Kononenko, Jevhenija: Herojini ta heroji

Kononenko, Jevhenija
Herojini ta heroji

recenze beletrie zahraniční

Knížka esejů známé ukrajinské spisovatelky Jevheniji Kononenko patří k tomu nejlepšímu ze současné ukrajinské esejistiky a publicistiky (některé texty vyšly již dříve časopisecky). Výbor esejů obsahuje 16 velice různorodých textů na nejrůznější témata.

Nejen o literárních hrdinech
Jevhenija Kononenko
: Herojini ta heroji (Hrdinky a hrdinové). Kyjiv, Hrani-T, 2010, 200 s.

Knížka esejů známé ukrajinské spisovatelky Jevheniji Kononenko má dle anotace v knize přinášet „provokativní, někdy přímo šokující texty … věnované především hrdinům a hrdinkám ukrajinské a světové kultury“. Ne vždy tomu však tak je, jak se čtenář dozví již z první části knížky věnující se různým sociálním problémům: nelegální migraci, prostituci, válkám apod.

Výbor esejů obsahuje 16 textů rozdělených do tří částí. V části nazvané Mýty a nepochopení si můžeme přečíst úvahu na téma: proč se kdysi na území dnešní Ukrajiny narodila spousta význačných kulturních osobností, ale všechny odjely do dnešního Ruska a neměly v úmyslu tvořit něco jako Jihorusko (text Heroji v oboroni – Hrdinové v obraně). Esej Do Jevropy?... (Do Evropy?) je věnován Günteru Wallraffovi, německému novináři, který se pustil do skutečné novinářské investigace, když se coby Turek Ali zapojil do života nelegálních Turků v Německu a pak o svých zkušenostech napsal knihu Až na dně. To se odehrálo ještě za existence SSSR. Kononenko se ptá, zda se v současné době, kdy většinu nelegálních migrantů v mnoha evropských zemích tvoří Ukrajinci, najde „jejich“ Wallraff. Další esej je postaven na práci Victora Malarka, kanadského novináře českého původu, jehož stěžejní prací byla kniha The Natashas, odhalující zákulisí obchodu se ženami.

Druhá část knihy (Znamenytosti, heroji, kumyry – Celebrity, hrdinové, idoly) je již z větší části věnována kultuře, potažmo literatuře. Pokud byly texty v první části velmi úsporné, zde jde o hloubkové analýzy na několik desítek stran. Hned první esej s názvem Spivoča duša Ukrajiny (Zpívající duše Ukrajiny) rozebírá tři velké postavy ukrajinské kultury a literatury: Marusju Čuraj, Lesju Ukrajinku a Linu Kostenko. Marusja Čuraj je mytická postava národní básnířky a „písničkářky“, která měla žít v 17. století. Milovala jistého Hryce, kterého však otrávila, když se zasnoubil s jinou. Marusja prý složila mnoho písní, z nichž ta nejznámější (Oj, ne chody, Hrycju, ta j na večornyci – Ach, nechoď, Hryci, nechoď na přástky) vypráví Marusjin příběh. Ten byl posléze v 19. století mnohokrát zpracován (např. v dramatu Mychajla Staryckého, v novele Olhy Kobyljanské a v mnoha dílech dnes již pozapomenutých rusky píšících autorů). Neexistují vědecké práce na téma Marusji Čuraj (pouze literární zpracování), ale její obraz dodnes patří k nejsilnějším a mezi lidmi stále přežívá. Chopila se jej též jedna z největších ukrajinských básnířek 20. století Lina Kostenko. Napsala fenomenální veršovaný román Marusja Čuraj, který vyvolal v 80. letech 20. století obrovskou podporu ukrajinského jazyka a kultury a Lině Kostenko, která jistou dobu nemohla publikovat, přinesl obrovskou slávu. A to i přesto, či právě proto, že autorka téma pozměnila a hrdinka Marusja v jejím díle nejen překypuje láskou k Hrycovi, od nějž vyžaduje nesplnitelné, ale slouží i Vlasti. Proto nejen Marusja, ale i její autorka jsou hrdinkami zosobňujícími boj proti nadvládě. K nim se pak přidává Lesja Ukrajinka, klasička ukrajinské literatury, která je taktéž zosobněním hrdinného boje „za čest a hrdost Ukrajiny a symbolem její poetické duše“.

Lině Kostenko se Kononenko věnuje i v následujícím textu s názvem Heroine or bad girl?, v němž dosti neotřelým způsobem verbalizuje mnohé z toho, co se odehrává – či má odehrávat – mezi dvěma nejvýznamnějšími autorkami současné ukrajinské literatury Oksanou Zabužko a Linou Kostenko. Není žádným tajemstvím, že tyto dvě literární divy k sobě nelnou žádnou velkou láskou a s dílem Oksany Zabužko více obeznámený čtenář jistě několikrát postřehl náznakový obraz L. Kostenko v Zabužčiných textech. Jak Kononenko poznamenává, obě dámy se při různých příležitostech o sobě tu a tam celkem nelichotivě zmíní, aniž by se jmenovaly. Kononenko se pokusila o vlastní výklad tohoto antagonismu: nazývá Kostenko hrdinkou a Zabužko celebritou. Tento nejdelší esej je velice zajímavým čtivem, předkládajícím pohled a názory na dvě ženské autorky od třetí neméně výrazné osobnosti ukrajinské literatury. Ukrajinská literatura současné doby je silně „ženská“. Troufám si tvrdit, že autorek se v ní pohybuje více a zajímavějších než jejich mužských kolegů.

Co se Kostenko a Zabužko týče, lze říci, že mají na Ukrajině každá své fanoušky, kteří se vzájemně nesnášejí, a to mnohem sveřepěji než obě autorky navzájem. Kononenko tvrdí, že Zabužko si dělá reklamu zcela cílevědomě, a předkládá řadu „důkazů“ toho, jak si Zabužko svoji image tvoří. Nedaří se jí ovšem objektivně zhodnotit „PR“, které si tvoří na jiné bázi Kostenko, a lze nabýt dojmu, že se sama řadí do skupiny jejích fanoušků. Ať tak či tak, Kononenko zapomíná na to, že oba způsoby „sebezviditelňování“ – chce-li to takto nazvat – jsou možné a v současném mediálním světě téměř nutné. A je jen dobře, že se mezi „hrdiny, hrdinkami, celebritami“ a vůbec osobami utvářejícími jakýsi veřejný názor vyskytují básnířky či spisovatelky. Doplňme, že i Kononenko sama je důležitou součástí ukrajinského veřejného prostoru, přestože zdaleka ne tak viditelná a působící skrytě a ne tak okázale jako výše zmíněné dámy.

V druhé části esejistické sbírky ještě najdeme texty o Martinu Grayovi, Émilu Nelliganovi atd.

Třetí část s názvem Skalky kyjivskych fresok (Střepiny kyjevských fresek) otevírá úvaha Plán MÉHO Kyjeva, z něhož se dovídáme, že Kononenko je rodilá Kyjevanka, která zná své předky po prapraděda. Zde musím udělat krátkou vsuvku a poznamenat, že není zdaleka běžné, aby Ukrajinci znali své předky; velice často vědí maximálně o svých prarodičích. Dodnes je pro mnohé velice těžké se dopátrat informací o kořenech svých rodičů či prarodičů. 20. století Ukrajinu natolik poznamenalo, že se stále většina lidí bojí hovořit o svých předcích, ví-li o nich vůbec něco, a obrovskou módou je sestavování rodokmenů – zvláště movitými obyvateli –, které jsou ovšem zcela vycucané z prstu, neboť dokumentů se na východ od nás dochovalo mizivé množství, o nějakých matrikách či rodných listech ani nemluvě. Kononenko je v tomto směru spíše výjimkou. Zřejmě i proto je schopná o Kyjevě psát s jistotou původního obyvatele, který má zažitou jeho geografii a ducha celého 20. století. Z poslední části knihy se dozvíme, jak moc ji trápí likvidace zbytků staré zástavby, starých bleších trhů a bazarů, „neandrtálský“ vkus současných zbohatlíků, současná primitivní architektura. Autorka nás ovšem také po Kyjevě provede, a to jak za pomoci svých předků, kteří žili na různých místech tohoto velikého a kdysi jistě výstavného města, tak i jiných zajímavých osobností, jako například v rozhovoru s Anatolem Perepaďou, překladatelem a nesmírně zajímavým člověkem, který „se nebál“ a otevřeně i s humorem hovořil o sovětské době, o praktikách nejen KGB, ale i svazu spisovatelů či o vztahu k židovské spisovatelské komunitě. Bohužel Perepaďa, který patřil ke špičkám ukrajinského překladatelství, před několika lety zemřel při nehodě.

Knížka Jevheniji Kononenko je různorodá, mnohé texty mohou vyvolat vášně, mnohé jsou spíše informativního charakteru, některé jako by si autorka psala jen sama pro sebe. Nicméně patří k tomu nejlepšímu ze současné ukrajinské esejistiky a publicistiky (některé texty vyšly již dříve časopisecky).

© Rita Kindlerová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 58 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   53%čtenáři

zhlédnuto 2071x

katalogy

Inzerce
Inzerce
Inzerce