Schwanitz, Dietrich: Vzdělanost jako živý dialog s minulostí (in MfD)

Schwanitz, Dietrich
Vzdělanost jako živý dialog s minulostí (in MfD)

recenze literární věda

Kniha na cestu, obsahující vše, čemu se říká vzdělání – takto ambiciózně charakterizoval německý profesor anglistiky a kulturní historik Dietrich Schwanitz svoji knihu Vzdělanost jako živý dialog s minulostí: vše, co musíte vědět, chcete-li rozumět přítomnosti. Autor v knize konstatuje hlubokou krizi vzdělávacího systému a trochu troufale nabízí „nový čtenářský kánon, který je postaven na tom, co patří ke kulturnímu vědění také u našich sousedů“.

Co byste (ne)měli vědět z dějin kultury a umění, abyste byli bráni vážně
Dietrich Schwanitz
: Vzdělanost jako živý dialog s minulostí: vše, co musíte vědět, chcete-li rozumět přítomnosti. Přel. Daniela Petříčková a Miroslav Petříček. Prostor, Praha, 2011, 551 s.

Kniha na cestu, obsahující vše, čemu se říká vzdělání – takto ambiciózně charakterizoval německý profesor anglistiky a kulturní historik Dietrich Schwanitz (1940–2004) svoji knihu Vzdělanost jako živý dialog s minulostí: vše, co musíte vědět, chcete-li rozumět přítomnosti.
Autor v knize konstatuje hlubokou krizi vzdělávacího systému (podobně jako K. Liessmann, který ostatně Schwanitze v Teorii nevzdělanosti mírně ironicky zmiňuje) a trochu troufale nabízí „nový čtenářský kánon, který je postaven na tom, co patří ke kulturnímu vědění také u našich sousedů“ (myšleno těch západních či nanejvýš ještě Rakouska: jméno žádného českého či polského umělce nebo myslitele v knize nenajdete). Jako celek má publikace nejblíže asi ke Kánonu západní literatury od Harolda Blooma, jehož český překlad vydal rovněž Prostor. První část Schwanitzovy publikace, nazvaná Vědění (historie Evropy, literatura, umění, hudba, filozofie, ideologie, teorie a vědecké obrazy světa) skicuje obrysy klasické vzdělanosti. Druhá část, nazvaná Znalost, se zabývá komunikací, pojednává o pravidlech, podle kterých se komunikuje mezi vzdělanci, o způsobech, jak vědění používat. Autor se tedy pokouší o jakousi humanitní „teorii všeho“, poznatky přírodních věd podle něj do klasického vzdělání nepatří, a kdyby náhodou někdo něco namítal, pro jistotu konstatuje, že „pojem sebereflexe, který byl dosud doma v humanitních vědách, určuje ve stále větší míře i problémy přírodních věd“, čímž se s nimi podle vlastního přesvědčení dostatečně vyrovnal (dodejme, že mnozí tento přístup Schwanitzovi vytýkali a jistý německý historik dějin vědy dokonce napsal knihu Jiná vzdělanost jako doplněk k Schwanitzově knize).

Kniha je psána esejistickou formou a je plná metaforických zkratek, svérázných soudů, „vtipných“ poznámek (jejichž skutečná vtipnost ovšem kolísá) i aforistických tvrzení či bonmotů. Mnohá Schwanitzova převyprávění a interpretace známých příběhů jsou opravdu neotřelá: „Héra přemluvila těhotnou Semelé, aby nevpustila Dia na lože, načež frustrovaný Zeus ženu sežehl bleskem.“ Časté jsou rozmanité aktualizace: „Atlas byl odsouzen k tomu, nést nebeskou klenbu; ostatní Titáni museli podpírat balkony vil divokých podnikatelů.“ Některé jeho výroky přitom vyznívají možná až příliš sloganovitě či frázovitě: „Shakespeare byl básník všech básníků a dramatik všech dramatiků, největší stvořitel po Bohu.“

V publikaci najdeme oddíl přinášející charakterologii některých národů západního světa a návod, jak by k nim měl Němec nejlépe přistupovat, připomínající „xenofobní průvodce" z nakladatelství XYZ („Američan při jídle napřed rozřeže steak nožem, potom nůž odloží a levou ruku si pod stolem opře o koleno: potřebuje ji, aby mohl držet kolt“). Místy Vzdělanost jako živý dialog s minulostí připomíná stručný kurs biblioterapie, to když diagnostikuje a předepisuje, pro které psychické rozpoložení je daná kniha nejvíce vhodná: tak Robinson pozvedne morálku, když se člověk nachází v nějaké zoufalé situaci; Gulliverovy cesty se mají číst tehdy, pociťuje-li čtenář znechucení z politických stran a nedokáže už snést sledování televizních zpráv; a po Donu Quijotovi by měl člověk sáhnout tehdy, když „má co do činění s ideologickými křížovými rytíři, kteří pod tlakem potřeby propůjčit svému životu smysl přizpůsobují skutečnost nějakému fantazijnímu scénáři“. Jindy se Schwanitzova kniha blíží dokonce příručkám typu Jak blufovat o literatuře („Lze pochybovat o tom, zda je nutné číst Frankensteina. Bezpodmínečně by si však měl čtenář přečíst Alenku v kraji divů a za zrcadlem“). Na jednom místě dokonce Schwanitz s velkou nadsázkou radí, že vlastně stačí zvolit si a přečíst jen jednu knihu a na jejím základě si hrát na vzdělance: vybraný autor se čtenáři může stát „hradem“, z něhož může podnikat výpady a komentovat či odmítat jakéhokoli jiného spisovatele ve stylu: „Kafka? Proč ne, ale Robert Musil to není.“
Velmi svěží je kapitola s názvem Co bychom v žádném případě vědět neměli (způsobem argumentace poněkud připomíná publikaci Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli od Pierra Bayarda). Podle Schwanitze totiž vědění může být i „velmi trapné a se skutečným vzděláním neslučitelné“. Tak například znalost dynastických vztahů mezi rody Habsburků, Bourbonů a Wittelsbachů v 18. století je vítanou součástí vzdělání, kdo však dává k lepšímu detailní informace o současných rodinných problémech Windsorů anebo manželské sváry monackého knížecího rodu, „své pověsti spíše škodí“. Ještě nebezpečnější oblast vědění, která prý má přímo ráz „zaminovaného území“, je televizní program. Pokud známe konvence, obsazení, dramaturgii a příběhy zmíněných odpoledních talk-shows, je dle autora na místě obezřetnost: buď bychom měli tuto znalost skrývat, nebo ji vydávat za výsledek teoretického studia médií. A kdo dokáže okamžitě říci, jak hrálo Schalke 04 v roce 1969 proti Borussii Dortmund, kdo nastřílel branky a kdo byl střídán, jeví se jako fotbalový expert, je pak ale méně pravděpodobné, že je rovněž „znalcem Goethova pozdního díla a jeho vztahu k pracím o morfologii“. Množství zapovězeného vědění, které musíme skrývat, pak podle autora závisí v podstatě na stavu osobní vzdělanosti. Přitom prý platí následující železné pravidlo: kdo je v kraji vzdělanosti novicem, měl by všechno zapovězené vědění skrýt, protože nezná ještě dopodrobna mravy; nedokáže ještě správně posoudit jemné rozdíly mezi povolenými, ještě přípustnými a zcela zapovězenými znalostmi. Naproti tomu „plně vyvinutý vzdělanec si může dovolit mít přehled i v triviálních a naprosto vulgárních oblastech. Posílí tak svou pověst, protože se bude předpokládat, že se o tyto triviality zajímá ve světle nějakých vyšších souvislostí, aby z nich vykřesal jiskry překvapivého významu.“

Autor se ve své knize snaží o čtivost a srozumitelnost, odsuzuje přitom především dekonstruktivisty a poststrukturalisty, kteří podle něj vedou „konkurenční boj v nesrozumitelnosti“. Naopak se sám snaží i filozofické teorie vyprávět formou hutných příběhů či exempel, takže třeba k T. W. Adornovi a M. Horkheimerovi podotýká, že společnost se pro ně stala „kriminálním románem“ a „stoupenci kritické teorie se proměnili v detektivy“. A pokud prý Německo nevytvořilo v 19. století žádný velký román, bylo to tím, že mělo „román dějin, jehož romanopiscem byl Hegel a pilným čtenářem Marx“. V žádném slova smyslu se tedy nejedná o odborný text a nenajdeme v něm kupříkladu žádné poznámky pod čarou, až na jednu velmi vydařenou „sebereflexivní“ výjimku nadepsanou Poznámka pod čarou o poznámce pod čarou. V ní autor skepticky, i když pravdivě konstatuje, že všechny texty jsou přeurčeny k tomu, aby se staly – materiálem poznámek pod čarou. Každý text totiž „vyrůstá na hromadách jiných textů, z nichž se postupně tvoří kompost, genový rezervoár, z něhož se nekonečnou kombinatorikou poznámek pod čarou tvoří nové texty“. Poznámky pod čarou jsou tedy pro autora něčím nepostradatelným po literární provoz, naopak téměř zavrhuje recenzenty literatury non fiction: na milost bere jedině ty, kteří srovnávají několik knih k témuž tématu (u nás tiskne podobné texty hlavně Orientace Lidových novin). Celkově si ale dle Schwanitze recenzenti většinou libují v „nesrozumitelných narážkách určených domnělým zasvěcencům“, v dogmatickém nálepkování či doporučují vybrané autory způsobem, „který má čtenáře demoralizovat“; účelem toho všeho je především „zamlžit neznalost recenzenta“.

Otázku, co je to vlastně ona vzdělanost z názvu publikace, si autor v knize pokládá několikrát a dává i několik odlišných odpovědí: především je to „sociální hra, pro kterou jsou charakteristická zvýšená očekávání a očekávání očekávání, pokud jde o kulturní vědění spoluhráčů“. Pravidla této hry přitom nemají žádné racionální zdůvodnění. Další definice zní, že jde o „styl komunikace, díky kterému se porozumění mezi dvěma lidmi stává požitkem“. Ale především: vzdělanost je vyznání víry, které zní následovně: „Věřím v Shakespeara a Goetha a v kanonická díla, kterým se dostalo uznání na nebi i na zemi. Věřím ve Vincenta van Gogha, Bohem povolaného portrétistu…, který trpěl, zešílel a spáchal sebevraždu, vstoupil na nebesa, kde sedí po pravici Boha, odkud jednou přijde, aby rozsoudil, kdo jsou znalci a kdo šosáci. Věřím v moc kultury, věčný život génia, svatou církev umění, společenství vzdělanců a bezčasé hodnoty humanismu po celou věčnost. Amen.“

Vměstnat do jediné publikace veškeré humanitní vědění samozřejmě nejenže není možné, ale je potenciálně i nebezpečné (abych se zachoval jako recenzent, jak ho autor vypodobňuje, připomenu klasický výrok Timeo hominem unius libri). Nicméně jako předvedení německého vzdělaneckého kánonu kniha Vzdělanost jako živý dialog s minulostí za přečtení jistě stojí, i když si místy čtenář není zcela jistý, nakolik svoje slova myslí autor vážně.

© Jan Lukavec
článek vyšel v Kavárně MF Dnes 28.1.2012
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce MF Dnes

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 40 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   43%čtenáři

zhlédnuto 3397x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce