Antypovyč, Taras: Chronos

Antypovyč, Taras
Chronos

recenze sci-fi

Román, jenž nese podtitul Příběh jednoho vynálezu, tvoří pětadvacet kapitol, přičemž každou kapitolu lze vnímat jako samostatný text, jakousi reportáž z pomyslné a ne příliš vzdálené budoucnosti. Zde se bezesporu odráží původní novinářská profese autora, přinášejícího reportáže ze své vlastní antiutopie, fikčního světa, za kterým lze rozpoznat rysy naší současnosti.

Antiutopické podobenství o současnosti
Taras Antypovyč: Chronos , Kyjiv, A-ba-ba-ha-la-ma-ha, 2011, 200 s.

Nehledě na to, že literatura jakožto médium dlouhodobě ztrácí své postavení v hlavním proudu populární kultury ve prospěch médií současnějších a atraktivnějších, ukrajinští autoři nepřestávají hledat masového čtenáře. Jedním ze čtenářsky vděčných žánrů je science fiction, hledání autorů směřují tedy také tímto směrem. Příkladem této skutečnosti je román Chronos , jehož autorem je kyjevský spisovatel Taras Antypovyč, který měl prezentaci na loňském Fóru vydavatelů a Básnickém festivalu ve Lvově v září 2011.

Román, jenž nese podtitul Příběh jednoho vynálezu , tvoří pětadvacet kapitol, přičemž každou kapitolu lze vnímat jako samostatný text, jakousi reportáž z pomyslné a ne příliš vzdálené budoucnosti. Zde se bezesporu odráží původní novinářská profese autora, přinášejícího reportáže ze své vlastní antiutopie, fikčního světa, za kterým lze rozpoznat rysy naší současnosti.

Zápletka románu spočívá na dosti naivní spekulaci (tady nelze než souhlasit s autorovým tvrzením, že jeho nový román patří spíše do žánru non-science fiction, jak se vyjádřil v jednom rozhovoru): v poměrně blízké budoucnosti, přesněji v roce 2040, vynalezne skupina vědců pod vedením profesora Kaufmana přístroj schopný pracovat s „biologickým časem“ lidí a zvířat – umí ho odebírat nebo naopak přidávat. Hlavním hrdinou románu je tedy čas. Čas jako abstrakce, s níž člověku nezbývalo, než se smířit, se náhle stává předmětem manipulací. Vědeckých, státních, komerčních, kriminálních a nakonec i uměleckých. Určitý typ čtenáře by mohla tato spekulativní zápletka rozladit a odradit od dalšího čtení: nic jako biologický čas přece není současné vědě známo. Když ale čtenář přistoupí na autorova pravidla hry, čeká ho nejedno příjemné překvapení. Fenomén biologického času je lákadlem pro abstraktního masového čtenáře. V druhém plánu pojednávají reportáže o osudech lidí, kteří jsou nuceni žít v onom krutém světě, kde člověk zkrotil čas, privatizoval si to, na co v zásadě nemá nárok, a nakládá s tím dle svých záměrů. Organizované kriminální skupiny mladíků rejdí po setmění městem a okrádají kolemjdoucí o jejich čas. Divadelní herec Torn, jehož manželka byla „vynulována“, tedy oloupena o zbylá léta svého života, jí dal něco ze svého času a nyní bloudí ulicemi noční megalopole s chronomatem v kapse a hledá spravedlnost. Neustále naráží na oběti temporálních zločinů jako např. na malé chlapce proměněné v nemohoucí stařečky přímo na dětském hřišti před domem. Torn pečlivě vybírá svou potenciální oběť, ale není schopný nikoho vynulovat. A když konečně narazí na zloděje času své ženy, svědomí mu nedovolí, aby si to s ním vyřídil.

Další postavy a postavičky defilují před čtenářem spolu se svými jedinečnými příběhy. Nenažraní politici tvoří v tomto světě sektu „eternitů“ a spolu s poslaneckou imunitou získávají temporální ochranné vesty, plýtvají svým soukromým a státním časem během temporálních drogových orgií a chvějí se před Velmistrem, nejstarším z nejstarších. Zdravotní sestra Diana má jako státní zaměstnankyně povinnost účastnit se Dnů Dárce, při nichž odevzdává nejlepší roky svého života do Státní banky biologického času. Školáci přicházejí na výstavu temporálního umění, která se pro ně stává iniciačním momentem. Jsme svědky předsmrtného bilancování recidivisty, potrestaného odebráním převážné většiny času ve prospěch státu. V další kapitole pozorujeme tragikomický dialog retro-grave-diggera Basile a jeho šéfa Zachara, kteří jsou odsouzeni k nezaměstnanosti, protože „lidé si odvykli umírat“. Všechny tyto a mnohé další epizodické postavy jsou vykresleny se značnou empatií a pochopením pro lidskou psychiku. Jsou to drobné, avšak virtuózní portréty a skici příběhů, ze kterých se skládá román.

Chronos lze vnímat jako antiutopické podobenství. Atmosféra románu místy připomene atmosféru Orwellova 1984, Mechanického pomeranče Burgesse nebo třeba Čapkovy Války s mloky. Avšak Antypovyč má podobně jako autoři uvedených textů ve svém spisovatelském hledáčku spíše přítomnost než budoucnost. Manipulace s časem popsané v románu jsou metaforou dnešního postkapitalistického světa. Čtenář zde má příležitost poznat „své“ současné politiky, kteří zneužívají propůjčenou moc. Jsou zde i opoziční strany, které předstírají zarputilý boj s aktuálními představiteli státu za lepší postavení voličů, ale ve skutečnosti bojují zase jen o moc. A za všemožnými „bezpečnostními opatřeními“ zdůvodňovanými péčí o bezpečnost občanů prosvítají stíny plíživé totality. Chronos lze tedy vnímat jako zprávu o současném světě, což nakonec v jednom z rozhovorů připouští také sám autor: „Použil jsem vědeckou fantastiku jako nástroj pro zobrazení určitých mechanismů fungujících v korupční společnosti, ve které vlastně žijeme.“ Autorem nabízený návod na přežití v „absurdní době utržené z řetězu“ spočívá ve víře v lepší stránky lidstva, v solidaritě s ubohými a perzekvovanými tváří v tvář kriminálním a politicko-ekonomickým zájmům mocných, v soustředění se na svou „malou“ věc (jak ukazuje zkušenost zdravotní sestry Diany) a ve víře v něco, co přesahuje člověka a jeho existenci. Víře v zázrak. Ačkoli na pozadí všeobecného cynismu, který je materialistické společnosti vlastní, vypadají všechny zmíněné jevy jako zázrak.

Román Chronos by se díky atraktivitě námětu, dynamickému ději a přehršli popsaných efektů skvěle hodil ke zfilmování. Všechny naděje v tomto směru se upínají k zahraničním produkčním a scenáristům, neboť ukrajinský filmový průmysl fakticky neexistuje.

Informace o autorovi:

Taras Antypovyč se narodil se v roce 1978 ve městě Poltava. Vystudoval žurnalistiku na Lvovské státní univerzitě Ivana Franka. Pracoval v různých periodikách. Jeho první román Mizérie (Mizerija, 2007) byl vyznamenán v celoukrajinském žebříčku Kniha roku jako nejlepší prozaický debut. Zájem kritiků vyvolal rovněž povídkovým cyklem Tělo a osud (Tilo i dolja , 2008). Román Chronos je zatím poslední autorovou knihou.

© Alexej Sevruk

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 46 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   63%čtenáři

zhlédnuto 2389x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce