Felíř, František Vácslav: Letopis 1723–1756

Felíř, František Vácslav
Letopis 1723–1756

recenze beletrie česká

Felířův Letopis velmi barvitě vypovídá o zájmech a kulturním obzoru vzdělaného pražského měšťana v 1. polovině 18. století. Není ojedinělým pramenem svého druhu; mezi zápisky Felířových současníků je však pramenem nejpodrobnějším co do množství i detailnosti a přesnosti informací.

Letopis 1723–1756
František Vácslav Felíř
: Letopis 1723–1756. Edd. Jan Vogeltanz, Jiří Ohlídal. Argo, Praha, 2011, 474 s.

Než čtenář otevře poprvé Felířův Letopis, mohl by se možná zamyslet nad tím, co si vlastně vybaví z českých dějin 1. poloviny 18. století. Války o dědictví rakouské. A před nimi? Kanonizace Jana Nepomuckého? Koniáš? A dále? Jaké byly dějiny tohoto méně známého období české historie, a to nejen politické dějiny nejvyšších vrstev společnosti, ale třeba i dějiny obyčejného úředníka – jakým byl právě Felíř...?

Letopis není ojedinělým pramenem svého druhu; mezi zápisky Felířových současníků je však pramenem nejpodrobnějším co do množství i detailnosti a přesnosti informací. Přesto se z něj o osobě jeho autora příliš mnoho nedozvíme: nejstručnější byl Felíř právě v záznamech o sobě či o svých blízkých. Např. o svém sňatku s Magdalenou Františkou Strakovou si poznamenal pouze: „Dne 13. Julli byl sem copulirovanej v Starém Městě Pražském u sv. Jiljí,“ načež obšírně popisuje výbuch prachovny na Libeňském ostrově. Víme tedy pouze, že žil v letech 1700–1757, studoval práva a od roku 1730 až do své smrti byl asesorem (přísedícím) rychtářského práva na Starém Městě.

Felířovy zápisky, ve 20. a 30. letech poměrně stručné, několikanásobně narůstají na počátku 40. let s francouzskou okupací Prahy a korunováním bavorského kurfiřta Karla Albrechta českým králem. V těchto pohnutých časech i uměřený až suchý Felíř leckdy odlehčil svým emocím značně nevybíravě: „Povědomo jest celému světu i jednomu každému bude, kterak králové franští ne tak svou mocí, ale s samou lstí, falší a podvodem mnohých někdy zemích a pevnostech se zmocňovali...“

Podobná negativní hodnocení jsou však často pozdějším dodatkem; Felířovy záznamy z této doby se k vládě Karla VII. staví přinejmenším neutrálně, ne-li přímo kladně. Až s návratem Marie Terezie na český trůn (spojeným mj. s ustanovením kárné komise a trestního tribunálu pro potrestání kolaborantů) vznikla druhá verze Letopisu, vylepšená především poněkud uměle působícími dodatky typu „žádný z měšťanů Vivat Carolus nevolal“. Přibyla ale i řada přesnějších údajů, k nimž se Felíř dostal až po dokončení první verze.

Záliba v číslech, jménech a přesných údajích vůbec spojená s typicky análovou stručností odpovídá představě o Felíři jako o pečlivém a trochu suchopárném úředníkovi. Přes malou sdílnost, co se událostí spjatých s osobou autora týče, vypovídá Letopis velmi barvitě o zájmech a kulturním obzoru vzdělaného pražského měšťana v 1. polovině 18. století. Autocenzuru ve 40. letech není třeba hned odsuzovat jako pokrytectví; je možná hlavně důsledkem nezájmu o vysokou politiku, respektive zájmu podmíněného pouze praktickým dosahem na každodenní život obyčejného měšťana. S úřednickou svědomitostí zapisoval Felíř pohyby armád, ale jeho záznamy nabývají živosti až s příchodem okupačního vojska, kdy je najednou nejdůležitější, že se v kostele poprali dva důstojníci, že byla nouze o chleba, že z Prahy vyvezli mimořádné množství hnoje...

Podobně jsou pokojná léta plna záznamů o senzačních událostech, především o exekucích. Jejich vylíčení se většinou omezuje na přesné jméno odsouzence, jeho věk, vyměřený trest a latinskou úřední formulku o přečinu („ex capite furti“). Pouze zřídkakdy strhne Felíře neobvyklost případu k obšírnějšímu vylíčení. S podobným přístupem vybíral pro svůj Letopis i ostatní události: jsou to hlavně drobné zajímavosti z okolí jako např. počasí, nešťastné příhody, ale i církevní slavnosti (kanonizace Jana Nepomuckého). Také politické události málokdy přesahují hranice Čech či alespoň habsburské monarchie; nepolitické události nesouvisející s Čechami jsou zmíněny skutečně velmi okrajově, jako např. upálení čarodějnic v Segedi.

Této touze po senzaci vycházely vstříc nejrůznější letáky, drobné kramářské tisky, v jejichž podání nabyl jakýkoli příběh bombastického přídechu. Také k Letopisu bylo přiloženo několik tisků podobného typu (např. kramářské písně) a sám autor na ně v textu odkazuje. O faktické hodnotě těchto informací vypovídá i skutečnost, že v nich někdy můžeme nalézt věrný otisk obecně známých příběhů, hlavně středověkých exempel, s oblibou používaných v barokních kázáních. Tak si i Felíř nevědomky zapsal exemplum o lakotné ženě, jejíž chléb se proměnil v kámen – zapsal je ovšem jako skutečnou událost z Budína s datem 2. 11. 1731.

Felířova záliba v přesných číslech, jménech a místech postavila editory před nelehký úkol; proto je na místě ocenit důkladný poznámkový aparát včetně rejstříků a slovníčku. Kritičtěji naladěného čtenáře by možná potěšila výraznější úprava pravopisu či alespoň krátká zmínka o edičních zásadách. Jinak lze však edici Letopisu označit za skutečně precizní. Úvod Jana Vogeltanze se snaží čtenáře seznámit s kontextem Felířovy doby; větší část textu zabírá podrobné líčení politických a zvláště válečných událostí. Toto zaměření je užitečné vzhledem k pochopení Felířových zápisků, z nichž si čtenář sestaví podobnou syntézu jen stěží. Osvětlovat kontext dobové každodennosti není příliš zapotřebí, jeho nejlepším popisem je samotný Letopis. Přesto by možná bylo vhodné postavit stručné hodnocení doby na hlubších základech, neboť při malém počtu faktických údajů zvlášť vynikají případné nepřesnosti (správný název opery Sub olea pacis et palma virtutis, kniha Věčný pekelný žalář vyšla už šedesát let před počátkem Felířových záznamů...). Snad by také neuškodilo opatrnější hodnocení celkové kulturní situace.

Tyto drobné nedostatky však mnohonásobně vyvažuje pečlivá práce editorů, s níž se zhostili tak objemného díla. Ne každý čtenář se patrně dokáže pohroužit do zdánlivě suchých zápisků pražského měšťana Felíře. Těm, kteří to dokáží, bude odměnou mimořádně živý obraz této málo známé doby, a to ne z pohledu vládnoucích kruhů, ale očima průměrného pražského úředníka. Kromě toho, že je Letopis cenným zdrojem historických informací, ukazuje i na duchovní obzor tehdejšího člověka, na prameny jeho poznání, na jeho zájmy i způsob myšlení. A my můžeme s překvapením zjistit, že se od Františka Vácslava Felíře v mnohém nelišíme...

© Kateřina Smyčková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 34 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

70%autor článku   40%čtenáři

zhlédnuto 2352x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce