Claudel, Philippe: Vnučka pana Linha

Claudel, Philippe
Vnučka pana Linha

recenze beletrie zahraniční

Srovnání s předchozí knihou Philippa Claudela zavádí. Šedé duše byly románem rozehraným na širokém poli, o mnoha vrstvách, se spoustou nevyřčeného, který odhrabával ze staré kauzy – vraždy dítěte – nánosy tajemství a snažil se dobrat pravdy. Vnučka pana Linha je pravý opak: minimalistická zápletka krom malého detailu neskrývá z příběhu nic, naopak nepokrytě křičí, jaké bezpráví se děje nevinnému starci jen proto, že žil v nesprávnou chvíli na nesprávném místě.

Sám!
Philippe Claudel
: Vnučka pana Linha. Přel. Zora Obstová, Paseka, Praha a Litomyšl, 2012, 136 s. 

Philippe Claudel (1961) pochází z francouzského Lotrinska, je spisovatel a scenárista, přednáší na na univerzitě v Nancy a v Evropském institutu filmu a audovizuální tvorby, v nakladatelství Stock, kde zatím publikoval všechny své nejznámější romány, vede i jednu ediční řadu. Dříve pracoval ve věznici a ve středisku pro zdravotně postižené děti.

První román Philippu Claudelovi vyšel roku 1999 (Meuse l’oubli), po něm následovalo několik dalších knížek. Poměrně brzy se spisovatel dočkal velkého úspěchu: za román Les Âmes grises (2003; česky Šedé duše, přel. Zora Obstová, Paseka, 2010) získal prestižní literární cenu Prix Renaudot. Po novele La petite fille de Monsieur Linh (2005; česky Vnučka pana Linha, přel. Zora Obstová, Paseka, 2012) už mu do síně slávy chyběl jenom krůček: román Le Rapport de Brodeck (2007) dosáhl na nejvýznamnější Prix Goncourt, i když „jen“ v kategorii, kde porotu tvoří gymnazisté. 
Claudel se podílel na vzniku filmové adaptace svého románu Šedé duše, jeho další celovečerní film Il y a longtemps que je t’aime měl premiéru r. 2008, o tři roky později natočil film Tous les Soleils.

Vnučka pana Linha je označována za prostřední díl volné trilogie uvedené románem Šedé duše a završené Brodeckovou zprávou. Společnou linkou tří knih je tematika války – nejde ale o válku jedinou. Časoprostorové zasazení je navíc rozostřené, pouze náznakové. Zatímco v Šedých duších šlo o příběh z francouzského venkova v době první světové, Vnučka pana Linha je situována kamsi, odkud je přes moře vidět – nebo tušit – pravděpodobně Vietnam, či spíše Kambodža, a Brodeckova zpráva se odehrává za druhé světové války.

Děj téhle knížky lze těžko popsat, abychom zároveň potenciálního čtenáře nepřipravili o pointu. Přestože ji dlouho před koncem textu sám už víceméně tuší. Děj ale stejně není to hlavní. Na knize je nejpoutavější to, jak je napsána: v podstatě velice jednoduchý námět, na nějž by v synopsi stačilo jedno souvětí, je rozpracován do textu, který má na 130 stranách pořád co říct. Vypráví o tom, co znamená stáří, když přijdete o své nejbližší, když se vlivem okolností naruší či zpřetrhají vaše kořeny, když dokážete žít už jen ve vzpomínkách. A jaká je cena přátelství, pokud v podobné mizérii vůbec na nějaké ještě narazíte. Mimochodem také klade otázku, co vlastně je přátelství.

Srovnání s předchozím titulem zavádí. Šedé duše byly románem rozehraným na širokém poli, o mnoha vrstvách, se spoustou nevyřčeného, který odhrabával ze staré kauzy – vraždy dítěte – nánosy tajemství a snažil se dojít pravdy. Vnučka pana Linha je pravý opak: minimalistická zápletka krom malého detailu neskrývá z příběhu nic, naopak nepokrytě křičí, jaké bezpráví se stalo nevinnému starci jen proto, že žil v nesprávnou chvíli na nesprávném místě. Pokud jsme tedy čekali, že v kostře a obsazení příběhu navážeme na složité Šedé duše, budeme zprvu druhou Claudelovou knížkou zklamáni. Stačí však přistoupit na autorovu výzvu, jež pravděpodobně vycházela z úmyslu postavit vedle sebe dva zásadně odlišné texty, které však v podstatě sdělují totéž. Tutéž nepříjemnou pravdu o důsledcích lidské slabosti a pokleslosti. V Šedých duších Claudel ukázal, jak umí rozestavět vratký domeček z karet svého příběhu, a pak karty nemilosrdně vytahovat a konstrukci bez váhání bořit. Jestli čtenář věřil, že by všechno mohlo skončit dobře, rychle o tuto iluzi přichází. S Vnučkou pana Linha je to podobné: jakmile se začne rýsovat pro postavy naděje, přichází vždy další rána. A za ní ještě horší.

Vnučka pana Linha nabízí příběh komorní, s jediným protagonistou, který si zaslouží být označen hrdinou: i když hrdinou své osobní historie, přesněji sklonku historie. Příběh minimalistický v tom, co – a jak – zachytí. Ale široký a hluboký tím, co sděluje. Svět pana Linha se dosud omezoval na rodinu, domek, pár zvířat, rýžové pole, na kterém pracovali a z něhož měli živobytí. I rodina to byla maličká: vdovec Linh, jeho jediný syn, snacha a novorozená vnučka. Pan Linh je ale jediný, kdo přežil. Po strašné tragédii nezbylo z tohoto světa nic a pan Linh se vydává s vnučkou na dlouhou cestu do nového domova. Nový domov už ale nikdy nenajde. Nemůže ho najít, protože jiný domov pro něj není. Snad ale aspoň vnučka by si nějaký jiný život zasloužila.

Pan Linh se ocitá v novém městě – a v novém světě, o jehož existenci neměl tušení. Ničemu nerozumí, a co je ještě horší, nenachází žádné známé vůně. Nedokáže se tu tedy orientovat. Jeho dny v noclehárně pro uprchlíky se upínají k jedinému světlému bodu: k panu Barkovi, s nímž se seznámil náhodou. Dokud to lze, scházejí se na lavičce. Pan Bark je starší, otylý vdovec a k hubenému panu Linhovi navlečenému do mnoha vrstev rovněž přilne. I ke vnučce, již pan Linh bere všude s sebou. Když je zima, posedí všichni tři v restauraci nebo si dají něco teplého k pití, jindy se procházejí po městě. Pak ale dojde k další nešťastné události: pana Linha přestěhují, ocitá se ve zdravotnickém zařízení, pravděpodobně v domově důchodců, odkud nesmí odcházet. Nezdolný pan Linh ale uteče. Po strastiplné pouti městem se nakonec se svým přítelem konečně potká. Jenže jak bylo řečeno, i v této knize každou naději zase přebije nepřízeň osudu...

Svéráznou souvislostí tohoto jinak takřka obyčejného přátelství je, že pan Bark si s panem Linhem nerozumí ani slovo. Každý po svém odečítají význam komunikace druhého podle mimiky, gest, dávají jí vlastní interpretaci dle osobních zkušeností. Zajímavý je i příměr jejich dvou světů: tlustý a hubený pán. První je v domácím prostředí, na známém místě, ve starém bytě, ve světě, jemuž rozumí, kde může potkat ty, kdo znali jeho ženu. Neztratil sice žádné z těchto pout, přesto si připadá, že nemá nic a na nic už nečeká. Druhý muž je v cizí, nepřátelské zemi, zprvu sice na ubytovně mezi lidmi z rodné vlasti, ale ti jsou tak jiní, ani za mák se nesnaží mu pomoct nebo aspoň vyjít vstříc. Pan Bark je čerstvě vdovcem, pan Linh o ženu přišel dávno, nově ale ztratil i syna a snachu, snaží se zachránit vnučku. Pan Bark mu s tím chce pomoct: vnučce například koupí šaty, v restauraci pro ni zařídí místo u stolu. V součtu jsou tedy oba starci stejně opuštění, stejně ztracení. Zatímco ten „zajištěný“ všechno vzdává, ten „hozený přes palubu“ bojuje, jak umí. Oba na sobě stejně visí, oba přežívají dík víře... v nesmysl. Anebo ne? Vždyť proč a pro koho vlastně mají žít? Pro iluzi o vnučce? Pro iluzi o příteli?

Jak bylo řečeno výše, v porovnání s Šedými dušemi je Vnučka pana Linha kniha plochá, jednostranná, stručná. Obě díla spojuje pouze hlas autora. Vypráví něco jiného a jinak, ale tak naléhavě, až z toho mrazí. Ani tahle knížka určitě nepatří k těm, na které po přečtení rychle zapomeneme.

© Jovanka Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 49 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 2824x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce