Fronk, Václav: Sebereflexe české společnosti (in MfD)

Fronk, Václav
Sebereflexe české společnosti (in MfD)

recenze historie

Kniha formou textu i obrazu seznamuje čtenáře s problematikou českých humoristických a satirických časopisů na přelomu 19. a 20. století, a jejich prostřednictvím pak zkoumá bouřlivé proměny, které v tomto období celá česká společnost zažívala, či jinak řečeno, sleduje, jak se společnost vyrovnávala s mnohostrannými modernizačními dopady, které nástup nové éry provázely.

Václav Fronk: Sebereflexe české společnosti. Přelom 19. a 20. století v perspektivě humoristických časopisů. Bílina – Praha, V. Fronk, 2011

Historik Václav Fronk (1976) vloni vlastním nákladem vydal přepracovanou verzi své disertace s názvem Sebereflexe české společnosti. Přelom 19. a 20. století v perspektivě humoristických časopisů (došlo k tomu po opakovaných neúspěšných pokusech realizovat dílo prostřednictvím zavedených nakladatelství). Jeho práce formou textu i obrazu seznamuje čtenáře s problematikou českých humoristických a satirických časopisů na přelomu 19. a 20. století, a jejich prostřednictvím pak zkoumá bouřlivé proměny, které v tomto období celá česká společnost zažívala, či jinak řečeno, sleduje, jak se společnost vyrovnávala s mnohostrannými modernizačními dopady, které nástup nové éry provázely. Podle autora je karikatura v této době „nucena se stále častěji vyrovnávat s konflikty, které vybočují z dřívější hodnotové jednoznačnosti. První automobilisté, sufražetky a sportovci, reprezentanti nové, daleko méně přehledné české společnosti počátku 20. století, začínají hrát na stránkách humoristických časopisů stále významnější roli.“

Po obecném úvodu se autor věnuje národnostním stereotypům: především antisemitismu. Upozorňuje přitom na „zarážející univerzálnost, s níž se dala postava Žida využít pro tematizaci jakéhokoli protivníka“, i proto motiv Žida prostupuje napříč celou knihou. Dovolím si ale hned v úvodu připojit drobnou výtku: pokud je na deskách knihy vytištěno upozornění „Předsudky škodí zdraví a mohou i zabíjet“, pak je škoda, že autor vyvozuje své závěry pouze z dobových textů a nepřihlédl i k autorům, kteří se tématem předsudků zabývali na obecnější rovině, jako například psycholog G. W. Allport, jehož kniha O povaze předsudků vyšla i česky. Zvláště v případě antisemitismu se autor místy uchyluje k trochu krkolomným spekulacím, které se snaží skoro za každou cenu o nalezení nějaké „logiky“, i když by bylo jednodušší a podle mne i pravdivější přiznat to, co už před lety stručně shrnul profesor politologie Michael Curtis. Podle něj je „jedinečností antisemitismu to, že žádná jiná skupina lidí na světě nebyla simultánně obviněna z odcizení se společnosti a z kosmopolitismu; z toho, že jsou kapitalistickými vykořisťovateli a agenty mezinárodního kapitálu a také revolučními agitátory; z toho, že mají materialistickou mentalitu i z toho, že jsou lidmi bible; z toho, že jsou militantními agresory a také zbabělci; z věrnosti pověrčivému náboženství i z toho, že jsou agenty modernismu; z udržování přísného zákona a z morální dekadence; z toho, že jsou vyvoleným národem, a z toho, že jsou nižší rasou; z arogance i bázlivosti; z individualismu i věrnosti komunitě“.

Velkou pozornost věnuje Fronk vztahu Čechů a Němců: ukazuje přitom, jak si jednotlivé stereotypy sobě navzájem zrcadlově odpovídaly, tedy že Václav (personifikace Čecha) není v německé perspektivě o nic méně primitivní, brutální ani hloupý, než je jeho soused Michl (symbolická figura představující Němce) z českého pohledu (totéž samozřejmě můžeme konstatovat i obecněji, stejně třeba popsal historik Andrew Wheatcroft v knize Nevěřící vztahy křesťanů a muslimů). Podle Fronka byly tehdy velmi oblíbené variace na slavné antické sousoší Láokoónta a jeho synů rdoušených hady, kterýžto výjev mohl představovat stejně tak Čecha obtáčeného hadem germanizace jako „předlitavské vládní kabinety ve smrtícím českém sevření“ (ale i Británii sužovanou daněmi, případně staré elity v sevření volební reformy). Někdy ovšem i karikaturista dokázal onen „zrcadlový“ efekt sám nahlédnout a působivě vyjádřit, jako v případě karikatury s názvem Dvou lásek spor z roku 1899, na níž spolu na území Čech zápasí dvě ochlupené postavy s kyji (český a německý nacionalismus), které si jsou ve svém nevábném zjevu a agresivitě navzájem velmi podobné. (Připojme, že většina z těchto karikatur charakterizujících jednotlivá etnika je nám dnes cizí, i když samozřejmě vznikají předsudky nové: protiromské či protivietnamské.)

Další kapitoly se pak týkají politického rozrůzňování, techniky, žen a sportu. Velmi čtivá je část o emancipaci, autor reprodukuje třeba reakce na první lékařky (Z ordinace se ozve výkřik. Vysvětlení? „Slečna doktorka prořízla pacientce ránu, ale když spatřila krev, omdlela. Teď běžela asistentka pro lékaře“). Další dobové kreslené anekdoty zpochybňovaly schopnost žen rozumně a samostatně nakládat s volebním právem, buďto proto, že jsou příliš pod vlivem kněží, nebo z toho důvodu, že jim stejně „jde jen o jedno“, totiž o sňatek („Koho byste volila, kdybychom my ženy měly volební právo?“ Odpověď: „Myslím rozhodně toho, který by přišel nejdřív a opravdu to myslil“). Jiné dobové anekdoty si braly na mušku ženskou zálibu v módě, která může zacházet do značně cynických poloh (Dáma prohlížející si smuteční šaty: „Takový krásný smutek – a můj muž plný života“). Móda se pochopitelně netýkala jen oděvů či šperků, ale – řekněme – i životního stylu a způsobu smrti („Oklamal mne… Měli jsme ujednáno, že prvního máje společně zemřeme – a on se zastřelil včera s jinou“).

Autor také poutavě ukazuje, jak se proměňoval obraz vynálezů jako automobil či vlak: od zlověstných „strojů na zabíjení“, které za sebou zanechávají pomníčky po obětech, ale díky kterým přeživší oběti mohou zbohatnout vymáháním bolestného (za tím účelem bylo nutno „nešťastné náhodě“ vyjít vstříc), až k nositelům pokroku, před nimiž prchá vše zpátečnické. Autor sám za jedno z nejnápaditějších ztvárnění automobilové tematiky označuje to z mnichovských Fliegende Blätter z roku 1908: naivní německá turistka v Římě na něm přisuzuje automobilům zničení antických památek. Zhoubný vliv automobilismu je v tomto případě dle Fronka nepochybně přeceněn, tak jako třeba ve Švejkově svérázném hodnocení příčin sarajevského atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este, kde se rovněž mění z podružné okolnosti v jednu z nejdůležitějších příčin následníkova zavraždění: „Tak se podívejme, paní Müllerová, v automobilu. Jó, takovej pán si to může dovolit, a ani si nepomyslí, jak taková jízda automobilem může nešťastně skončit.“ Při hlubším zamyšlení ale podle autora vyvstává možnost jiné interpretace římského omylu: „tradice ve všech svých podobách bere za své, evropská kultura se proto v perspektivě přelomu století doslova chvěje v základech“.

V exkursu o sportu Fronk přesvědčivě ukazuje, jak silně byl původně odsuzován („jedině za tím účelem se nese, aby jeden nad druhého v závodě vynikl, aby vítěz třeba na úkor vlastního zdraví vysazenou částku shrábnul. Tedy marnivost na jedné, chtivost peněz na druhé straně“). Častým tématem prý byla konfrontace nicotného sportu a takřka posvátného umění a vzdělání, v jedné karikatuře z roku 1904 slavný zápasník zaskočený vlastní slávou prokazuje svůj primitivismus, když si pomyslí: „Všichni po mně chtějí autogram, nejvyšší čas naučit se psát.“ Postupně si ovšem i na stránkách humoristických listů získávají sportovci uznání a přízeň, už roku 1909 prý vyšla oslavná báseň na fotbalisty Slavie: „Čím byl kdysi Žižka Čechu, když mu hájil svatá práva, tím je nám dnes pro útěchu, těchto bojovníků sláva.“ Jestliže podle Fronka konzervativnější část čtenářstva se takovému srovnání smála jako kontrastu vznešené národní minulosti a moderního úpadku, pro jiné „mohlo být už přijatelným zapojením nového fenoménu do linie české tradice“.

Čtenář může Fronkově knize vytknout, že se místy odchyluje od akademického vyjadřování (místo „nejnižší vrstvy“ pejorativní „spodina“) nebo se nesnaží vymezit rozdíl mezi „karikaturou“ a „anekdotou“. Také některé jeho interpretace konkrétních karikatur jsou diskutabilní, což je ale většinou dáno tím, že s odstupem více než stovky let se dnes nedá dost dobře odhadnout, jaký byl přesný záměr autora a jaká byla reakce publika (jako v případě prosby venkovana, vcházejícího k městskému holiči s prosbou: „Já bych prosil o jedno antisemitský vymytí hlavy“).

Na Fronkově knize je dobře patrné, v jak myšlenkově velmi odlišném světě v mnoha ohledech ještě lidé na přelomu 19. a 20. století žili. K postižení nových vynálezů často sahali do arzenálu starých mytologických bytostí jako Prométheus nebo Ahasver, který je odsouzen do konce světa bloudit po zemi, a proto ho jako jediného nemůže ohrozit ani automobil (v 19. století vznikala ostatně díla jako Alegorie magnetismu coby ženská postava, velmi podobná bohyni Venuši, která „v souladu s fyzikální poučkou o přitažlivosti opačných pólů svírá pravicí prchajícího Amora a levicí Erota, který zosobňuje nenávist“, nebo Alegorie elektřiny, jež „se starostlivým pohledem sleduje poslíčka lásky amora, rajtujícího na telegrafním drátu, a ukazuje mu jeho bleskovou cestu“ (L. Konečný). Témata, která ovšem dávno zesnulí karikaturisté i prostřednictvím těchto bájných bytostí ztvárňovali, jsou naopak dodnes aktuální, ba aktuálnější než v době jejich vzniku, třeba sláva sportovních hvězd nyní dosahuje met, které si doboví karikaturisté neuměli představit. A najdeme u nich i motivy, které až po desítkách let ztvárnili sci-fi spisovatelé a filmaři, tak zápletku filmu Minority report můžeme v zárodku najít už v karikatuře z roku 1909, v níž policie zatýká člověka s odůvodněním, že „ještě nikoho nezabil, ale napadla ho myšlenka, že by mohl někdy někoho zabít, a to my už ho máme“. A do pohledu z daleké budoucnosti nakonec ústí i navýsost sebeironický závěr Fronkovy vydařené publikace: podobně, jako jsou pro dnešní české diváky lidé vystupující v televizních záběrech normalizační televize směšní, i k nám, těm „nehygienicky, neprakticky oblečeným zvláštním postavám včerejška“, se podle něj „ozývá smích“ z budoucnosti. I my si zasloužíme „pozvánku na velký karneval dějin, jímž procházejí lidé v prapodivných kostýmech a maskách a smějí se sobě navzájem“.

© Jan Lukavec
článek vyšel v MF Dnes 4.2.2012
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce MF Dnes

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 70 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   53%čtenáři

zhlédnuto 3625x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce