Davidem Thewlisem a Leonardem DiCapriem v rolích francouzských básníků Verlainea a Rimbauda).

Cronenberg měl naopak k životopisnému žánru dosud dost daleko: když pomineme svéráznou adaptaci díla Williama S. Burroughse Nahý oběd (1991), kde lze mezi fantasmagorickými obrazy najít autobiografické prvky, měl reálný základ snad jen jeho příběh gynekologů-jednovaječných dvojčat Příliš dokonalá podoba (1988) a bizarní transsexuální drama M. Butterfly (1993). V Nebezpečné metodě však vystupují i osobnosti, o kterých má (včetně jejich vizuální podoby) představu i většinová divácká veřejnost. I kdyby ji zakládala jen na tom, že na psychoanalýzu chodila většina postav z filmů Woodyho Allena, Freud kouřil doutníky a fotografie Junga a Freuda se ve Švankmajerově bezúsměvné komedii Přežít svůj život dost divoce rafají.

V souladu s předlouhou Hampton zobrazil vztah dvou velikánů psychoanalýzy s pomocí postavy téměř zapomenuté Spielreinové. Jak bývá u Cronenberga zvykem, hlavním hrdinou je však muž (Jung), zatímco žena je katalyzátorem jeho vnitřního dozrávání i ničivým, krutým a pragmatickým, leč svůdným objektem touhy. Mladičká, vzdělaná ruská židovka, trpící těžkými hysterickými stavy, se stává jedním z prvních pacientů, na nichž mladý Jung vyzkouší metody obdivovaného vídeňského kolegy Freuda. Během několika dalších let Sabina, která se začne psychoanaláze věnovat v praxi i teorii, přesvědčí spořádaného ženatého monogamistu, aby porušil mnohá nejsvětější pravidla, která dosud vyznával. Zapovězená pletka s pacientkou se pro Junga stane bránou k sebepoznání, které má bolestnou i inspirativní dohru ve všech důležitých oblastech jeho života. Jako u všech Cronenbergových hrdinů je i u Junga důležitá zaujatá metodičnost, s jakou sleduje své „šílenství“. Na rozdíl od většiny z nich však svou „transformaci" přežije a neztratí možnost se znovu socializovat. Naděje, se kterou filmový Jung vede své pacienty daleko za pouhé poznání jejich duševních neduhů – k tomu, jakými lidmi by se mohli stát - se tak týká i samotného lékaře a má rozměr příběhu, které je svůdné divácky sdílet...

Upjatý, raciolnální profesionál, který je však v nebývalé míře obdařený fantazií i citem, své krásné „animě" sice na čas (a opakovaně) podléhá, nepřestává však být manželem bohaté Emmy, která ho svým jměním existenčně zajišťuje, i vědcem, který všechna hnutí své i milenčiny mysli hbitě a pronikavě analyzuje. Citlivost však Junga zavádí až k branám esoterismu, který ho navždy rozkmotří s obdivovaným mentorem a přítelem. Freud v zaujatém, leč uvolněně sardonickém podání Vigga Mortensena (jenž po Dějinách násilí a Východních příslibech pracuje s Cronenbergem už potřetí) se pokouší zachovat racionální odstup jak od Jungových iracionálních sklonů, tak od jeho pletek se Spielreinovou. Neuniká však následkům přenosu, kterému se ve vztahu k potenciálnímu nástupci a pomyslnému synovi tolik bránil. Slavná, definitivní roztržka mezi oběma muži pak nabývá logické podoby opět díky Spielreinové, která svou ženskou pomstu přetavila v pomstu profesionální.

„Dogmatik“ Freud ovšem v tomto příběhu jako jediný situaci vnímá v širších kontextech. Sám žid, hodnotí Sabinu jako židovku, která v protestantovi Jungovi vidí svého „árijského Siegfrieda“, mytického wagnerovského hrdinu. Zatímco Jung se nebrání iracionalitě a propadá v předtuše války apokalyptickým snům, Freud si je vědom vnitřní „nebezpečnosti“ psychoanalytického konání pro společnost (včetně jeho přesunu na živnou půdu USA). Díky postavě Freuda tak ryze evropský příběh s kontinentální mentalitou získává perspektivu, která ho přibližuje angloamerickým divákům. Freud je navíc dalším (a možná nejlepším) z řady těch postarších, sebejistých cronenbergovských mentorů, kteří musejí prohrát svůj souboj se senzitivním hrdinou. Sami totiž nejsou schopni proměny, i když umějí sebelépe – a sebeničivěji – pozorovat a naslouchat svému okolí.

Zdá se mi, že David Cronenberg s přibývajícím věkem pro existenci těchto postav hledá stále pádnější argumenty a věnuje jim stále větší sympatie. Z Kerrovy objektivistické knihy se tak stal film, za jehož podmanivou dobovou fasádou se skrývá i sebereflexe samotného jeho autora.

© Alena Prokopová

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 57 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   45%čtenáři

zhlédnuto 3114x

Inzerce
Inzerce
Inzerce