Amat, Nuria: Ať na mě prší život (in LN)

Amat, Nuria
Ať na mě prší život (in LN)

recenze beletrie zahraniční

Kniha Ať na mne prší život připomíná ze všeho nejvíc deník, rozdělený ne na jednotlivé dny, ale na dějství, a nedá se příliš určit, zda se jedná o příběh, zamyšlení, ironické glosy života nebo sbírku melancholických aforismů. Poezie, próza, možná i kousky divadelní hry, vše je zde zastoupeno a prolíná se v překvapivě kompaktním rytmu.

Dcera slov
Nuria Amat
: Ať na mne prší život. Přel. Marie Jungmannová. Euromedia – Odeon, Praha, 2009, 272 s.

Katalánská autorka Nuria Amat píše experimentální a zároveň ryze ženskou prózu

Do experimentů s formou, jazykem a myšlenkovými postupy se v hispánské literatuře pouštějí spíše autoři-muži. Ženské autorky si mnohem více všímají vztahů a jemného přediva mezi nimi, než aby se znepokojovali jazykovou a formální hrou a snažily se o vznik svébytného uměleckého díla. Katalánská autorka Nuria Amat (1951), které vyšla v češtině kniha Ať na mne prší život a která měla v prosinci loňského roku seminář o svých knihách v pražském Institutu Cervantes, je v tomto ohledu velkou hispánskou výjimkou. Nejen že píše svá díla někdy v katalánštině a někdy ve španělštině, případně zejména ve svých divadelních hrách oba jazyky kombinuje, ale snaží se především říci něco nového na poli literární formy a jazykového hledání. „Jen to, co se dá napsat, je hodné toho, by bylo prožito,” myslí si například autorka, původním povoláním vysokoškolská učitelka moderních knihovnických teorií, posedlá literaturou, biografiemi spisovatelů a psaním, jež o sobě s oblibou říká, že je „dcera slov”.

Kniha Ať na mne prší život připomíná ze všeho nejvíc deník, rozdělený ne na jednotlivé dny, ale na dějství, a nedá se příliš určit, zda se jedná o příběh, zamyšlení, ironické glosy života nebo sbírku melancholických aforismů. Poezie, próza, možná i kousky divadelní hry, vše je zde zastoupeno a prolíná se v překvapivě kompaktním rytmu. Ryze ženské obrazy jako „luna má pohlaví, má tvář, má dějiny. Luna je zrcadlem lásky” hledají spojenectví s přísně intelektuálními analýzami nebo vivisekcí smutku: „cvičit se v umění zemřít a vážně argumentovat, že každý smutek je prchavý”.

Spisovatelka, která píše již téměř dvacet let, se dostala na výsluní zájmu až poměrně nedávno a zejména proto, že si jejích těžce zaškatulkovatelných knih všimli spisovatelé v Latinské Americe a začali na ně psát recenze lidé jako např. nositel Nobelovy ceny Mario Vargas Llosa, Carlos Fuentes nebo Gabriel García Márquez. Ti oceňují zejména její „vyhnanství jazyka”, tedy to, jak katalánština ovlivňuje její španělštinu a naopak, a její uměleckou neústupnost, díky níž nedělá ve svých knihách kompromisy a zásadně nemyslí na čtenáře. Ji samotnou „knihy omamují”, pomáhají jí žít a psaní je nejen terapie, ale také odhodlání něco říct k současnému stavu světa a literatury. Nuria Amat je také typem angažovaného spisovatele, který nejen píše své knihy, ale také reportáže, např. o působení drogových mafií v Kolumbii (na toto téma napsala v roce 2011 také známý román Královna Ameriky, který vyšel v angličtině pod názvem Queen Cocaine) či eseje o anglosaské literatuře psané ženami. Ze všeho nejvíce ji kritikové přirovnávají k podobně těžce zařaditelné a zároveň úspěšné francouzské prozaičce Marguerite Duras nebo k Virginii Woolfové.

„Náš život závisí na roli, kterou nám přisoudilo bludiště vzpomínek,” píše a sama tuto větu potvrzuje i tím, že v jejích prózách se často vedle postavy, jako je F. Kafka či S. Beckett, vyskytují zejména její předčasně zemřelá matka, s jejíž smrtí se celý život potýká a snaží se ji pochopit, a téměř freudisticky důležitá postava otce – politicky angažovaného intelektuála, přísného a nedostatečně milujícího muže. Kniha Ať na mne prší život může být považována také za svéráznou rodinnou kroniku, v níž je vztah s dcerou či s milencem nebo manželem stejně důležitý jako vztah ke knihám a k velkým spisovatelům. „Vyprávět znamená kupčit s pravdou. Může se stát, že příběhy mají pravdivější rozměr, než to, co žijeme,” tvrdí Nuria Amat, pro niž jsou námětem zejména literatura, ale také vjemy a silné emoce, jež se ve svém psaní snaží zpracovávat, jako by imitovala práci mozku a podvědomí při jejich třídění a kategorizaci. Dělá to ovšem natolik poetickým a zároveň břitce intelektuálním způsobem, že si zaslouží čtenářský zájem, i když ví, že „každý umělec je tajně zamilován do nezdaru”.

© Markéta Pilátová
článek vyšel 4.2.2012 v Lidových novinách v příloze Orientace
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 43 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

46%čtenáři

zhlédnuto 2629x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce