Schwanitz, Dietrich: Vzdělanost jako živý dialog s minulostí

Schwanitz, Dietrich
Vzdělanost jako živý dialog s minulostí

ukázka literární věda

Ke vzdělání patří i vědění o tom, co bychom vědět neměli. Tomuto tématu se dosud věnovalo jen málo pozornosti. Pěstujeme předsudek, že na znalostech přece nemůže být nic špatného, a to podle hesla: čím více toho člověk ví, tím je lepší. Avšak už hříšný pád svědčí o něčem jiném: vědění může být i velmi trapné a se skutečným vzděláním neslučitelné.

Dietrich Schwanitz: Vzdělanost jako živý dialog s minulostí: vše, co musíte vědět, chcete-li rozumět přítomnosti. Přel. Daniela Petříčková a Miroslav Petříček. Prostor, Praha, 2011, 551 s.

11. Co bychom v žádném případě vědět neměli
Ke vzdělání patří i vědění o tom, co bychom vědět neměli. Tomuto tématu se dosud věnovalo jen málo pozornosti. Pěstujeme předsudek, že na znalostech přece nemůže být nic špatného, a to podle hesla: čím více toho člověk ví, tím je lepší. Avšak už hříšný pád svědčí o něčem jiném: vědění může být i velmi trapné a se skutečným vzděláním neslučitelné.
Zpravidla se nepokládá za znak hlubšího vzdělání, jestliže se člověk vyzná ve čtvrtích s červenou lucernou ve všech větších městech své země. Rovněž nadšením prosycená znalost sešitků s válečnými historkami nebo červené knihovny může snaze být pokládán za vzdělance spíše škodit.
Proto by se ten, kdo teprve nedávno přibyl do krajiny vzdělanosti, měl nejdříve obeznámit s tamními mravy a dobře si vštípit, kterým oblastem vědění by bylo vhodnější se vyhnout, anebo – pokud se v nich už vyzná – takovou znalost skrýt. V následujících odstavcích podáme přehled těch nejdůležitějších.

1. Za terén, který je nebezpečný zejména pro ženy, se pokládají evropské knížecí rody. Vládne tu totiž zjevný rozpor mezi historií a přítomností: znalost dynastických vztahů mezi rody Habsburků, Bourbonů a Wittelsbachů v 18. století je vítanou součástí vzdělání. Kdo však dává k lepšímu detailní informace o současných rodinných problémech Windsorů anebo manželské sváry monackého knížecího rodu, své pověsti spíše škodí. Takové znalosti je třeba šířit nadmíru zdrženlivě. Chceme-li už o nich mluvit, měli bychom je spíše zmiňovat mimochodem, jako bychom se o nich dočetli náhodou a považovali je jen za směšné drobky vědění, jimž netřeba přikládat nějaký zvláštní význam a na které si vzpomínáme jen přibližně, neboť nás k nim nic vnitřně nepoutá. Na místě je spíš demonstrovat zapomnětlivost.
Jak si tuto povinnost neznalosti vysvětlit? Na rozdíl od historických dynastických poměrů mají znalosti o současných rodinných svárech v domácnosti panovníků ráz klepů, parazitujících na životě High Society. Tyto klepy pak dál šíří barevné bulvární plátky, které se specializují na zveřejňování informací ze soukromého života prominentů. Četným čtenářkám se tak otevírá možnost halit skrze účast na životě vznešených a bohatých své city do vzácných garderob a oddávat se svým touhám po emocích ve velkém formátu. Odpovídá to zájmu o zamilované romány v sešitovém vydání a prozrazuje ducha, jenž se musí živit slabomyslnostmi, protože nedisponuje žádným orgánem schopným emocionálně vnímat skutečně důležité problémy.
Chceme-li vypadat vzdělaně, musíme se vystříhat jakéhokoli zdání emocionální účasti na něčem takovém. A vůbec nejlepší je, když o tom nemáme ani potuchy.

2. Ještě nebezpečnější oblast vědění, která má přímo ráz zaminovaného území, je televizní program. Často hraje v každodenních hovorech důležitou roli, neboť lze předpokládat, že mnohé pořady zhlédli zároveň mnozí jiní. Protože se každý orientuje, prozrazuje znalost televizního programu a četných různých typů vysílání mnoho o intelektuální úrovni a zájmech příslušné osoby i o způsobu, jak tráví čas. Vyjde- li najevo, že je někdo znalcem odpoledních talk-show, pak je takový člověk buď spisovatel, nebo je to nezaměstnaný s proletářským vkusem a minimem sociálních kontaktů, který vysedává už odpoledne s pivem v ruce před televizí, místo aby četl Shakespearova Hamleta v originále.
Pokud tedy známe konvence, obsazení, dramaturgii a příběhy zmíněných odpoledních talk-shows, je na místě obezřetnost: buď bychom měli tuto znalost skrývat, nebo ji vydávat za výsledek teoretického studia médií. Totéž platí o seriálech, a to i tehdy, jestliže se vyšvihly do pozice kultovních pořadů, jak se to stalo se zvěčnělým Dallasem. Tohoto postavení dosáhly tehdy, když se staly ironickou bohoslužbou četných obcí fanoušků, kteří se shromáždili před televizí a po každém vysílání s požitkem probírali novou epizodu.
Za projev zvláštní slabomyslnosti je třeba považovat různé game-shows a všechny varianty reality-show, například pořady o katastrofách, show určené emocionálním voyeurům s garantovaným pláčem, jako jsou výzvy k návratu adresované dětem, které utekly z domova, spojování členů rodiny, kteří žili dlouho odloučeně, prosby o odpuštění, scény usmiřování a svatby. Do stejné kategorie patří i šíření harmonie prostřednictvím lidové hudby, festivaly šlágrů a dojáků, pořady zasvěcené humorné tuposti a nekonečné snahy, které televize podniká v tvrdé službě každodenního ohlupování lidu. Zde je třeba držet se jediného pravidla: nic neznat. A nejlepším předpokladem toho je vůbec se na nic takového nedívat. Pokud se však nedokážeme ubránit, měli bychom v konverzaci dávat směle na odiv neznalost. Není to vždy jednoduché; a jestliže všichni kolegové o polední pauze zevrubně a s chutí probírají televizní debatu mezi pastorem a pedofilem, je třeba prokázat značnou porci sebevlády, abychom se do debaty nakonec sami nevmísili.
Přirozeně má tabu televizního programu různé stupně. Za nonplusultra (latinsky: to, nad co již není nic vyššího) vzdělání lze považovat jediné: televizi vůbec nevlastnit. Kdo dospěl až tak daleko, nemusí si se svou pověstí dělat žádné starosti. Když přijde řeč na poslední pořad a na řadě je televizní asketa, pouze zamumlá: „Bohužel, nemám televizi.“ Řekne to tak, že jej skoro nebude slyšet, a omluvným tónem, aby se vyhnul jakémukoli náznaku, že má snad něco proti normálnímu, televizí posedlému člověku. Tím však druhé přivede k tomu, že se začnou vyptávat: „Cože, nemáte televizi?“ Omluvně se usměje, aby udusil jakékoli podezření z kulturního snobismu v samém zárodku a sklidil nesmělý respekt druhých – anebo jejich nenávist: „Co? On si snad myslí, že je něco lepšího!“
Přesto však existuje druh pořadů, které vidět můžeme: mezi ně patří politické pořady, diskuse a magazíny. Zde televize poskytuje jediné informace, které nejsou triviální. K nim se tedy můžeme přiznat. Ale všemu ostatnímu je lépe se vyhnout.
Pouze vyslovení intelektuálové si mohou dovolit přiznat plný rozsah své televizní konzumace: u nich se to pokládá za výzkumnou expedici do krajů vulgárnosti a špatného vkusu. Kdo jakožto vzdělanec připustí, že sleduje tuto skládku informací či nevkusné pornografické obnažování duše, činí tak s jistou hrdostí na vitalitu svého intelektu. Dobývá i ušmudlané oblasti současného světa, a dokonce i ve šrotu dokáže objevit nějaký význam. Takto existují i tací, kteří jsou schopni nalézt nějakou souvislost mezi sadomaso pořadem a Dantovou Božskou komedií.

3. Cosi obdobného platí i o novinách: bulvární tisk je přirozeně tabu a ženské časopisy čte žena jen z nedopatření u kadeřníka. Informace v nich podávané jsou buď čistě technického rázu – týkají se jídla, domácnosti, módy a ženského těla –, anebo jsou zcela triviální. Avšak údajně technické informace stran receptů na vaření, nábytku, šatů a diet­ních programů jakož i celého pole konzumu jsou ve skutečnosti pseudonymy symbolického vyznačování, obsahující nepřímou výpověď o stavu vzdělání: na poli konzumu totiž má každý svou určitou pozici na mapě vkusu. Existují zde určité vzorce, emblémy vkusu či náležitá spojení, která buď naznačují jistou blízkost ke vzdělání, anebo jsou s ním neslučitelná.
Tak například pokud jde o jídlo, je k důkazu vzdělanosti postačující jasný kosmopolitismus. Kdo odmítá čínské jídlo, protože z bezpečného pramene ví, že se tu podává psí maso, prokazuje maloměšťácký strach ze všeho cizího, jemuž odpovídá i nenávist k cizím slovům. Kdo naopak suverénně ovládá pojmy francouzské kuchyně, dává najevo, že mu není cizí ani francouzský způsob života, ani jazyk Francouzů. K tomu přirozeně patří, že tuto schopnost nepředvádíme příliš ostentativně a že příležitost k její demonstraci nevyhledáváme za každou cenu. Spíš bychom ji měli prokazovat jaksi mimochodem a s mírnou sebeironií, abychom nevzbudili dojem, že chceme druhým imponovat.
Podobně je tomu i tehdy, mluví-li se o zařízení bytu; určitá znalost historických stylů nemůže být na škodu: měli bychom být schopni odlišit biedermeier od empíru a secesi od funkcionalismu. Bylo by patrně zarážející, kdybychom nějakou židli z padesátých let 20. století vydávali za starožitnost a prozrazovali svou zálibu v cikánských motivech u dekoratérů obchodních domů nebo v troubících jelenech. Znalectví na poli nevkusu může jenom škodit.
Jestliže se dosavadní poznámky o požehnanosti nevědění zčásti vztahují k ženským doménám zbytečného vědění a větší měrou k těm, v nichž rozdíl mezi pohlavími nehraje žádnou zvláštní roli, pak mužský svět je strukturován jinak: existuje tu hromadění znalostí neslučitelných se vzděláním i bezpečná orientace v trivialitách, které se právě u mužů mohou vystupňovat až k fanatismu vědění: nejdůležitější oblastí, kde se to projevuje, je sport.
Na druhé straně nejde u mužů jen o znalosti, které mají sotva co společného s věděním, nýbrž současně i o problém jejich prezentace. Jednou nejúporněji zakořeněnou neřestí mužské psychiky je její sklon k uctívání. Muži milují renomé: nafukují se, předstírají a demonstrují svou nadřazenost. Jsou tak podmíněni – zda na základě genetiky, nebo sociálních tlaků, je stále sporné –, protože spolu neustále soupeří o ženy, majetek, pověst, o cokoli. Právě proto milují soutěžení a sport.
I jim (s výjimkou intelektuálů) se však doporučuje jistá neznalost, zvláště jde-li o fotbal. Kdo dokáže okamžitě říci, jak hrálo Schalke 04 v roce 1969 proti Borussii Dortmund, kdo nastřílel branky a kdo byl střídán, jeví se jako fotbalový expert. Je pak méně pravděpodobné, že je rovněž znalcem Goethova pozdního díla a jeho vztahu k pracím o morfologii. Po roce 1968 se znalosti o fotbalu staly módou mezi intelektuály. Vyžadovalo to však, aby byl takový člověk marxistou, nebo alespoň sociologem, jenž se snaží navázat kontakt s masou pracujících. Považovat se za liberála, či dokonce konzervativce a být přitom fanouškem Borussie Dortmund je pouze znakem vrozené vulgarity.
S představou vzdělání je však zcela neslučitelný každý druh horování, byť by se vztahovalo i ke vzdělání samému. Ten, kdo vystupuje jako vzdělaný povýšenec, dává najevo, že je nevzdělaný. Vzdělání se nepředvádí, není to pole, na němž se člověk uchází o potlesk. Je naprosto zakázáno demonstrovat slabost toho druhého soutěžením. Pokud někdo vystupuje jako snob, usvědčuje svou vlastní vzdělanost z falešnosti. K pravé vzdělanosti totiž patří i porozumění pro civilizované formy chování a jejím nejvlastnějším cílem je plynulá komunikace, jež obohacuje lidský život.
Jestliže jsou však zakázány všechny podoby snobství, pak je na druhé straně nepřijatelná nedůtklivost. Vzdělání vylučuje komplexy méněcennosti, protože povýšenost ve věci vzdělanosti se diskredituje sama sebou. Zvláště ubohá jsou proto paranoidní podezření, že vás chce nějaký nadutec pyšný na své vzdělání převálcovat. Útoky typu: „Vy si asi myslíte, že víte víc, protože jste studovaný člověk,“ jsou naprosto fatální a jen demonstrují nejistotu útočníka. A kdybychom se přece jen setkali s nějakým nepříjemným povýšencem, jenž by nás začal ponižovat, máme na své straně všechny, kdo přihlížejí, pokud reagujeme klidně a velkoryse, a pseudovzdělanec pozvolna vykrvácí.
Stejně tak je ale hříchem proti Duchu svatému přednášet dlouze a podrobně o tématech, která mají se vzděláním máloco společného, nebo tehdy, když by byl na místě spíš podnětný rozhovor. A tady číhají na muže mnohá pokušení.
Na prvním místě stojí zázraky techniky a automobilů zvláště. Ten, kdo na umělecké výstavě uvádí nějaké dámě v hutné půlhodinové přednášce dvanáct důvodů z vyšších oblastí konstrukce motorů, proč je na tom porsche lépe než ferrari, nebude se jí nutně jevit vzdělanější než předtím, byť by šéf General Motors ocenil jeho výklad jako mistrovskou ukázku přesnosti, logiky a rétorické zdatnosti. A totéž platí i o přednáškách, které se týkají pump, tryskových letadel, kosmických stanic, atomových reaktorů, transformátorových stanic, uhelných elektráren a jiných technických zázraků.
Existují tedy znalosti, jimiž se prozrazujeme stejně jako mezerami ve vzdělání. Přirozeně že hranice mezi kanonickým věděním, povolenými znalostmi a věděním zakázaným jsou velmi plynulé; co je dnes zapovězené, může být zítra dovolené. Triviální oblasti masové kultury vystupují často po určité době do sfér vzdělání; platí to stejně pro nové formy jako pro nová média.
Tak například román byl v době svého vzniku v Anglii 18. století považován za triviální formu, kterou se nezabývají klasicky vzdělaní gentlemani, nýbrž pouze ženy. Proto také existovali spisovatelé, kteří psali jen pod pseudonymy. Ale už v 19. století se román ocitl mezi uznávanými uměleckými formami pro široké publikum. Něco podobného se stalo s filmem v posledních čtyřiceti letech; jestliže byl ještě v roce 1960 produktem amerického kulturního průmyslu, takže vzdělanec by pokládal pod svou důstojnost se jím zabývat, jsou dnes filmy recenzovány v kulturních rubrikách seriózních novin a profesoři literatury najednou vyučují filmovou teorii jako ti, kdo mají amputovanou nohu a učí druhé běhat. Film se stal součástí vzdělanosti a je nezbytné se v něm vyznat. Je příznačné, že se filmové paláce pokoušejí prezentovat návštěvu kina jako divadelní zážitek.
Množství zapovězeného vědění, které musíme skrývat, závisí v podstatě na stavu osobní vzdělanosti. Přitom platí následující železné pravidlo: kdo je v kraji vzdělanosti novicem, měl by všechno zapovězené vědění skrýt, protože nezná ještě dopodrobna mravy; nedokáže ještě správně posoudit jemné rozdíly mezi povolenými, ještě přípustnými a zcela zapovězenými znalostmi. Naproti tomu plně vyvinutý vzdělanec si může dovolit mít přehled i v triviálních a naprosto vulgárních oblastech. Posílí tak svou pověst, protože se bude předpokládat, že se o tyto triviality zajímá ve světle nějakých vyšších souvislostí, aby z nich vykřesal jiskry překvapivého významu.
Neutrální je naproti tomu oblast takzvané druhé kultury. Tento pojem pochází z diskuse, kterou ve čtyřicátých letech podnítil anglický autor C. P. Snow a která se týkala politiky vzdělání. Snow byl fyzik a zároveň romanopisec; v době sporů o zavedení obecné školy v Anglii přednesl přednášku, jíž se dostalo značného ohlasu a vešla ve známost pod názvem Dvě kultury. Dvěma kulturami Snow chápal na jedné straně literárně-humanistickou kulturu klasického vzdělání a na straně druhé kulturu technicko- přírodovědnou. Ve své přednášce vznesl stížnost proti tradici kultury anglických gentlemanů a amatérů, kteří dávali vždy přednost literárně-humanistickému vzdělání před přírodními vědami, a tím přispěli k zaostávání Velké Británie za takovými národy, jako je Japonsko a Amerika, v nichž se projevuje nadšení pro techniku. Proto požadoval, aby se v osnovách a koncepcích vzdělávání na školách i univerzitách bral větší ohled na technické a přírodovědecké znalosti.
Jeho řeč vyvolala širokou debatu o vztahu mezi oběma oblastmi vzdělání. Obrat „dvě kultury“ se stal běžným v celé Evropě. Navzdory tomu však Snowova výzva příliš nezapůsobila: přírodovědné znalosti se ve školách sice učí a přispívají svým dílem k pochopení přírody, nikoli však k porozumění kultuře. Proto je ten, kdo neví, kdo byl Rembrandt, pokládán za nemožného, zatímco nemá-li potuchy, oč jde v druhém zákonu termodynamiky nebo jaký je vztah mezi silnou a slabou interakcí elektromagnetismu a gravitace či co je kvark (třebaže toto slovo pochází z románu Jamese Joyce), nebude to nikdo považovat za absenci vzdělání. Podle mnohých je tento stav sice politováníhodný, přesto ale platí: přírodovědecké znalosti skrývat sice nemusíme, avšak ke vzdělání nepatří.
Na univerzitách i na trhu povolání je to patrné: první kultura je doménou žen, druhá kultura patří mužům (pokud bereme v potaz i ekonomické vědy a příbuzné obory). Při sociálním vzestupu působí tato okolnost jistou asymetrii. Představme si dvě děti, dívku Sabinu a chlapce Torstena, které vyrůstají v sousedství a pocházejí ze stejného sociálního prostředí. V období maturity se do sebe zamilují a plánují, že se po studiích vezmou. Torsten studuje na strojní fakultě a stane se diplomovaným inženýrem; Sabina studuje psychologii, germanistiku a teorii umění. Torsten musí studovat v Cáchách; Sabina studuje v Hamburku, Paříži a Florencii. Po zkouškách se znovu sejdou. Zatímco z Torstena se stal přední konstruktér a brzy získá dobré zaměstnání, ze Sabiny se během studia stala jiná osoba; změnila se, protože pochopila předpoklady komunikace a kulturní symbolické systémy. Torsten se příliš nerozvíjel, ani pokud jde o chování, ani pokud jde o názory a zvyky; jeho znalosti mu ale umožňují vydělávat slušné peníze. Pro Sabinu je tato okolnost spíš na pováženou. Naproti tomu vzrostly její nároky na úroveň komunikace; mluví francouzsky a italsky, mnoho přečetla, získala si nové přátele mezi intelektuály a umělci v Paříži a Florencii a studovala i nejnovější literární teorie.
Když se spolu znovu setkají, připadá jí Torsten jako neandertálec. Má štěstí, že si v pravý čas uvědomila, že si ho teď už nechce vzít. Jestliže by ale zůstala při hledání partnera fixovaná na Torstena a jiné Torsteny z prostředí, z něhož sama pochází – Torstenové slušně vydělávají –, stala by se feministkou: byla by hluboce přesvědčená o barbarské přirozenosti muže. Ale i Torsten by byl nešťastný a měl by pak už jen jedinou šanci – přečíst si tuto knihu.
Jinak řečeno: vzdělání je rovněž oblast, která při společenském postupu zabarvuje obě pohlaví rozdílnou intenzitou, což se pak stává jedním z nejasných pozadí mnoha partnerských konfliktů.

Překlad © Daniela Petříčková a Miroslav Petříček
ukázka je z knihy Vzdělanost jako živý dialog s minulostí: vše, co musíte vědět, chcete-li rozumět přítomnosti
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelů a nakladatelství Prostor

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3203x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce